Martin z Tours

Svatý
Martin z Tours
biskup, divotvůrce, apoštol Galů
Svatý Martin z Tours (ikona v chrámu sv. Václava, Litoměřice)
Svatý Martin z Tours
(ikona v chrámu sv. Václava, Litoměřice)
Církev římskokatolická
Provincie tourská
Diecéze Tours
Titulární kostel kostel sv.Martina v Sedlčanech
Svěcení
Biskupské svěcení asi 4. července 370
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
Osobní údaje
Rodné jméno lat. Martinus
Datum narození 316 či 317
Místo narození Savaria, Panonie (dnešní Maďarsko)
Křest po roce 335
Datum úmrtí 8. listopadu 397
Místo úmrtí Candes, Galie (dnešní Francie)
Místo pohřbení Tours, Bazilika sv. Martina
Povolání voják římské armády
Svatořečení
Svátek 11. listopadu (katolická církev, luteránská církev a anglikánské spol.);
12. října (pravoslavná církev)
Uctíván církvemi římskokatolická církev a církve v jejím společenství,
anglikánské církve,
luteránské církve,
pravoslavná církev,
starokatolická církev
Atributy voják na koni, meč, plášť, žebrák, husa, biskupská mitra a berla
Patron vojáků, jezdců, koní a podkovářů, vinařů, cestujících, chudáků a žebráků, zajatců, abstinentů, domácích zvířat a hus, úrody na polích
Místo úcty Kostel sv. Martina ve zlínském kraji
pomníky: Sedlčany, Příbram
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatý Martin z Tours (latinsky Martinus (316 či 317 Savarie – 8. listopadu 397 Candes) byl římský voják, poustevník a biskup v Tours. V katolické církvi patří mezi první nemučedníky, které církev označila za svaté. Je zakladatel prvních klášterů na území dnešní Francie. Svou misijní činností se snažil potírat pohanství, přičemž obracel lidi na křesťanství. K christianizaci pohanů užíval i násilné prostředky, jak vůči pohanským věřícím, tak i k jejich posvátným místům.[1] Ve 4. století nechal v Bretani vykácet megalitické řady lesů, které byly pro pohany posvátné.[2] Je známý i díky křesťanské legendě, ve které se rozdělil se žebrákem o svůj plášť.

Život

Mládí

Narodil se roku 316 nebo 317 v římské provincii Panonie ve městě Sabaria, kterým je dnes nepochybně město Szombathely v dnešním Maďarsku. Své jméno získal po bohu války „Martovi“, patrně z důvodů přání jeho otce, vysloužilého římského vojáka (pravděpodobně vojenský tribun), který si přál, aby jeho syn kráčel v jeho stopách. V Panonii však nesetrvali dlouho, odstěhovali se do severoitalské Pavie, kde prožil většinu svého mládí. Zde se také setkal s křesťanstvím, které ho velmi zaujalo a přitahovalo, nejvíce se zajímal o poustevníky z Egypta a Sýrie. Odtud patrně pocházejí postoje jeho pozdějšího poustevnického života.[3] Jeho otec ani matka jeho názory nesdíleli a protože jeho otec byl voják, tak i Martin byl v 15 letech odveden do armády. I když byl vojákem proti své vůli, vojenské povinnosti plnil spolehlivě a byl povýšen do hodnosti důstojníka. Pro svou spolehlivost byl později přeložen k císařským gardistům, kteří byli dobrou ozbrojenou vojenskou jízdou. Kolem roku 334 byl přidělen k posádce v dnešním Amiens, kde strávil největší část svého vojenského života.[4]

Legenda o plášti

Vyobrazení sv. Martina s žebrákem.

Martin svou vírou žil i v armádě. Podle legendy o jeho životě žil skromně, pokorně a dokonce ke svému otroku se choval jako k bratrovi. Byl jiný než ostatní vojáci, což také dokazuje symbolický čin, díky němuž se stal tak známý. Došlo k němu v Amiensu u jedné z městských bran v roce 335 za jednoho velmi mrazivého zimního večera.[3] Martin se tudy na koni vracel do vojenského tábora, když ho u brány oslovil polooděný žebrák a prosil o almužnu. Protože Martin u sebe neměl ani peníze, ani jídlo, zprvu nevěděl, jak by člověku pomohl. Tu ho však napadla spásná myšlenka a to vzít svůj velký důstojnický plášť a rozdělit ho svým mečem napůl. Polovinu pak hodil žebrákovi třesoucímu se zimou, aby se zahřál. Legenda dále praví, že Martin spatřil příští noc Ježíše, který byl oděn půlkou pláště a slyšel, jak Ježíš andělům říká: „Tímto pláštěm mě oděl Martin, který je teprve na cestě ke křtu.“ Tato Kristova slova znamenají to, co je napsáno v evangeliu: „Cokoli učiníš jednomu z mých nejmenších bratří, pro mě jsi učinil.“ Scéna dělení pláště patřila po celá staletí k nejznámějším a nejoblíbenějším světeckým motivům umělců.[4]

