Muchomůrka šiškovitá

Jak číst taxoboxMuchomůrka šiškovitá
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říše houby (Fungi)
Oddělení stopkovýtrusé (Basidiomycota)
Pododdělení Agaricomycotina
Třída Agaricomycetes
Řád lupenotvaré (Agaricales)
Čeleď muchomůrkovité (Amanitaceae)
Rod muchomůrka (Amanita)
Binomické jméno
Amanita strobiliformis
(Paulet ex Vittad.) Bertill. 1866
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Muchomůrka šiškovitá (Amanita strobiliformis (Paulet ex Vittad.) Bertill. 1866) je nehojně se vyskytující houba z čeledi muchomůrkovitých sekce Lepidella[1]. Roste v teplejších oblastech pod listnatými stromy. Dříve (více-méně donedávna) byla považována za jedlou,[2] novější publikace ji uvádějí jako nejedlou a za syrova slabě jedovatou.[3]

Synonyma

  • Amanita solitaria f. strobiliformis (Paulet ex Vittad.) Cetto 1983
  • Amanita solitaria var. strobiliformis (Paulet ex Vittad.) Costantin et L.M. Dufour 1891
  • Hypophyllum strobiliforme (Paulet ex Vittad.) Paulet 1812

Vzhled

Makroskopický

Klobouk dosahuje 60 - 150 (250) milimetrů, v mládí je téměř kulovitý, v dospělosti vyklenutý, ve stáří plochý až vmáčklý. Zbarvení pokožky je zprvu bílé, později od temene šedohnědavé. Povrch kryje velum, které se během růstu rozpadá na větší políčka. Ta jsou zbarvená jako pokožka klobouku nebo sytěji.[4]

Lupeny mají v mládí bílou barvu, u zralých plodnic jsou krémové.[4]

Třeň dosahuje 120 - 200 × 15 - 30 (50) milimetrů, je bílý a směrem dolů se rozšiřuje v nápadnou kořenující hlízu, která bývá usazena hluboko v půdě. V horní části nese shora rýhovaný prsten, spodní část kryjí šedavě hnědnoucí útržky vela.[4]

Dužnina houby je bílá, má vláčnou a hustou konzistenci. Páchne zemitě aromaticky.[4]

Mikroskopický

Výtrusný prach je krémový spóry mají elipsovitý tvar, dosahují 9 - 12 × 6 - 8 μm a jsou amyloidní.[4]

Výskyt

Roste většinou v nížinách, teplých listnatých lesích i mimo les (především v parcích[2]). Objevuje se pod duby, habry, lískami a jinými listnáči, k nimž má mykorhizní vazbu. Preferuje světlá místa a půdy s obsahem vápníku. Fruktifikuje od (konce května) června do září (začátku listopadu).[4][3]

Rozšíření

Muchomůrka šiškovitá roste ve Středomoří a dále v následujících zemích: Česká republika, Slovensko (výčet není kompletní).

K nejstarším publikovaným lokalitám na území současné České republiky patří Chrudimsko, okolí Prahy a Smečna (sbíral Zvára, publ. Velenovský, 1920[5]), Bučovice (sbíral Neuwirth, publ. Cejp, 1924[6]), pět lokalit v Bučovicích a okolí uvádí Neuwirth (1931[7]), kromě těchto zmiňuje Veselý ještě Zdiby (Zvára) a Sedlec (Neuwirth) u Prahy (1934[8]).

V rámci chráněných území České republiky byly nálezy muchomůrky šiškovité publikovány mimo jiné z následujících lokalit:

Záměna

V důsledku zbarvení a růstu v teplých oblastech pod listnáči může být zaměněna s dalšími světle zbarvenými druhy podobných stanovišť. Většina z nich je v České republice vzácná, případně se vyskytuje pouze v jižní Evropě:

