Josef Wachtel von Elbenbruck

Josef Wachtel von Elbenbruck
Předseda Námořního kontrolního úřadu
Ve funkci: 1898 – 1900
Předchůdce	Franz Perin von Wogenburg
Nástupce	Karl von Köppel
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	viceadmirál (1900), kontradmirál (1898), kapitán řadové lodi (1892), fregatní kapitán (1888), korvetní kapitán (1884)
Narození	27. června 1842 Praha
Úmrtí	11. ledna 1924 (ve věku 81 let) Pula
Profese	admirál
Ocenění	Řád železné koruny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Wachtel von Elbenbruck (německy Joseph Wachtel Edler von Elbenbruck) (27. června 1842 Praha – 11. ledna 1924 Pula) byl rakousko-uherský admirál. Jako absolvent námořní akademie sloužil u c. k. námořnictva od roku 1859 a v mládí se zúčastnil několika válek. Později vynikl jako navigační důstojník a odborník v oboru dělostřelectva. Absolvoval cestu kolem světa a koncem 19. století několikrát doprovázel císařovnu Alžbětu na jejích cestách po Středomoří a Jadranu. Kromě toho zastával funkce v námořní sekci na ministerstvu války a nakonec byl v letech 1898–1900 předsedou Námořního kontrolního úřadu. V roce 1900 byl penzionován v hodnosti viceadmirála.

Narodil se v Praze jako syn císařského rady a zemského stavebního ředitele v Čechách Josefa Wachtela (1800–1877). První vzdělání získal v rodné Praze, poté prošel vojenskou průpravou na kadetní škole v Krakově a v letech 1855–1859 studoval na C. k. námořní akademii v Rijece. K námořnictvu vstoupil jako kadet v roce 1859 a téhož roku se zúčastnil války se Sardinií. V letech 1859–1860 si doplnil vzdělání v oboru astronomie na pražské technice a poté sloužil na různých lodích. Mimo jiné působil u námořních velitelství v Pule a v Benátkách. Zúčastnil se dánsko-německé války (1864) a války s Itálií (1866) a v roce 1866 získal hodnost praporčíka.^[1] Absolvoval kurz pro důstojníky dělostřelectva a postupoval v hodnostech (poručík II. třídy 1871, poručík I. třídy 1874).^[2] V letech 1875–1877 byl velitelem roty námořnického sboru na pevnině v Pule. Zajímal se o technické novinky v dělostřelectvu a podílel se na jejich zavádění v námořnictvu.

V roce 1884 byl povýšen na korvetního kapitána^[3][4] a jako velitel jachty Greif doprovázel na cestách korunního prince Rudolfa a jeho manželku Štěpánku, jako doprovod byl přidělen také k vrchnímu veliteli c. k. armády arcivévodovi Albrechtovi na jeho inspekčních cestách. V roce 1886 byl přeložen k námořnímu sborovému velitelství v Pule a na lodi SMS Prinz Eugen byl v roce 1887 šéfem štábu eskadry.^[5] V roce 1888 jako šéf štábu divize absolvoval cestu k břehům Španělska a téhož roku získal hodnost fregatního kapitána.^[6][7] V letech 1888–1890 byl přednostou 4. oddělení strojního a lodního inženýrství v námořní sekci na ministerstvu války.^[8][9] Další dva roky byl velitelem výcvikové lodi SMS Saida (1890–1892). S touto lodí absolvoval cestu kolem světa,^[10] která vedla přes Suezský průplav podél břehů východní Afriky a poté do Austrálie a na Nový Zéland. Přes Tichý oceán pokračovala cesta k břehům Chile a Argentina a plavbou Atlantik skončila v Evropě.^[11]

K datu 1. května 1892 byl povýšen na kapitána řadové lodi^[12] a na jachtách Miramar a Greif doprovázel císařovnu Alžbětu na cestách po Středomoří. Mezitím byl přidělen k velitelství pevnosti v Pule a v letech 1896–1898 byl přednostou II. oddělení námořní sekce na ministerstvu války.^[13][14] Dne 1. května 1898 získal hodnost kontradmirála.^[15] Závěr své kariéry strávil ve funkci ředitele Námořního kontrolního úřadu (Marine-Kontrollamt, 1898–1900).^[16] Ke dni 31. prosince 1900 byl penzionován v hodnosti viceadmirála.^[17][18]

Na penzi žil původně ve Vídni, po první světové válce přesídlil do Puly, kde také zemřel a je pohřben na námořním hřbitově.

V roce 1876 se oženil s Elisabeth Zajickovou, měli spolu syna Josefa.

Od roku 1862 užíval šlechtický titul, který získal jeho otec.^[19] Překlad predikátu Edler von Elbenbruck odkazuje na otcovy zásluhy při stavbě mostů přes Labe.^[20] Během služby u námořnictva se stal nositelem několika vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.

• Válečná pamětní medaile (1864)
• Válečná medaile (1873)
• Vojenský záslužný kříž (1875)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1881)
• Řád železné koruny III. třídy (1894)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1899)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)

• Řád slávy IV. třídy (1875, Tunisko)
• Námořní záslužný kříž II. třídy (1888, Španělsko)
• komandérský kříž Řádu sv. Mořice a sv. Lazara (1894, Itálie)
• komandérský kříž Řádu avizských rytířů (1894, Portugalsko)
• komtur Řádu sv. Michaela (1895, Bavorsko)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl II. 1896–1914; Biblio Verlag Osnabrück, 2000; s. 40–46 (heslo Josef Wachtel Edler von Elbenbruck) ISBN 3-7648-2519-7

• Josef Wachtel von Elbenbruck in: Österreichisches Biographisches Lexikon

Zdroj