Poustevník

Po těchto událostech se dal Martin pokřtít. Brzy nato odešel z armády, protože v jeho postojích nešlo vykonávat křesťanskou a vojenskou službu společně. Po odchodu z armády odešel do Poitiers, kam ho přitahovala pověst biskupa Hilaria, který byl následně jeho učitelem a velkým vzorem. Tam také přijal nižší svěcení a stal se exorcistou, přičemž toužil po misích a po skromném životě poustevníka. I proto se vrátil do rodné Panonie, kde chtěl bojovat jak proti projevům mimokřesťanských náboženství označovaných souhrnně jako pohanství, tak a proti tzv. "bludařství", tedy těm náboženským názorům vznikajícím v rámci křesťanství, které byly vnímány jako heretické, a tedy jako názory ohrožující a vyvolávající zmatky a spory v katolické církvi. Časem se situace v Panonii natolik vyhrotila, že musel uprchnout do Itálie, kde se odebral do ústraní a žil jako poustevník. Šířící se heretické názory vyvolaly velký rozkol v církvi a zásahy světské moci navíc tuto situaci vyostřovaly. Jako jediné řešení proti těmto dějům viděl Martin v modlitbě. Na pozvání jeho mistra a přítele, biskupa Hilaria se odebral zpět do Galie, kde se poblíž Poitiers usadil v poustevně a věnoval se modlitbám a rozjímání. Při této činnosti nezůstal sám, časem se kolem něho zformovala skupina stejně smýšlejících křesťanů. Později na tomto místě byl postaven benediktinský klášter v Ligugé. Hilariovi se podařilo přesvědčit Martina, aby přijal vyšší svěcení a stal se knězem. V této době Martin podle legendy vykonal již několik zázraků (včetně znovuoživení dvou lidí) a stal se vyhledávaným.[3]

Martin jako biskup

Bazilika sv. Martina, Tours.

Když zemřel biskup v Tours, byl Martin pod záminkou uzdravení nemocného pozván do města. Místo nemocného ho však čekala diecéze, která potřebovala jeho oddanost, které se ujal. Pravděpodobně 4. července 370 přijal biskupské svěcení. I přes vysokou církevní pozici žil svůj život skromně, téměř asketicky. Místo biskupského paláce pobýval s několika mnichy před branami města v nuzných chatrčích. Z poustevny později vznikl významný klášter Marmoutier, který se stal střediskem asketického a kulturního života západu.[4] Církev v této době byla zahrnována dary od císaře a knížat, zvykala si na pohodlí a se muselo zdát skandální, že jeden z biskupů vede život poustevníka, zříká se při bohoslužbě slavnostního trůnu a obléká se jako chudák. U mnohých vlivných osobností nebyl oblíbený a musel snášet různé narážky a posměšky. Naopak u prostých a chudých lidí byl získával na oblibě.[5]

Misijní cesty, christianizační činnost a boj proti pohanství

Z pozice biskupa zahájil velké obracení tehdejších Galů na křesťanství. Staral se o veškeré obyvatelstvo v Galii, snažil se usmířit pohany s pravověrnými křesťany a vždy se postavil proti světské moci, když se chtěla vměšovat do církevních otázek.[6] Horlivě hlásal evangelium a potíral zde převládající pohanství. Jeho evangelizace byla údajně doprovázená mnoha zázraky. Při své christianizační činnosti a snaze zničit pohanskou víru užíval násilí vůči pohanům a jejich posvátným místům. Zapaloval pohanské chrámy, kácel posvátné stromy, ničil pohanské modly a násilně se vypořádal s pohanskými kněžími, kteří se snažili dál slavit tradiční pohanské svátky.[1] Jeden z těchto zásahů byl zaměřen proti pro pohany posvátným megalitickým řadám v Bretani (od roku 1889 chráněny jako historická památka), ze kterých nechal Martin vykácet celé kilometry. Pro tyto činy bývá někdy obviňován z náboženského fanatismu.[2] Zázraky údajně chránily Martina před odporem venkovanů, na který při svém ničení jejich posvátných pohanských míst narážel. Neustále byl na cestách a tyto misijní cesty po celé diecézi často směřovaly k organizování prvních venkovských farností. Tyto cesty vedly i mimo jeho diecézi a tak stopy po jeho činnosti najdeme téměř po celé dnešní Francii. Kromě legend a vyprávění o jeho zázracích (uzdravování nemocných, odvracení pohrom, zázraky se zvířaty) v dnešní Francii je mnoho měst, vesnic a kostelů, které nesou jeho jméno.[3]

