Josef Jiří Jelínek

Josef Jiří Jelínek
Narození 10. února 1697
Kosmonosy
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí 23. ledna 1776 (ve věku 78 let)
Kosmonosy
Habsburská monarchieHabsburská monarchie Habsburská monarchie
Povolání sochař a řezbář
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Josef Jiří Jelínek (10. února 1697, Kosmonosy[1] – 23. ledna 1776, Kosmonosy[2]) byl český barokní sochař a řezbář, nejvýznamnější představitel kosmonoské rodinné dílny sochařů a řezbářů. Jeho díla můžeme dodnes najít na Mladoboleslavsku a v Českém ráji. Někdy je uváděn jen jako Josef Jelínek.

Život

Encyklopedické zmínky přímo o Josefu Jelínkovi pocházejí až z období po roce 1900[3]. Dobové zprávy o kosmonoské dílně neexistovaly, například není o jejich sochařském díle zmínka ani ve Slovníku českých umělců[4]. Ke znovuobjevení kosmonoských sochařů přispěl teprve Oldřich J. Blažíček[5], který v citované monografii vyzdvihl také specifikum českého barokního sochařství – existenci výtvarně činných rodin. Josef Jiří Jelínek zahájil svou vlastní sochařskou tvorbu v otcově dílně. Jeho otec Václav, který zemřel roku 1713, kdy bylo Josefu Jiřímu 16 let, mu ale nebyl jediným učitelem. Největší vliv určující jeho další umělecký vývoj a profil, na něj měl starší nevlastní bratr Martin.

Dílo

Charakteristika jelínkovské dílny

Pro celou kosmonoskou dílnu jsou typické výtvarné kontrasty, které mají původ především v reakcích na tvůrčí výsledky hlavních osobností českého barokního sochařství – Matyáše Bernarda Brauna a Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Existují spekulace[6], že se Josef Jelínek školil v Braunově pražské dílně. Tyto úvahy vzbuzuje především stylová příbuznost s kosmonoskou dílnou. Ovšem dílna Jelínků musela vše transponovat z dílny pražské a renomované do prostředí regionálního, takže tvorba kosmonoské dílny musela být mnohem důslednější. Od roku 1676 vycházela z dílny vrcholná díla barokního umění. Dělo se tak po několik desetiletí, kdy vznikaly dřevěné i kamenné sochy a sousoší. Vrcholný tvůrčí rozmach prožívala dílna zřejmě ve 20. – 70. letech 18. století. Byla velmi vyhledávaná, objednávky přicházely nejen z okolí Mladoboleslavska, ale i vzdálenějších měst v okolí Prahy. U časných jelínkovských děl (zhruba do roku 1724) je původ nedoložen. Tyto díla nenesou žádnou signaturu ani nejsou známy relevantní archivní dokumenty. Jedná se například o časnou jelínkovskou práci

Jeho autorství je předpokládáno na základě srovnání s jinými pozdějšími díly z doby kolem poloviny 20. let 18. století. Z této doby už jsou dochovány písemné zmínky[zdroj?]. V těchto zmínkách je už Josef Jelínek považován za zkušeného sochařského mistra.

Dílo Josefa Jelínka

Josef Jiří Jelínek staví své sochy často v prudkých pohybech, sochy mají poměrně robustní těla, která spirálovitě stoupají z úzké základny. Tělo je jemně prohnuté v bocích. Kompozice jsou otevřené, s bohatými členěnými siluetami. Projev Josefa Jiřího Jelínka mnozí[6][7] srovnávají s uměleckým vyjádřením Matyáše Bernarda Brauna. Ovšem s poukazem na to, že právě Jelínkovy sochy patří nejméně k těm „braunovským“. Jelínek přebíral některé typy kompozic nebo ikonografické typy, ale nikdy se neztotožnil s Braunovým modelačním principem. Jelínkův modelační rytmus je naprosto odlišný. Nenalézal tolik odvahy co Braun, ale zato používal výraznou pohybovou nadsázku, kterou uplatňoval nejvíce v draperiích, stylizacích tvarů a vytvářel až přehnané zřasení látek. Jeho dílo lze kategorizovat do stylu radikálního baroka. Z počátku tvorby stojí za zmínku

Z nich zejména o sv. Markétě můžeme hovořit jako o uměleckém skvostu, který předjímá další Jelínkův umělecký vývoj.

Za jednu z nejlepších Jelínkových prací je považována skulptura

a dřevořezba

Typickou ukázkou Jelínkova modelačního přístupu pak jsou

  • sochařská výzdoba a dřevořezy hlavního oltáře kostela sv. Václava v Bosni.

Další významnou a charakteristickou etapou Jelínkovy tvorby ve 40. letech 18. století je vytváření svérázné typiky tváří, čímž Jelínek dosahoval expresivnosti. Jelínek budoval osobitě modelované fyziognomie. Nejvíce se tento styl projevil v nadživotních dřevořezbách

Tou samou dobu vznikají i sochy

Tady už lze najít odlišnosti v detailech od soch z Valdštejnu. Sochy mají daleko expresivnější rysy, které dodávají tvářím až portrétní charakter. Pravděpodobně se jedná o rysy donátorů, což byl jev, který provází dílo celé rodiny Jelínků.

Mistrovská díla Jelínka můžeme také nalézt v Národní galerii v Praze, jedná se o sochu

Z dalších děl například

Ohlas

Velkolepému Jelínkovu dílu byla věnována rozsáhlá výstava v Národní galerii v Praze[6] v roce 1997.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Kosmonosy
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnost Kosmonosy
  3. ↑ BAREŠ, František. Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku do počátku XIX. století. Svazek 21. Praha: „Archaeologická kommisse“ při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1905. 51 svazků (416 s.). S. 105–106. 
  4. ↑ DLABAČ, Bohumír Jan; BERGNER, Pavel. Allgemeines historisches Künstler-Lexikon für Böhmen und zum Teil auch für Mähren und Schlesien. Praha: G. Haase, 1815. Dostupné online. (německy) 
  5. ↑ BLAŽÍČEK, Oldřich J. Sochařství baroku v Čechách: Plastika 17. a 18. věku. Praha: SNKLHU, 1958. 682 s. 
  6. ↑ a b c HLADÍK, Tomáš; HAMSÍKOVÁ, Radana; SUCHOMEL, Miloš. Josef Jiří Jelínek (1697-1776): barokní sochařská dílna z Kosmonos. Praha: Národní galerie v Praze, Sbírka starého umění, 1997. 189 s. ISBN 978-80-70-35144-4. Katalog výstavy. 
  7. ↑ STEHLÍK, Miloš; BUČEK, Vladimír; SECKÝ, Jindřich. Barokní kamenná skulptura. Výběr z restaurátorských akcí Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. Brno: Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody, 1970. 36 s. (Edice katalogů Moravské galerie v Brně; sv. 42). Katalog výstavy. 

Literatura

  • HLADÍK, Tomáš; HAMSÍKOVÁ, Radana; SUCHOMEL, Miloš. Josef Jiří Jelínek (1697-1776) : barokní sochařská dílna z Kosmonos. Praha: Národní galerie, 1997. 189 s. ISBN 80-7035-144-6. 

Externí odkazy

Zdroj