Mamlúcké dobytí Levanty

Mamlúcké dobytí Levanty
	konflikt: Války křižáckých států
	Ruad, fakticky poslední křižácká pevnost ve Svaté zemi
Trvání	1272–1302
Místo	Levanta (Outremer), Blízký východ
Výsledek	vítězství mamlúků
Změny území	Mamlúci obsazují poslední křižácké državy, zánik Jeruzalémského království
Strany
Mamlúcký sultanát Bahriové; ajjúbovští emíři ; Abbásovský chalífát ; ; podpora spojence:; Zlatá horda Mongolské říše ; syrští asasíni; (do roku 1273)	Outremer:; Jeruzalémské království ; Kyperské království ; Řád templářů ; Řád johanitů ; Řád německých rytířů ; Janovská republika ; Benátská republika ; Řád sv. Lazara ; spojenci:; Ílchanát Mongolské říše Tripolské hrabství; (do roku 1289) ; Kilíkijská Arménie ; Gruzie ; Rúmský sultanát ;
Velitelé
mamlúci s vazaly:; Bajbars ; Ísa íbn Muhanna ; Kalavun ; Kálil ; Ladžin ; Sajf al-Dín Salar ; an-Násir Muhammad ; Al-Muzaffar II. ; Al-Muzaffar III. ; Bajbars Al-Mansúri ; Sajf al-Dín Bilban;	západní armády:; Jindřich II. Kyperský ; Amaury z Tyru ; Lucie z Tripolisu ; Jan de Grailly ; Ota z Grandsonu; Jan z Montfortu ; Tomáš Bérard ; Vilém z Beaujeu †; Theobald Gaudin ; Jakub z Molay ; Bartoloměj de Quincy †; Geoffroy de Vandac ; Pierre de Severy †; Jan de Villiers ; Matouš z Clermontu †; Guillaume de Villaret ; Konrád z Feuchtwangenu ; Mongolové s vazaly:; Abaka Chán ; Samagar ; Möngke Temür ; Tuwadan †; Gazan ; Lev II. Arménský ; Demetrius II. ; al-Dín Perváne ;
Síla
2. bitva u Homsu (1281):; 30 000 obléhání Akkonu (1291):; neznámý počet 3. bitva u Homsu (1299):; 10 000–30 000 obléhání Ruadu (1302):; neznámý počet	2. bitva u Homsu (1281):; 40 000–50 000 obléhání Akkonu (1291):; 15 000 v Akkonu; 700 z Kypru 3. bitva u Homsu (1299):; 7 000–10 000 obléhání Ruadu (1302):; 1 020
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mamlúcké dobývání Levanty bylo tři desetiletí trvající období konfliktu muslimů (mamlúků) s křesťany (evropskými křižáky) a jejich mongolskými spojenci, který skončil zánikem křižáckých států v Zámoří (Outremeru). Nastalo po poslední velké (v pořadí deváté) křížové výpravě, kdy se situace křižáků v Zámoří začala výrazněji zhoršovat. Příčinou byla klesající podpora evropských mocností a slábnoucí zájem o křižácké hnutí za udržení Svaté země, kdy se pozornost předních evropských panovníků zaměstnávala jinde. Ve stejné době probíhá povstání na Sicílii zvané Sicilské nešpory nebo aragonská křížová výprava, tamním poměrům příliš neprospívala ani lokální občanská válka.

Hlavní oporou slabého království se stávají organizované rytířské řády templářů a johanitů. Významným spojencem křesťanů v Zámoří zůstávají nadále Mongolové, s kterými se ovšem nepodaří dojednat společnou kooperaci ke zlomení mamlúcké převahy a později pod vedením chána Gazana přestupují na islám. Ztrátou opevněného hlavního města Akkonu (Akry) mizí poslední naděje Evropanů na udržení zámořského panství. Křižácké státy v Levantě zanikly koncem 13. století.