  • muchomůrka vejčitá (Amanita ovoidea) - vzácnější, méně útržků vela (šupiny) na klobouku, vélum po obvodu klobouku
  • muchomůrka ježatohlavá (Amanita solitaria) - drobnější, šupiny na klobouku zašpičatělé
  • muchomůrka Vittadiniho (Amanita vittadinii) - třeň u báze neztloustlý a hustě pokrytý odstávajícími šupinami vela
  • muchomůrka hnědošupinná (Amanita codinae) - středomořský druh, v ČR doposud neobjevena
  • muchomůrka štíhlá (Amanita gracilior) - středomořský druh, v ČR doposud neobjevena
  • muchomůrka bedlovitá (Amanita lepiotoides) - středomořský druh, v ČR doposud neobjevena, dužnina na řezu červená
  • muchomůrka středozemní (Amanita proxima) - středomořský druh, v ČR doposud neobjevena, oranžový kalich
  • muchomůrka krátkonohá (Amanita curtipes) - středomořský druh, v ČR doposud neobjevena, pomíjivý prsten, výrazný kalich
  • muchomůrka těžká (Amanita ponderosa) - středomořský druh, v ČR doposud neobjevena, pomíjivý prsten, výrazný kalich

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e BOROVIČKA, Jan. Poznámky k muchomůrkce šiškovité – Amanita strobiliformis a příbuzným druhům sekce Lepidella. In: SMOTLACHA, Miroslav. Mykologický sborník. Praha: Česká mykologická společnost, 2006. ISSN 0374-9436. S. 43–44.
  2. ↑ a b PILÁT, Albert. Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Praha: Brázda, 1951. 719 s. S. 435. 
  3. ↑ a b HAGARA, Ladislav. Ottova encyklopedie hub. Praha: Ottovo nakladatelství, 2014. 1152 s. ISBN 978-80-7451-407-4. S. 530. 
  4. ↑ a b c d e f BERAN, Miroslav; HOLEC, Jan. Přehled hub střední Evropy. Ilustrace Bielich. Praha: Academia, 2012. 624 s. ISBN 978-80-200-2077-2. Kapitola Amanita strobiliformis, s. 358. 
  5. ↑ VELENOVSKÝ, Josef. České houby. Praha: Česká botanická společnost, 1920. 950 s. Dostupné online. Kapitola A. strobiliformis, s. 198. 
  6. ↑ CEJP, Karel. Katmanka šiškovitá. In: VELENOVSKÝ, Josef. Mykologia. Praha: [s.n.], 1924. I. / 3 ročník / číslo. S. 46.
  7. ↑ NEUWIRTH, František. Některé jedlé a jedovaté houby na Bučovsku. Bučovice: nákl. vl., 1931. 15 s. Kapitola Muchomůrka šiškovitá, s. 7–8. 
  8. ↑ VESELÝ, Rudolf. Atlas hub evropských, Amanita - muchomůrka. Příprava vydání Karel Kavina, Albert Pilát. Svazek I.. Praha: Karel Kavina a Albert Pilát vlastním nákladem, 1934. 80 s. Kapitola 11. Amanita strobiliformis Vittadini. Muchomůrka šiškovitá., s. 28–29. 
  9. ↑ KREJČA, František, Daniel Abazid, Jiří Řehounek a Pavel Špinar. Pacova hora [online]. České Budějovice: Krajský úřad – Jihočeský kraj, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví, 2009 [cit. 2014-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-14. 
  10. ↑ KLAUDYS, Martin. Souhrn doporučených opatření pro evropsky významnou lokalitu Chýnovská jeskyně [online]. AOPK ČR, Správa chráněné krajinné oblasti Blaník, 2013-10-29 [cit. 2014-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-16. 
  11. ↑ TICHÝ, Herbert. Příspěvek k poznání mykoflory chráněných území - přírodní památka „V hlubokém“ u Peruce, okr. Louny. In: ANTONÍN, Vladimír. Mykologické listy. Praha: ČVSM, 2004. Dostupné online. Číslo 87. S. 14–18.
  12. ↑ JANDA, Petr. Průvodce chráněnou přírodou Lounska [online]. Louny: Městský úřad Louny - odbor životního prostředí, 2010 [cit. 2014-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-14. 
  13. ↑ PAPOUŠEK, Tomáš; BERAN, Miroslav; VLASÁK, Josef. Velký fotoatlas hub z jižních Čech. 2. opravené vydání. vyd. České Budějovice: tiskárna Josef Posekaný, 2010. 819 s. Kapitola Muchomůrka šiškovitá, s. 640–641. 

Externí odkazy

  • BioLib.cz – Amanita strobiliformis (muchomůrka šiškovitá) [online]. BioLib.cz. Dostupné online. 

Zdroj