Julius Beck von Wellstaedt

Julius Beck von Wellstaedt
Velitel námořní základny v Terstu
Ve funkci: 1902 – 1904
Předchůdce	Leodegar Kneissler von Maixdorf
Nástupce	Leopold von Jedina-Palombini
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	viceadmirál (1906), kontradmirál (1902), kapitán řadové lodi (1897), fregatní kapitán (1893), korvetní kapitán (1890)
Ocenění	Řád železné koruny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Julius Beck von Wellstaedt (31. října 1846 Vídeň – 18. února 1915 Vídeň) byl rakousko-uherský admirál. U c. k. námořnictva sloužil od roku 1862 a v mládí se zúčastnil několika válek. Řadu let zastával funkce v námořní administraci, mimo jiné u císařské vojenské kanceláře nebo v námořní sekci ministerstva války. V roce 1894 byl povýšen do šlechtického stavu, absolvoval několik cest kolem světa a později byl velitelem válečných lodí. Svou kariéru završil jako velitel námořní divize. V roce 1906 byl penzionován v hodnosti viceadmirála.

Pocházel z vídeňské měšťanské rodiny, byl synem vrchního finančního inspektora. Po absolvování reálky vstoupil v roce 1862 k námořnictvu a prošel průpravou na několika výcvikových lodích. V roce 1863 se stal kadetem a o rok později se na dělovém člunu SMS Velebich zúčastnil dánsko-německé války (1864). O dva roky později se během války s Itálií zúčastnil bitvy u Visu na palubě fregaty SMS Habsburg (1866).^[1] Poté sloužil na dalších lodích a v roce 1869 získal hodnost praporčíka.^[2] V letech 1872–1875 byl osobním pobočníkem admirála Bourguignona v Pule, poté sloužil u jednotek námořní pěchoty a v letech 1878–1880 působil jako pobočník a pedagog na C. k. námořní akademii v Rijece.^[3] Jako navigační důstojník na korvetě SMS Fasana pod velením kapitána Henriqueze absolvoval jednoroční cestu do Ameriky (1880–1881).^[4] Po návratu byl přidělen k dělostřelecké komisi v Pule a od jara do podzimu 1883 velel parníku SMS Thurn und Taxis na inspekční cestě podél břehů Jaderského moře.^[5]

Mezitím postupoval v hodnostech (poručík II. třídy 1878,^[6] poručík I. třídy 1881)^[7] a v letech 1883–1887 byl jako koncipista přidělen k císařské vojenské kanceláři ve Vídni.^[8][9] V dalších letech vystřídal na pozici dělostřeleckého důstojníka službu na několika obrněných lodích (SMS Prinz Eugen, SMS Laudon).^[10] K datu 1. května 1890 byl povýšen na korvetního kapitána^[11] a v letech 1890–1893 byl přidělen k prezidiální kanceláři námořní sekce na ministerstvu války ve Vídni (v roce 1892 byl dočasně i jejím provizorním přednostou).^[12] V hodnosti fregatního kapitána (1. listopadu 1893)^[13] byl krátce velitelem korvety SMS Erzherzog Friedrich (1894) a poté přednostou vojenského odboru sborového námořního velitelství v Pule (1894–1896).^[14] V letech 1896–1899 byl přednostou prezidiální kanceláře námořní sekce na ministerstvu války^[15][16] a k datu 1. května 1897 získal hodnost kapitána řadové lodi.^[17]

V lednu 1899 byl jmenován velitelem křižníku SMS Kaiserin Elisabeth^[18] a byl vyslán na cestu do Číny v rámci mezinárodního zákroku během boxerského povstání.^[19] O rok později se vrátil do Puly a zastával funkci viceprezidenta Námořního technického výboru (1900–1902), mezitím byl v létě 1900 krátce velitelem obrněné lodi SMS Tegetthoff. V letech 1902–1904 byl velitelem námořní základny v Terstu a ke dni 1. listopadu 1902 byl povýšen do hodnosti kontradmirála.^[20][21] V létě 1904 byl velitelem námořní divize na vlajkové lodi SMS Monarch. V září 1904 byl přeložen ke sborovému námořnímu velitelství v Pule, kde v roce 1905 krátce zastával funkci zástupce velitele válečné pevnosti. O Vánocích 1905 byl odeslán na dovolenou a k datu 1. února 1906 pemzionován. Při této příležitosti obdržel hodnost viceadmirála.^[22]

Po odchodu do výslužby se usadil ve Vídni.^[23][24] ve veřejném životě se angažoval jako člen Rakouské společnosti pro podporu lodní dopravy (Österreichischer Flottenverein) a v letech 1911–1912 byl jejím viceprezidentem. Zemřel 18. února 1915 ve věku 68 let a byl pohřben na hřbitově ve vídeňské čtvrti Ottakring.

V roce 1889 se oženil s Marií von Minet, dcerou německého vojenského lékaře, z manželství se narodily dvě dcery.

Jeho mladší bratr Leopold (1849–1914) sloužil v c. k. armádě, v níž dosáhl hodnosti generálmajora.

V roce 1894 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem Edler von Wellstaedt.^[25] Během služby u námořnictva se stal nositelem několika vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[26]

• Válečná pamětní medaile (1864)
• Válečná medaile (1873)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1885)
• Vojenský záslužný kříž (1887)
• Řád železné koruny III. třídy (1893)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1902)
• Stříbrná vojenská záslužná medaile (1906)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)

• Řád slávy (Tunisko) III. třídy (1871, Tunisko)
• Řád vycházejícího slunce IV. třídy (1885, Japonsko)
• komandérský kříž Řádu Spasitele (1907, Řecko)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl II. 1896–1914; Biblio Verlag Osnabrück, 2000; s. 130–135 (heslo Julius Beck von Wellstaedt) ISBN 3-7648-2519-7

Zdroj