Klášter Svatý Jan pod Skalou

Klášter Svatý Jan pod Skalou
Někdejší benediktinský klášter s kostelem Narození sv. Jana Křtitele
Lokalita
Stát	Česko Česko
Místo	Svatý Jan pod Skalou
Souřadnice	49°58′9,12″ s. š., 14°8′3,84″ v. d.
Základní informace
Řád	benediktini
Založení	polovina 11. století
Zrušení	1785
Mateřský klášter	Ostrov u Davle
Odkazy
Kód památky	36294/2-383 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Klášter ve Svatém Janu pod Skalou historicky patřil k řádu svatého Benedikta. Byl postaven na místě jeskyně legendárního poustevníka svatého Ivana a zrušen byl za Josefa II. Pro svou architektonickou a kulturní hodnotu je zapsán do seznamu kulturních památek České republiky^[1] a v roce 2018 byl prohlášen národní kulturní památkou České republiky.

Historie

Podle legendy stávala na místě kláštera původně kaplička. Nechal ji údajně vystavět kníže Bořivoj poté, co mu to jako úkol vyplývající z poselství sv. Jana Křtitele sdělil před svou smrtí poustevník Ivan. V roce 1030 daroval kníže Břetislav I. kapli sv. Jana benediktinskému klášteru Ostrov u Davle, který zde v polovině 11. století založil dceřiný klášter.^[2] V roce 1310 zde vzniklo proboštství.

Roku 1420 byl mateřský klášter dobyt husitskými vojsky a zničen. Přeživší mniši se přesunuli do Sv. Jana, tehdy nazývaného „Svatý Ivan ve skalách“. Od roku 1517 se datuje definitivní přesídlení mnichů z Ostrova do Svatojanského kláštera, tehdy také opat Jan V. jako první přijímá titul „Opat u sv. Jana na Ostrově a ve Skalách“.

V těchto dobách byl významným donátorem kláštera šlechtic Oldřich Zajíc z Hazmburka († 1494), kterého lze považovat v podstatě za druhého zakladatele kláštera. Financoval např. výstavbu nového jeskynního kostela při Ivanově poustevně a vystavěl zde několik zděných budov. Podle něj je nazýván starý kostel jako „Hasenburský“ a jeho erb se od té doby stal součástí klášterního znaku.^[3]

Svatojanské poutě

Roku 1584 zde byly znovu nalezeny a vyzvednuty po staletí pečlivě ukrývané ostatky sv. Ivana.^[4] Od této chvíle se začala úcta k Ivanovi šířit do dalekého okolí a započala tradice slavných svatojanských poutí (poslední neděle v červnu). Velkolepá procesí byla zprvu iniciována hlavně jezuity. V době jejich největšího rozkvětu se jich zúčastnili i císařové Matyáš, Ferdinand II., Ferdinand III. a Leopold I. Je doloženo až 6000 poutníků.^[3]

Poutě přetrvaly až do poloviny 20. století, kdy byly s nástupem komunismu potlačeny.^[4]

Kostel sv. Jana Křtitele

S rozmachem poutí starý kostel dávno nestačil, proto se významný opat Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka rozhodl pro náročnou a velkorysou stavbu nového kostela. Základní kámen stavby raně barokního kostela sv. Jana Křtitele osobně položil v roce 1657 císař Leopold I. Projekt kostela vypracoval italský stavitel Carlo Lurago. Podle svatojanského kostela dostala jméno i přilehlá obec.

Na hlavním oltáři je velký obraz „Zjevení sv. Jana Křtitele poustevníku Ivanovi“ z roku 1695. Nad oltářem stojí velký kříž, který sem byl kdysi darován poutníky a původně stával na Karlově mostě v Praze. Vzácná je mramorová křtitelnice s letopočtem 1576. Uprostřed kostela stojí bohatě zdobený náhrobek sv. Ivana, kde je umístěna postříbřená a pozlacená schránka s jeho ostatky.

Na kostelní věži bývaly 4 zvony, z nichž dva byly roku 1917 sňaty a rozlity k válečným účelům. Na věži pak zůstaly dva historicky nejcennější zvony: jedním z nich je zvon „Matka Boží“, který pochází z roku 1404 a je tak jedním z nejstarších v Čechách. Jde o zvon z kláštera na Ostrově, v jehož zříceninách byl po nájezdu husitů nalezen. Dva chybějící zvony byly nahrazeny novými v roce 1994.

Kostel je propojen se starým skalním kostelem – jeskyní sv. Ivana. Vedle památek na poustevníka je zde krypta a staré náhrobní kameny opatů kláštera. V části jeskyně je zachována přirozená travertinová jeskyně, zdobená původní krápníkovou výzdobou. Vedle kostela, pod oknem Ivanovy jeskyně, vyvěrá silný pramen léčivé vody, Pramen svatého Ivana. Tato voda bývala prodávána jako minerální voda „Ivanka“.

