Krbice

Krbice
Socha svatého Jana Nepomuckého v Blahuňově přemístěná z Krbic
Socha svatého Jana Nepomuckého v Blahuňově přemístěná z Krbic
Lokalita
Charakter zaniklá vesnice
Obec Spořice
Okres Chomutov
Kraj Ústecký kraj
Historická země Čechy
Stát ČeskoČesko Česko
Zeměpisné souřadnice 50°25′46″ s. š., 13°21′9″ v. d.
Základní informace
Katastrální území Krbice (9.5 km²)
Nadmořská výška 330 m n. m.
Krbice
Krbice
Další údaje
Zaniklé obce.cz 38
multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Krbice (německy Körbitz) jsou zcela zaniklá vesnice v okrese Chomutov, která stála asi tři kilometry jihozápadně od Spořic v nadmořské výšce okolo 330 metrů. Vesnice zanikla v roce 1983 v důsledku těžby hnědého uhlí v lomu Nástup.[1]

Název

Název vesnice je odvozen z osobního jména ve významu ves lidí Krbových. Poprvé se objevuje v latinském zápisu parochia in villa Cralup cum filia sua Kurbicz v roce 1344. V průběhu dějin se v pramenech vyskytuje v různých podobách: Curbicz (1361), Krbicz (1364), Kurwicz (1407), Kerwicz (1417), Chrbicz (1446), Kerbicz (1543), Körbicz (1587), Krbicze (1606), Krbiczy (1623), Groß Kerbitz (1787) aj.[2]

Historie

Pravěké osídlení krajiny v okolí vesnice dokládají artefakty knovízské kultury nalezené v roce 1994 v katastrálním území Krbice asi 200 metrů od tehdejšího koryta Krbického potoka.[3]

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1344[4] a souvisí se stavbou nového kostela. Archeologicky však bylo osídlení v místech vesnice doloženo již ve dvanáctém století (podle Zdeny Binterové až na přelomu třináctého a čtrnáctého století[4]). Samostatnou farností se Krbice staly z podnětu Bedřicha (Fridricha) ze Šumburku a Hasištejna v roce 1361, kdy jeho rozhodnutí potvrdil pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. V patnáctém století se vesnice stala součástí chomutovského panství, které tehdy držel v zástavě Jan Calta z Kamenné Hory.[5] Po sňatku s jeho dcerou Bonuší panství připadlo Benešovi z Veitmile († 1496).[1]

Po pánech z Veitmile Krbice patřily Lobkovicům, a při dělení jejich majetku v roce 1490 je získal Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic.[6] Lobkovicové o vesnici v blíže neznámé době přišli, protože roku 1564 byl jejím vlastníkem Jan Kermer, kterému patřilo také Březno.[7] V roce 1570 vesnici koupil Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic,[7] který zřejmě nechal zbořit starou tvrz a postavit nový hospodářský dvůr.[1]

Po Bohuslavu Felixovi Krbice v roce 1583 zdědil jeho mladší syn Bohuslav Jáchym Hasištejnský z Lobkovic, jehož synové je vyměnili se svým příbuzným Jiřím Popelem z Lobkovic. V roce 1594 byl Jiří Popel z Lobkovic odsouzen k doživotnímu vězení a ztrátě majetku. Část zkonfiskovaného majetku včetně Krbic v roce 1608 koupil od královské komory Linhart ze Štampachu, který vesnici připojil k ahníkovskému panství. Štampachové během pobělohorských konfiskací také přišli o část majetku a Krbice v roce 1623 koupil Jaroslav Bořita z Martinic.[1]

Stav vesnice byl po třicetileté válce dobrý. Podle berní ruly v ní žilo osm sedláků, devatenáct chalupníků a pět podruhů. Dohromady jim patřilo 52 potahů, 57 krav, 44 jalovic, 187 ovcí, 99 prasat a 31 koz. Hlavním zdrojem obživy bylo pěstování obilí (pšenice, žita) a chov dobytka, ale někteří lidé pracovali také jako švec, zedník, kovář, řezník nebo krčmář, který musel nakupovat pivo z vrchnostenského pivovaru.[7]

Od druhé poloviny šestnáctého století ve vesnici působil evangelický farář[5] a na začátku sedmnáctého století zdejší katolická fara zanikla, a obnovena byla až v roce 1747. Při požáru v roce 1764 shořel kostel a s ním i 42 dalších domů a 22 stodol. Nový kostel Všech svatých byl postaven na místě starého na pokyn hraběte Františka Michala z Martinic v letech 1768–1770. Byla to barokní jednolodní stavba s obdélným presbyteriem a jednopatrovou věží v západním průčelí. Boční oltáře zhotovil mašťovský řezbář Jakub Eberle. Barokní portál ze západního průčelí byl po demolici kostela převezen do zahrady františkánského kláštera v Kadani.[1]