Martinova smrt

Svatý Martin zemřel 8. listopadu 397 v Candes na jedné ze svých misijních cest, kdy byl již vyčerpaný a oslabený nemocí. Po krátkém sporu o nároku Martinových ostatků bylo jeho tělo převezeno do Tours. K pohřbu biskupa chudoby a chudých, jak ho lidé nazývali, proudily masy lidí. Tento slavnostní pohřeb se konal 11. listopadu, v den, kdy se slaví svátek svatého Martina. Jeho ostatky byly uloženy do krypty, nad níž byla postavena kaple a posléze i velkolepá bazilika, brzy nato se město Tours stalo význaným poutním místem. Město bylo poničeno v 16. století hugenoty a v 18. století velkou francouzskou revolucí. V současnosti zde stojí bazilika sv. Martina z roku 1900. Za významnou relikvii je považován Martinův plášť, který byl uchováván v královském paláci v Paříži.[4]

Úcta

Související informace naleznete také v článcích Historie svatomartinských tradic, Svatomartinské víno a Oslavy svátku svatého Martina v Evropě.

Martin z Tours má celosvětovou úctu. Je mu zasvěceno přes 4,5 tisíce kostelů a kaplí po celém světě. Nejvíce jich stojí v Evropě, zejména ve Francii, kde stojí přes 1500 kostelů a kaplí.[7] V Česku je známá rotunda svatého Martina na Vyšehradě, či kostel svatého Martina ve Frýdku-Místku či v Blansku. Martin je patronem jeho rodné Szombathely, dále Blanska,[8]Buenos Aires, diecézí v Rottenburgu, Stuttgartu, Mohuči, Burgenlandu a kantonu Schwyz.[4] Je velmi oblíbený také v Latinské Americe, kde bývá často nazýván San Martín Caballero (kvůli svému častému zobrazování na koni). Rada Evropy v roce 2005 prohlásila trasu mezi maďarským Szombathely (rodištěm sv. Martina) a francouzským Tours za evropskou kulturní stezku. Cílem této trasy je ukázat nejvýznamnější památky spojené s životem tohoto významného světce.[7]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b FONTANA, Josef. Evropa před zrcadlem. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001. Kapitola Zrcadlo křesťanské. 
  2. ↑ a b Česká televize. Bohové a mýty staré Evropy - S Václavem Cílkem na hranici mezi bájemi, historií a minulostí [online]. 6. 9. 2014, 16:35 na ČT2. (odkazovaná reference - od 8 minuty 4 sec. záznamu). Dostupné online. 
  3. ↑ a b c d PERNOUDOVÁ, Régine. Martin z Tours: ten, který věděl, co je správné : životopis. Praha: Volvox Globator, 2000. 137 s. ISBN 80-720-7379-6. 
  4. ↑ a b c d e SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-719-2304-4. 
  5. ↑ HEYDUK, Josef. Svatí církevního roku. 1.. vyd. Praha: Vyšehrad, 2001. 237 s. ISBN 80-702-1385-X. 
  6. ↑ VRÁNA, Karel. V jednom společenství : životní příběhy světců. 2.. vyd. Praha: Vyšehrad, 2009. 550 s. ISBN 97-880-7021-9904. 
  7. ↑ a b ODEHNAL, František. O SVATOMARTINSKÉM : Svatomartinské víno [online]. © COPYRIGHT 2011 SVATOMARTINSKÉ VÍNO [cit. 2012-01-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-09. 
  8. ↑ Blansko - brána Moravského krasu | Blanensko.cz. www.blanensko.cz [online]. [cit. 2019-11-24]. Dostupné online. 

Literatura

Související články

Externí odkazy

Zdroj