Karel Handzel

Karel Handzel
Rodné jméno Karel Rafael Handzel
Narození 24. října 1885
Ostrava
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 11. dubna 1948 (ve věku 62 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání novinář, spisovatel, překladatel a redaktor
Národnost moravská
Alma mater Univerzita Karlova
Žánr povídka, črta, pohádka a překlad
Významná díla Klimek
Chachaři
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Handzel, též Karel Rafael Handzel (24. října 1885 Moravská Ostrava, Ostrava[1] – 11. dubna 1948 Praha) byl moravský novinář, spisovatel a překladatel, píšící i ostravským nářečím.

Život

Narodil se v rodině horníka Adalberta/Vojtěcha Handzela (1858) a jeho manželky Karoliny, rozené Mokrošové (1863).[1] Z jedenácti mladších sourozenců se dospělého věku dožilo sedm: Johanna (1887), Maria (1889), Viktoria (1891), František (1895), Alfons Petr (1898), Rosa (1900) a novinář Jan (1903–1988).

Vystudoval gymnázium v Ostravě, poté češtinu a němčinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze; studia nedokončil a začal pracovat jako novinář a překladatel.

V době 1. světové války bojoval v Haliči, kde byl raněn. Byl zatčen jako politicky podezřelý, roku 1916 odsouzen a degradován. Poté byl znovu poslán na frontu, nejprve na haličskou pak na italskou.[2]

Po vzniku samostatného Československa začal spolupracovat s týdeníkem Velká Ostrava a sociálně demokratickým listem Duch času.

Dne 4. prosince 1921 se v Brně oženil s Eliškou Stoklasovou. Manželství bylo v červnu 1922 rozvedeno od stolu a lože a po necelém roce trvání rozloučeno v září 1922.[3]

Od roku 1923 působil jako redaktor vládního listu Československá republika, kam psal soudničky, fejetony a sloupky. V letech 1927–1948 byl členem Moravského kola spisovatelů. Od roku 1938 pracoval v ČTK, po 2. světové válce v tiskovém oddělení Ministerstva informací.

Dílo

Těžiště Handzelovy beletristické tvorby leží v povídkách z ostravského a hornického prostředí (Světélka v přítmí, Klimek). Do jeho tvorby se promítla především skutečnost, že byl členem umělecké obce Koliba, která hlásala příklon ke slovanskému Východu, k tradici Velké Moravy, k lidovému umění a filozofii. Handzel sbíral, literárně stylizoval a posléze vydával pohádky, pověsti, pořekadla, přísloví; stal se také jedním z prvních sběratelů hornického folklóru. Působil také jako překladatel – překládal z bulharštiny, litevštiny, polštiny a ukrajinštiny.

Příspěvky do periodik

Své příspěvky uveřejňoval v časopisech Světozor, Zlatá Praha[4] a dalších.[2]

Na pokračování vydal roce 1922 v ostravském deníku Duch času „filmový románek“ Ondruš a Heda, inspirovaný příběhy zbojníka Ondráše.[5]

Próza

Překlady

  1. Divadlo a jeho oběti: črty – Adolf Walewski: Praha: Jan Otto, 1910.
  2. Vlk, psi a lidé – Adolf Dygasiński. Praha: Jan Laichter, 1911
  3. Šikmá věž – Mychajlo Jackiv; in: 1000 nejkrásnějších novel č. 14; napsal i úvod. Praha: Josef Richard Vilímek, 1911
  4. Legenda z dávného Egypta – Bolesław Prus. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 29. Praha: J. R. Vilímek, 1912
  5. Ona a oni – Aniela Kallas. Praha: J. Otto, 1912
  6. Kolovrátek – Bolesław Prus. Praha: Alois Hynek, 1912
  7. Soud – Wladyslaw Reymont. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 35. Praha: J. R. Vilímek, 1912
  8. Toník – Ragana Šatrias. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 41. Praha: J. R. Vilímek, 1913
  9. Psovod – Józef Kraszewski. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 45. Praha: J. R. Vilímek, 1913
  10. Moře rozdělilo – Ivan Lypa. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 52. Praha: J. R. Vilímek, 1913
  11. Tulák – Petko Todorov. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 55. Praha: J. R. Vilímek, 1913
  12. Ukrajinské klasy – [Samaritánka – Volodymyr Jaroš; Jeřábi – Mychajlo Jackiv; Tož darujme vodu – Marko Čeremšyna; Šťastná chvíle – Bohdan Lepkyj; Matčin Dopis – Andrij Verchovinec]; Oslí stín – Robert Reinick; přeložil Antonín Macek. Praha: Antonín Svěcený, 1913
  13. Srna – Wincenty Kosiakiewicz. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 59. Praha: J. R. Vilímek, 1914
  14. Kdo nepřítelem? – Lazdynų Pelėda. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 61. Praha: J. R. Vilímek, 1914
  15. Na vánoce – Wiktor Gomulicki. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 63. Praha: J. R. Vilímek, 1914
  16. Polujka – Ivan Franko. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 69. Praha: J. R. Vilímek, 1914
  17. Staška – Gabryela Zapolska. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 71. Praha: J. R. Vilímek, 1914
  18. Odkaz srdce – Bolesław Prus. Praha: J. Otto, 1914
  19. Otcové a děti – Jonas Basanovič. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 93. Praha: J. R. Vilímek, 1916
  20. Duch času – Natalija Kobryńska. in: 1000 nejkrásnějších novel č. 101. Praha: J. R. Vilímek, 1916
  21. Živý telegraf – Bolesław Prus. In: Lípa: Všeslovanská čítanka 1920 s. 185–186
  22. Z velkého domu – Kazimierz Tetmajer[6]
  23. Nevolnice – Stanisław Rossowski. In: Ženský svět 1910, s. 250

Překlad 11 je z bulharštiny; 8, 14, 19 z litevštiny; 3, 10, 12, 16, 20 z ukrajinštiny, ostatní z polštiny.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Digitální archiv ZA v Opavě. digi.archives.cz [online]. [cit. 2022-04-19]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. 
  3. ↑ Matriky – ACTA PUBLICA. www.mza.cz [online]. [cit. 2022-04-12]. Dostupné online. 
  4. ↑ Karel Handzel: Zvonivý nýt. Zlatá Praha. 14. 8. 1914, s. 522. Dostupné online. 
  5. ↑ KRYSTNEK, Jiří. Ondrášovská pověst v literatuře české a polské [online]. [cit. 2022-04-13]. Dostupné online. 
  6. ↑ a b FRABŠA, František Salesius. Čeští spisovatelé dnešní doby. Praha: Lidová tribuna, 1923. 160 s. S. 39. 

Literatura

Externí odkazy

Zdroj