Na přelomu let 1900 a 1901 vznikl asi jeden kilometr severovýchodně od Krbic hnědouhelný důl Rafael (později Václav). V roce 1917 přešel do vlastnictví Poldiny huti. Kromě těžné šachty hluboké 120 m měl dvě větrací jámy. Strojní vybavení poháněla pára a od roku 1938 elektřina. Ze sloje o mocnosti 6 až 10 m se do roku 1940 vytěžilo přes 2 500 000 tun kvalitního uhlí, které se dodávalo výhradně do pobočky mateřské společnosti v Chomutově.[8]

Většina německých obyvatel byla po druhé světové válce vysídlena, ale část horníků mohla zůstat. Do vyprázdněné vesnice se přistěhovali především lidé z Kladenska a ze Slovenska.[9] V roce 1950 bylo ve vesnici založeno jednotné zemědělské družstvo, které se o deset let později spojilo s JZD v Račicích a od roku 1976 bylo připojeno k JZD Vpřed Chomutov. Obec se ve druhé polovině dvacátého století úspěšně rozvíjela. Fungovala v ní mateřská škola, knihovna a promítaly se filmy. Až do roku 1973 zde byla jednotřídní škola, ale po jejím zrušení děti dojížděly do Kralup a později do Chomutova. Kromě jiného byla postavena přípojka vodovodu z Černovic a budova prodejny smíšeného zboží.[1][5] K velkému odlivu obyvatel došlo po roce 1960, kdy byl uzavřen Důl Václav.[10]

V roce 1976 byla vyhlášena stavební uzávěra z důvodu rozšiřování povrchové těžby hnědého uhlí v prostoru Lomu Nástup. Vesnice měla být původně zrušena až v roce 1997, ale špatné životní prostředí vedlo k urychlení likvidace, která byla schválena v lednu 1982.[9] Většina obyvatel se odstěhovala do Chomutova[9] a v roce 1983 byla vesnice zbořena.[1] Její katastrální území bylo připojeno ke Spořicím.[11]

Přírodní poměry

Krbice stávaly ve stejnojmenném katastrálním území s rozlohou 9,5 km²,[11] asi šest kilometrů jihozápadně od Chomutova a tři kilometry od Spořic v nadmořské výšce okolo 330 metrů.[4] Oblast je součástí Mostecké pánve, resp. jejího okrsku Březenská pánev,[12] tvořeného miocenními jezerními jíly a písky mosteckého souvrství se slojemi hnědého uhlí.[13] Povrch byl v okolí vesnice zcela změněn povrchovou těžbou uhlí.

V rámci Quittovy klasifikace podnebí Krbice stály v teplé oblasti T2,[12] pro kterou jsou typické průměrné teploty −2 až −3 °C v lednu a 18–19 °C v červenci. Roční úhrn srážek dosahuje 550–700 milimetrů, počet letních dnů je 50–60, počet mrazových dnů se pohybuje mezi 100–110 a sněhová pokrývka zde leží průměrně 40–50 dnů v roce.[14]

Obyvatelstvo

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 335 obyvatel (z toho 156 mužů), kteří byli kromě dvou cizinců německé národnosti a s výjimkou pěti evangelíků členy římskokatolické církve.[15] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 338 obyvatel: pět Čechoslováků, 332 Němců a jednoho cizince. Tři lidé byli bez vyznání, jeden evangelík a ostatní se hlásili k římskokatolické církvi.[16]

Vývoj počtu obyvatel a domů[17]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980
Obyvatelé 250 262 259 254 333 335 338 247 213 138 91
Domy 48 49 50 50 51 51 61 56 89 44 34
Počet domů z roku 1961 zahrnuje domy zaniklých vesnice Naší a Račice.

Obecní správa a politika

Krbice bývaly až do svého zániku obcí, ke které v letech 1961–1980 patřily části obce Naší a Račice. Obec úředně zanikla k 1. únoru 1983.[18]

Při volbách do obecních zastupitelstev konaných 22. května 1938 v Krbicích žilo 220 voličů. Volby však neproběhly, protože kandidátní listinu podala pouze Sudetoněmecká strana, která se tak automaticky stala vítězem voleb.[19]