Problémy se statikou kostela

Návštěvnost kostela^[5]

Rok	Počet návštěvníků
2015	7 000
2016	7 200
2017	7 000

Dlouhodobým problémem kostela byly poruchy, už brzy po dostavbě se proto zjistilo, že zdivo i klenba praskají. Několik set let trvala mylná představa, že poruchy jsou způsobeny špatným založením kostela. V roce 1711 tak byl k přestavbě kostela povolán Kryštof Dientzenhofer. Tehdy byla sňata původní cihlová a bohatě štukově zdobená klenba a nahrazena odlehčenou dřevěnou klenbou. Ovšem poruchy pokračovaly dál. Roku 1859 byly k vnější straně kostela přistavěny mohutné opěrné pilíře, poruchy dále pokračovaly. Po roce 1974 byly základy kostela zpevněny betonovými injektážemi, což stav kostela ještě zhoršilo, protože se v kostele zvýšila vlhkost. Roku 1992 byla opravena fasáda a zdi, ve kterých už se objevily i praskliny širší než 10 cm, byly staženy ocelovými táhly.^[3] Teprve na přelomu 20. a 21. století ing. Jindřich Rineš zjistil skutečnou příčinu poruch-skála, k níž je kostel přistavěn se pohybovala, tím vznikaly trhliny. Skála byla podle projektu ing. Rineše sepnuta a do podlahy kůru byl vložena železobetonová výztuha. Tím byly poruchy kostela vyřešeny. Současně bylo provedeno odvětrání kostela podle návrhu ing. Štěpána. Tím se snížila v kostele vlhkost.

Areál benediktinského kláštera

Budovy kláštera přibývaly postupně a do dnešní podoby byly dokončeny v roce 1731. Již za 54 let, roku 1785, však klášter zrušil císař Josef II. Majetek kláštera byl rozprodán v dražbě. Prvním majitelem se stal hrabě Sweerts-Spork, později např. šlechtická rodina Bergerů.

Zadní část kláštera byla využívána k průmyslové výrobě (koželužna, přádelna, papírna), vždy bez valného ekonomického úspěchu. V letech 1904–1912 budova kláštera fungovala jako moderně vybavené lázně. Navštěvovali jej tehdy bratři Karel a Josef Čapkové - přijížděli sem za svým otcem Antonínem, který zde v letech 1910-12 pracoval jako vrchní lázeňský lékař. Roku 1914 koupil budovu kláštera církevní řád Školských bratří a zřídil zde učitelský ústav. Ten zde fungoval až do roku 1942, kdy byl německou okupační správou zrušen.

Klášter v době komunistického režimu

V roce 1949 se objektu zmocnila nastupující komunistická vláda, která jej začala využívat k nápravě politicky nežádoucích osob. Komunisté zde nejprve zřídili tábor nucených prací.^[6] Bez soudu zde byli internováni lidé nepohodlní novému komunistickému režimu: především zemědělci – takzvaní kulaci, živnostníci, bývalí vysocí úředníci, diplomaté a jiní „záškodníci režimu“, aby se zde „naučili pracovat“. Vězňové docházeli do okolních lomů na těžké práce. Několik politických vězňů při vykonávání těžkých prací zahynulo.

Po zrušení tábora nucených prací byl objekt v letech 1951–53 přestavěn na věznici. Podle svědectví bývalých vězňů byla tato věznice nejkrutějším zařízením svého druhu. Vězňové zde často dostávali k jídlu doslova jen „chléb a vodu“. Nesnesitelné vlhko a chlad v nevytopených celách, lhostejnost k nemocným, nevybíravé zacházení dozorců a týrání patřilo ke každodenním životu. Po nátlaku Mezinárodního červeného kříže byla věznice v květnu 1955 zrušena.^[7]

Poté zde téměř 30 let fungovala policejní škola ministerstva vnitra pro výchovu nových příslušníků komunistické Státní bezpečnosti. Název Svatý Jan pod Skalou tak byl kvůli utajení úmyslně mazán z map.^[4] Oběma přestavbami (věznice a škola) areál kláštera a kostel značně utrpěly po technické i kulturněhistorické stránce. Došlo k zásadní změně klimatických podmínek interiérů, ke zvýšení jejich vlhkosti a k narušení statiky nosných konstrukcí budov.^[3]

Po roce 1985 byl klášter využíván jako archiv ministerstva vnitra. Po listopadu 1989 zde byly ve velkém likvidovány inkriminující dokumenty bývalých politických činitelů a institucí. Vrácen církvi byl v roce 1994, poté zde byla zřízena Vyšší odborná pedagogická škola.

Odkazy

Reference

Související články

• Svatý Jan pod Skalou
• České kláštery benediktinů
• Svatý Ivan
• Seznam národních kulturních památek České republiky

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Klášter Svatý Jan pod Skalou na Wikimedia Commons

Zdroj