Leodegar Kneissler von Maixdorf

Leodegar Kneissler von Maixdorf
Zástupce vrchního velitele rakousko-uherského námořnictva
Ve funkci: 1904 – 1911
Předchůdce	Rudolf Montecuccoli
Nástupce	Alois von Kunsti
Vojenská služba
Služba	Rakousko-uherská armáda Československá armáda
Hodnost	generál III. třídy v.v. (1920), admirál (1910), viceadmirál (1905), kontradmirál (1901)
Narození	21. listopadu 1844 Olomouc
Úmrtí	20. února 1925 (ve věku 80 let)
Profese	admirál
Ocenění	Leopoldův řád, Řád železné koruny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Leodegar Kneissler von Maixdorf (uváděn též jako Kneißler) (21. listopadu 1844 Olomouc – 20. února 1925 Waitzendorf) byl rakousko-uherský admirál. U c. k. námořnictva sloužil od roku 1861 a zúčastnil se několika válek na moři. V letech 1904–1911 byl zástupcem vrchního velitele námořnictva a v roce 1910 dosáhl hodnosti admirála. Po první světové válce žil v Brně a pobíral výsluhu jako penzionovaný generál československé armády.

Narodil se v Olomouci jako syn c. k. majora Leodegara Kneisslera (1811–1886). Nejprve studoval na vojenských školách v Krakově a Rijece a absolvoval jeden ročník na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě (1860–1861). V roce 1860 nastoupil jako kadet k námořní pěchotě a v následujícím roce absolvoval na parníku Greif cestu na Korfu. V roce 1862 prošel kurzem pro důstojníky dělostřelectva na výcvikové lodi SMS Adria a poté byl přidělen k pluku námořní pěchoty. Za války s Itálií v roce 1866 bojoval v bitvě u Visu a téhož roku byl povýšen na praporčíka. V letech 1870–1871 se na korvetě SMS Dandolo plavil do jižní Ameriky a jižní Afriky a poté dva roky strávil mimo aktivní službu na dovolené (1872–1874). V dalších letech byl na různých lodích dělostřeleckým důstojníkem, vykonával službu v přístavech Terst a Pula, mimo jiné působil i jako pedagog na výcvikové lodi SMS Adria. Mezitím postupoval v hodnostech (poručík II. třídy 1878, poručík I. třídy 1880).^[1]

Během povstání v Dalmácii v roce 1882 byl na pobřeží velitelem výsadku námořní pěchoty, poté byl dělostřeleckým důstojníkem na větších lodích, ale i velitelem menších plavidel. V roce 1885 byl vyslán do Anglie a poté sloužil u vojenského velitelství námořní základny v Pule. V roce 1889 byl povýšen na korvetního kapitána a jmenován prvním důstojníkem na křižníku SMS Kaiser Franz Joseph I. (1889–1891). V hodnosti fregatního kapitána (1893) byl jako vojenský referent přeložen k oblastnímu námořnímu velitelství v Terstu a v roce 1895 byl na korvetě SMS Donau přidělen jako doprovod arcivévodovi Františku Ferdinandovi na cestě do severní Afriky. V roce 1895 byl zároveň povýšen na kapitána řadové lodi.^[2] Několik let působil u Námořního technického výboru a v roce 1897 se jako velitel obrněné lodi SMS Kronprinzessin Erzherzogin Stephanie zúčastnil mezinárodní blokády Kréty.^[3] V roce 1898 jako velitel jachty Pelikan doprovázel generála Ludwiga Windischgrätze na inspekční cestě do Boky Kotorské, na stejné lodi v roce 1899 znovu doprovázel následníka trůnu Františka Ferdinanda na jeho ozdravné cestě do Egypta. V letech 1899–1900 byl velitelem bitevní lodi lodi SMS Monarch.^[4]

V letech 1900–1902 byl velitelem oblastního námořního velitelstvi v Terstu^[5] a k datu 1. ledna 1901 byl povýšen do hodnosti kontradmirála.^[6] V letech 1902–1903 byl velitelem eskadry a v letech 1903–1904 velitelem 1. námořní divize.^[7] V roce 1904 byl jmenován zástupcem velitele námořní základny v Pule, v této funkci strávil jen půl roku a nakonec byl v letech 1904–1911 zástupcem šéfa námořní sekce na ministerstvu války, tj. současně zástupcem vrchního velitele námořnictva.^[8] Dne 1. listopadu 1905 byl povýšen na viceadmirála^[9] a nakonec dosáhl hodnosti admirála (1. listopadu 1910).^[10]

Ke dni 1. července 1911 byl penzionován.^[11] Usadil se v Brně, kde se uvádí přihlášen k pobytu za první světové války a ještě v roce 1920. Jeho bydlištěm byl nájemní dům v ulici Kottgasse č. p. 9 (dnešní Körnerova).^[12] Po rozpadu monarchie se kvůli nároku na výslužné přihlásil do československé armády a v roce 1920 mu byla přiznána hodnost generála III. třídy ve výslužbě s nárokem na penzi.^[13]

Zemřel 20. února 1925 ve věku 80 let ve Waitzendorfu v Dolním Rakousku a byl pohřben na hřbitově v nedalekém Sankt Pölten.

V roce 1885 se oženil s Rosou Pindterovou von Pindtershofen. Měli spolu tři syny, Leodegara, Ludwiga a Leonharda.

Během služby u námořnictva se stal nositelem řady vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[14] V roce 1896 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem Edler von Maixdorf. Při příležitosti odchodu do penze obdržel v roce 1911 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[15]

• Válečná medaile (1873)
• Vojenský záslužný kříž (1882)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1886)
• Řád železné koruny III. třídy (1898)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1902)
• komandérský kříž Leopoldova řádu (1908)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Řád železné koruny I. třídy (1911)

• Řád slávy III. třídy (1871, Tunisko)
• komandérský kříž Řádu meče (1891, Švédsko)
• Řád Medžidie II. třídy (1899, Osmanská říše)
• Řád pruské koruny II. třídy (1902, Německo)
• velkokříž Řádu Spasitele (1903, Řecko)
• velkokříž Řádu posvátného pokladu (1910, Japonsko)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl II. 1896–1914; Biblio Verlag Osnabrück, 2000; s. 75–80 (heslo Leodegar Kneißler von Maixdorf) ISBN 3-7648-2519-7

• Leodegar Kneissler in: Österreichisches Biographisches Lexikon

Zdroj