Pamětihodnosti

Dominantou vesnice býval původně gotický kostel Všech svatých. V letech 1768–1770 byl výrazně přestavěn v barokním slohu a vyzdoben oltáři a sochami od řezbáře Jakuba Eberleho.[20] Hospodářský dvůr vznikl v šestnáctém století na místě krbické tvrze. Jeho součástí byl panský dům označovaný jako zámek.[21] Na severním okraji vesnice stávala socha svatého Jana Nepomuckého z roku 1740, která byla přemístěna do Blahuňova.[22] Kromě toho byly ve vesnici a jejím okolí další drobné památky:

  • boží muka ze sedmnáctého století tvořená pilířem z červeného pískovce s provazcovými hranami, který nesl kapličku s křížem (přestěhována do Místa k odbočce k Hasištejnu[23]),
  • boží muka z roku 1741 s reliéfem Panny Marie a hranolovým pilířem se zkosenými hranami u silnice do Mašťova,
  • kamenný kříž na návsi,
  • kompozitní sloup s Ukřižovaným na hranolovém soklu z roku 1722 (přemístěn k nároží hřbitovní zdi v Místě[9]),
  • kamenný takzvaný Hanlův kříž z roku 1815 u šachty.[20]

Osobnosti

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e f g PACHNER, Jaroslav. Spořice 2010. Spořice: Obec Spořice, 2010. 110 s. Kapitola Krbice, s. 74–85. 
  2. ↑ PROFOUS, Antonín; SVOBODA, Jan. Místní jména v Čechách: Jejich vznik, původní význam a změny (CH–L). Svazek II. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. S. 375. 
  3. ↑ SMRŽ, Zdeněk. Vztahy obytných a výrobních areálů v mikroregionech Lužického potoka a Hutné na Chomutovsku a na výšinných lokalitách knovízské kultury v severozápadních Čechách. Archeologické rozhledy. 1995, roč. XLVII, čís. 4, s. 565–566. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c BINTEROVÁ, Zdena. Zaniklé obce Chomutovska. Díl I. V povodí říčky Hutné. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 1995. 56 s. Kapitola Krbice, s. 32. Dále jen Binterová (1995). 
  5. ↑ a b c STÜBIGER, Gerhard. Příspěvek k dějinám obce Krbice. Památky, příroda, život. 1978, roč. 10, čís. 2, s. 33–38. 
  6. ↑ Binterová (1995), s. 33.
  7. ↑ a b c Binterová (1995), s. 34.
  8. ↑ BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 132–133. 
  9. ↑ a b c d Binterová (1995), s. 36.
  10. ↑ Binterová (1995), s. 35.
  11. ↑ a b Územně identifikační registr ČR. Katastrální území Krbice [online]. 2013-01-01, rev. 2013-05-29 [cit. 2015-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-07-04. 
  12. ↑ a b Přírodní poměry. Geomorfologie, klimatické oblasti [online]. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR [cit. 2020-12-23]. Dostupné online. 
  13. ↑ Zeměpisný lexikon ČR. Hory a nížiny. Příprava vydání Jaromír Demek, Peter Mackovčin. 2. vyd. Brno: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, 2006. 582 s. ISBN 80-86064-99-9. Heslo Březenská pánev, s. 86–87. 
  14. ↑ VONDRÁKOVÁ, Alena; VÁVRA, Aleš; VOŽENÍLEK, Vít. Climatic regions of the Czech Republic. Quitt's classification during years 1961–2000. S. 427. Journal of Maps [PDF online]. Katedra geoinformatiky Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, 2013-05-13 [cit. 2020-07-22]. Čís. 3, s. 427. Dostupné online. DOI 10.1080/17445647.2013.800827. (anglicky) 
  15. ↑ Statistický lexikon obcí v Republice Československé. 2. vyd. Svazek I. Čechy. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 209. 
  16. ↑ Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Svazek I. Země česká. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 99. 
  17. ↑ Historický lexikon obcí České republiky 1869–2011 [online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2016-12-11]. Kapitola Chomutov. Dostupné online. 
  18. ↑ Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011. Abecední přehled obcí a částí obcí [PDF online]. Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2019-07-13]. S. 257, 356, 468. Dostupné online. 
  19. ↑ RŮŽEK, Vlastislav. „Přijde den“ (Es Kommt der Tag…). Památky, příroda, život. 1994, roč. 26, čís. 1, s. 10, 15. ISSN 0231-5076. 
  20. ↑ a b Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek II. K/O. Praha: Academia, 1978. 580 s. Heslo Krbice, s. 148. 
  21. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Příprava vydání Rudolf Anděl. Svazek III. Severní Čechy. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1984. 664 s. Kapitola Krbice – zámek, s. 239. 
  22. ↑ Obce chomutovského okresu. Příprava vydání Zdena Binterová. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Blahuňov, s. 168. 
  23. ↑ Binterová (1995), s. 37.

Související články

Externí odkazy

Zdroj