Poslední bitvy

Předchozí události

Roku 1268 byla mamlúky dobyta a zničena Antiochie,^[1] v roce 1271 se Bajbars zmocnil křižáckého hradu Krak des Chevaliers a od té doby postupně likvidoval poslední zbytky křižáckých držav. Následovala devátá křížová výprava (1271–1272), která byla poslední výpravou do Svaté země.

Konec křížových výprav

Porážka Mongolů mamlúky v bitvě u Homsu, 1281

V roce 1281 se jeruzalémský místodržící Roger ze San Severina odmítne spojit s chánem Abakou, neboť preferoval raději spojenectví s mamlúckým sultánem Kalavunem. V bitvě u Homsu jsou Mongolové mamlúky poraženi a Roger poté osobně poblahopřál Kalavunovi k vítězství.

Roku 1289 byl sultánem Kalavunem dobyt a vypleněn Tripolis a 18. května 1291 padl po obléhání Akkon (Acre) s posledními zbytky křižáckých držav. Křesťané, kterým se nepodařilo uniknout, byli vyvražděni či prodáni do otroctví. Dobytí Akkonu (Akry) bylo posledním zásadním vojenských střetem v dějinách křížových výprav mezi evropskými křižáky a muslimy. Ztráta této pevnosti představovala konec nadvlády křesťanů ve Svaté zemi a zánik Jeruzalémského království s hlavním městem Akkon.

Přístavní města, která byla opevněná mnohdy díky finanční podpoře evropských panovníků, byla zbořena a nová centra se později stavěla dál od moře, aby nemohla sloužit jako základna pro další křesťanskou ofenzívu. Po pádu Akkonu křižácké državy přetrvaly pouze na Kypru a v Řecku. V prosinci roku 1300 (poslední) templářský velmistr Jakub z Molay a velmistr johanitů Guillaume de Villaret vedou neúspěšnou expediční výpravu na znovudobytí přístavní Tortosy, jejich vojsko čítá pouhých 600 mužů, z toho jen 150 templářů, přitom se spoléhají na pomoc Mongolů. Tortosa padla do jejich rukou, ale bez mongoslských spojenců nebyl další postup myslitelný. Čekání na Mongoly způsobilo, že mezitím poslední přímořská pevnost na ostrově Ruad, která byla ve vlastnictví templářů, padla roku 1302.

Znamená to definitivní konec éry křížových výprav do Svaté země. V dalších letech se již nikomu nepodaří zrealizovat tak nákladný a náročný podnik, jakým byla křížová výprava do Zámoří, navíc se Palestina a Jeruzalém ukázaly jako těžko hájitelné území. Většina výprav byla neúspěšná nebo přinesla jen minimální efekt. Vyloučen nemůže být ani ekonomický faktor, neboť půda ubývajícího území byla již zcela rozebrána mezi bohatou šlechtu, rytířské řády a italské námořní republiky, novým účastníkům kruciát přestalo být lákavým. V roce 1312 je Řád templářů pro ztrátu svého původního poslání jako nepotřebný zrušen bulou Vox in excelso papežem Klementem V., zatím co konkurenční johanité se roku 1309 usídlují na byzantském Rhodu. V dalších staletích jsou evropské státy nuceny čelit nové osmanské expanzi.

Galerie

poslední ofenzívy křižáků a Mongolů:
1299–1300
1301

Poznámky

↑ Mimo Levantu probíhá v Mongolské řiši občanská válka mezi Ílchanátem a Zlatou hordou o nadvládu nad územím Gruzie a Ázerbájdžánu. Roku 1261 proto chán Zlaté hordy Berke uzavřel spojenectví s mamlúckým sultánem Bajbarsem proti společnému nepříteli Ílchanátu, jež naopak spatřoval své spojence v Evropanech.
↑ V Sýrii se asasíni (nizárijští ismá'ílíté) udrželi až do roku 1273, kdy byla všechna jejich města dobyta mamlúckým sultánem Bajbarsem, ale na rozdíl od Mongolů nechal asasíny žít pod svou vládou jako poddané, které pak využil jako výpomoc proti zbytkům křesťanských království ve Svaté zemi.