Moritz Manfroni von Manfort

Moritz Manfroni von Manfort
Velitel arzenálu v Pule
Ve funkci: 1883 – 1888
Předchůdce	Maximilian Daublebsky von Sterneck
Nástupce	Arno von Rohrscheidt
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	viceadmirál (1889), kontradmirál (1884), kapitán řadové lodi (1872), fregatní kapitán (1868), korvetní kapitán (1866)
Narození	19. října 1832 Vídeň
Úmrtí	5. září 1889 (ve věku 56 let) Terst
Titul	svobodný pán (1874)
Profese	voják a důstojník
Ocenění	Vojenský řád Marie Terezie
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Moritz svobodný pán Manfroni von Manfort (uváděn též pod jménem Monfroni von Monfort) (19. října 1832 Vídeň – 5. září 1889 Montebello) byl rakousko-uherský admirál. U c. k. válečného námořnictva sloužil od roku 1849 a absolvoval cestu kolem světa. Vyznamenal se účastí v několika válkách a jako jeden z mála námořních důstojníků byl držitelem prestižního Vojenského řádu Marie Terezie. Díky tomu získal v roce 1874 titul barona a nadále působil ve vysokých funkcích u námořnictva, uplatnil se také jako pedagog a spisovatel. V letech 1883–1888 byl velitelem arzenálu v Pule a krátce před úmrtím byl povýšen do hodnosti viceadmirála (1889).

Pocházel ze staré italské rodiny nobilitované v roce 1554, byl synem vrchního finančního rady. Absolvoval gymnázium v Gorici a v roce 1849 vstoupil jako kadet k rakouskému válečnému námořnictvu. V letech 1849–1851 na fregatě SMS Venus absolvoval cestu do Karibiku se zastávkami na Madeiře a v Neapoli. Po návratu získal hodnost praporčíka (1851)^[1] s přidělením k námořnímu arzenálu v Benátkách a sloužil na různých lodích v Jaderském moři. V letech 1856–1859 byl dělostřeleckým důstojníkem na fregatě SMS Novara a v roce 1857 obdržel hodnost poručíka II. třídy.^[2] Na fregatě SMS Novara absolvoval pod velením kapitána Wüllerstorfa cestu kolem světa. Jako poručík I. třídy (1859)^[3] sloužil u břehů Dalmácie a v roce 1864 se zúčastnil dánsko-německé války. Během války v Itálii v roce 1866 se vyznamenal v bojích proti Garibaldiho jednotkám na jezeře Lago di Garda.

V roce 1866 byl povýšen na korvetního kapitána a v letech 1866–1868 byl v Pule velitelem námořních jednotek na pevnině.^[4] V roce 1868 byl vyslán na studijní cestu do Francie a Anglie a téhož roku obdržel hodnost fregatního kapitána.^[5] V letech 1868–1873 byl velitelem výcvikové lodi SMS Adria a mezitím byl v roce 1872 povýšen na kapitána řadové lodi.^[6] V roce 1873 byl přidělen k námořnímu oblastnímu velitelství v Terstu, v dalších letech byl velitelem obrněné lodi SMS Kaiser (1875) a fregaty SMS Radetzky (1875–1876).^[7] V roce 1876 byl znovu přeložen do Terstu a v roce 1878 k námořnímu sborovému velitelství v Pule.^[8] Na císařské jachtě SMS Miramar doprovázel korunního prince Rudolfa na cestě do Španělska (1879).^[9] Poté působil u námořního arzenálu v Pule a v letech 1881–1882 byl velitelem kasematové obrněné lodi SMS Erzherzog Albrecht.^[10][11]

V letech 1883–1888 byl velitelem námořního arzenálu v Pule^[12] Prosazoval nové metody ve výcviku důstojníků dělostřelectva, s nimiž se seznámil v zahraničí, byl také autorem tří učebnic pro kadety námořnictva. Mezitím byl k datu 1. května 1884 povýšen do hodnosti kontradmirála.^[13][14] V roce 1888 se na bitevních lodích SMS Laudon a SMS Tegetthoff stal velitelem divize,^[15] ale v červenci téhož roku ze zdravotních důvodů odešel na dovolenou, v roce 1888 nicméně ještě absolvoval cestu do Barcelony. K datu 1. září 1889 byl penzionován v hodnosti viceadmirála.^[16]

Zemřel 5. září 1889 ve věku nedožitých 57 let jen několik dní po svém formálním odchodu do penze. Zemřel v Montebellu (dnes součást Terstu) a pochován byl na hřbitově v obci Cattinara (dnes taktéž součást Terstu).

V roce 1867 se oženil s Angiolinou Pagliaruzzi von Edelhain (1850–1917). Z manželství se narodily dvě děti. Syn Moritz (1879–?) zahynul za první světové války na východní frontě v Haliči. Dcera Angiolina (1878–1955) byla manželkou barona Osvalda Görtze von Astein (1865–1920), viceprezidenta zemské vlády v Bukovině.^[17]

Za zásluhy ve válce roku 1866 získal rytířský kříž prestižního Vojenského řádu Marie Terezie^[18][19] a na základě řádových stanov měl nárok na šlechtický titul barona. byl v roce 1874 povýšen do stavu svobodných pánů. Při té příležitosti mu bylo povoleno změnit jméno na Manfroni místo dosavadního Monfroni. Během služby u námořnictva se stal nositelem řady dalších vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[20]

• Vojenský záslužný kříž s válečnou dekorací (1864)
• Válečná pamětní medaile (1864)
• Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací (1866)
• rytíř Vojenského řádu Marie Terezie (1866)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1872)
• Válečná medaile (1873)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1889)

• Řád pruské koruny (1865, Prusko)
• komandérský kříž Řádu Guadalupe (1867, Mexiko)
• důstojnický kříž Řádu sv. Mořie a sv. Lazara (1867, Itálie)
• komandérský kříž Řádu neposkvrněného početí Panny Marie z Vila Viçosa (1880, Portugalsko)
• komandérský kříž Řádu Isabely Katolické (1880, Španělsko)
• komandér Řádu slávy (1882, Tunisko)
• velkokříž Námořního záslužného kříže (1889, Španělsko)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl I. 1808–1895; Biblio Verlag Osnabrück, 1997; s. 345–351 (heslo Moritz Manfroni von Manfort) ISBN 3-7648-2511-1

• Moritz Manfroni von Manfort in: Österreichisches Biographisches Lexikon

Zdroj