Josef Rezek

Protopresbyter Josef Rezek (15. října 1886, Zechovice – 19. června 1945, Olomouc) byl český pravoslavný duchovní, převážnou část svého života působící na Moravě, blízký spolupracovník biskupa Gorazda (Pavlíka), protopresbyter moravsko-slezský. Byl pronásledován nacistickým režimem a v jistém smyslu se stal jeho obětí – zemřel na dlouhodobé následky nuceného nasazení.

Pocházel ze Zechovic u Volyně v jižních Čechách.^[1][2] Vystudoval gymnázium v Českých Budějovicích a následně tamtéž římskokatolický kněžský seminář. Dne 17. července 1911 byl tehdejším českobudějovickým biskupem Hůlkou vysvěcen na římskokatolického kněze.^[2] Poté krátce působil jako kaplan ve farnosti Zbynice. Následně byl přeložen, opět jako kaplan, do Volyně nedaleko svého rodiště. V roce 1919 se připojil k obnovenému reformnímu hnutí Jednota katolického duchovenstva. To mu ovšem způsobilo problémy, protože biskupové vnímali Jednotu jako ohrožující, modernistické hnutí. Když byla Jednota v roce 1920 na zásah biskupů opětovně rozpuštěna, Rezek se rozhodl k odchodu z aktivní služby a začal pracovat jako úředník v záložně.^[2] Nyní se ovšem dostal do obtíží. Jeho bývalí farníci jej vnímali jako "odpadlíka" (i když kněžství se nevzdal, "pouze" odešel do civilního zaměstnání) a stal se terčem anonymních výhrůžek a útoků. Po několikatýdenním psychickém vypětí se po poradě s příbuznými dohodl s českobudějovickým biskupem a vrátil se do aktivní služby. Po určité době, kterou dostal "na zotavenou", byl ustanoven kaplanem v Česticích u Strakonic.^[2] Někdy v této době se setkal s Bohumilem Zahradníkem-Brodským, který jej získal pro myšlenky právě vznikající národní Církve československé (husitské). Dne 28. září 1921 adresoval Rezek dopis diecézní radě nové církve v Olomouci (lze se domnívat, že po nedávné zkušenosti s lidskou nenávistí v době, kdy epizodicky byl mimo církevní službu, chtěl začít působit raději dále od míst, kde působil předtím). Tři dny před odesláním tohoto dopisu se také oženil. Zanedlouho odcestoval do Olomouce. Zde jej na nádraží uvítal jeho budoucí kněžský spolubratr (a také pozdější konvertita k pravoslaví) Josef Leixner.^[2]

Josef Rezek byl v Olomouci ustanoven jako pomocný duchovní a katecheta Československé církve. Zanedlouho se však Československá církev začala štěpit na progresivní křídlo kolem svého budoucího patriarchy Karla Farského a křídlo pravoslavné, kolem biskupa Gorazda (Pavlíka). Rezek patřil k duchovním, přiklonivším se k pravoslavnému směru. V srpnu 1924 pak k pravoslaví skutečně konvertoval. Záhy se pak stal jedním z nejbližších spolupracovníků biskupa Gorazda.^[2]

Zůstal v Olomouci, kde se ujal duchovní správy nově vzniklé místní pravoslavné církevní obce. Zároveň se stal členem Eparchiálního výboru pro Moravu a Slezsko. S moravsko-slezskou částí české pravoslavné církve následně spojil už celý zbytek svého života. Opakovaně byl také zvolen do eparchiální rady. V roce 1934 byl jmenován moravsko-slezským protopresbyterem. Stal se tedy po vladykovi Gorazdovi druhým nejvýše postaveným duchovním místní pravoslavné církve. Vedle toho nezanedbával péči o církevní obec v Olomouci, jejímž byl stále duchovním správcem. Od roku 1937 spolupracoval s knězem a architektem Vsevolodem Kolomackým (pozdějším archimandritou Andrejem) na stavbě olomouckého pravoslavného chrámu.^[2] Čerstvě dokončený chrám byl vysvěcen vladykou Gorazdem 29. května 1939.^[3]

Po zatčení vladyky Gorazda a katedrálních duchovních Čikla a Petřka se spolu s několika spolupracovníky pokusil o intervenci za ně u předsedy protektorátní vlády Jaroslava Krejčího.^[2] Intervence byla neúspěšná. Po popravě vladyky Gorazda zůstal Josef Rezek (jakožto druhý nejvýše postavený duchovní) de facto ilegální hlavou místní pravoslavné církve, ovšem bez reálné možnosti cokoliv ovlivnit. Dne 26. září 1942 byl sám zatčen. Následně byl určen na nucené práce do nacistického Německa. Na ty odcházel ještě více-méně zdráv, během nucených prací se však jeho zdraví začalo rychle zhoršovat. Ve druhé půli roku 1944 byl uznán dalších prací neschopným a propuštěn domů. Své (blíže nespecifikované) onemocnění se snažil léčit. V prosinci 1944 byl dokonce operován, jeho zdravotní stav to ovšem nikterak pozitivně neovlivnilo. Zůstal dlouhodobě nemocen a jeho stav se postupně zhoršoval. Dne 24. dubna 1945 jej navštívil kněžský spolubratr, o. Bohumír Cyprián Lochman a na jeho žádost jej zaopatřil.^[1][2]

Josef Rezek se nicméně dočkal osvobození a obnovy Československa. V květnu 1945 se na jeho osobu, jakožto na provizorní hlavu místní církve, odvolávali ve svém dopise Ministerstvu školství a osvěty duchovní Červín a Kolomacký. Upozorňovali však zároveň na jeho objektivně špatný zdravotní stav a z něj plynoucí nemožnost vykonávat administrativu církve – a požádali (v rozporu s církevní Ústavou) o delegování svých osob k tomu, aby mohli církev prozatímně řídit sami.^[4] Československé úřady neznaly Ústavu místní církve a proto žádosti zprvu vyhověly. Řádná správa eparchie byla nicméně zanedlouho obnovena.

Josef Rezek zemřel v Olomouci 19. června 1945. Třetího dne po zesnutí proběhly pohřební obřady v olomouckém chrámu svatého Gorazda I. a po nich byl zesnulý uložen na hřbitově v Olomouci-Neředíně.^[5] Zde však nebyl uložen definitivně. V roce 1966 bylo zohledněno přání, které před smrtí vyslovil, jeho ostatky byly exhumovány, převezeny do Volyně a uloženy na místním městském hřbitově.^[1] Josef Rezek je, přes svůj nesporný význam pro dějiny místní pravoslavné církve, stále poměrně opomíjenou postavou.^[2]

• JINDRA, Martin. Česká pravoslavná církev od Mnichova po obnovu v roce 1945. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2015. ISBN 978-80-87912-26-3. 

• Ústav pro studium totalitních režimů: Josef Rezek (1886-1945)

Zdroj