Svatá Ludmila

Svatá; Ludmila
	Svatá Ludmila Česká
mučednice
Narození	cca 860
Úmrtí	15. září 921; hradiště Tetín
Svátek	16. září
Rodiče	Slavibor
Místo pohřbení	Bazilika svatého Jiří
Svatořečena	1143/1144
Uctívána církvemi	římskokatolická církev a církve v jejím společenství, pravoslavná církev
Významné zasvěcené kostely	Kostel na Vinohradech
Atributy	knížecí koruna, závoj nebo šála (příp. provaz) kolem krku, kniha a malý sv. Václav, miska s hrozny, staroboleslavské paladium (katolická tradice), koruna, křížek v ruce, model chrámu (pravoslavná tradice)
Patronkou	Čech; Mělníka, Roztok, Královských Vinohradů;; babiček, matek, rodin, křesťanských vychovatelů a učitelů, vína a vinařů
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatá Ludmila
	Česká kněžna
	Svatá Ludmila, výřez z Votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi
Narození	cca 860
Úmrtí	15. září 921; hradiště Tetín
Pohřbena	Bazilika svatého Jiří
Nástupce	Drahomíra ze Stodor?
Manžel	Bořivoj I.
Manželkou panovníka	874/875–883?; 885–888/890
Potomci	Spytihněv I.; Vratislav I.
Otec	Slavibor
Matka	Lidoslava?
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Svatá Ludmila (cca 860^[1] – 15. září 921,^[1]hradiště Tetín) byla manželkou prvního historicky doloženého Přemyslovce, knížete Bořivoje I., matkou knížete Vratislava I., babičkou sv. Václava a chronologicky první českou svatou.

Svatá Ludmila je jedním z hlavních předků českých panovníků i českých královen. Během jejího života byly položeny základy ke christianizaci Čech a také základy moci Přemyslovců. Její život byl popsán v řadě legend o české historii v 9. a 10. století.

Život

Bořivoj s Ludmilou, perokresba v Liber depictus, před 1350

O původu Ludmily existují dvě verze, podle Kristiánovy legendy byla dcerou Slavibora, pšovského knížete, což bylo staré označení Mělníka. Podle staroslověnské legendy pocházela ze srbské země. V raném mládí byla vychována jako pohanka, jež přinášela oběti slovanským bohům.

Sňatek s Bořivojem I.

Přemyslovci zřejmě v této době nebyli jediným důležitým rodem v Čechách. Snad díky podpoře velkomoravských knížat, ale především postupným budováním mocenského postavení si ovšem získali pozici nejvýznamnějšího rodu. Přemyslovci ovládali středočeský prostor a mocenskými výboji jejich vliv sílil. Jediná dvě jistěji doložená mocenská centra známe jen z prostoru jižních a severozápadních Čech.

Je pravděpodobné, že postupná eliminace knížecích rodů v Čechách neprobíhala pouze s pomocí násilí. Roli sehrávala i sňatková politika, jejímž příkladem je sňatek Ludmily a Bořivoje. Do manželství Ludmila vstoupila asi jako čtrnáctiletá či patnáctiletá v roce 874 nebo 875.^[1]

Roku 875 se narodil nejstarší syn knížecího páru Spytihněv.^[1] Ludmila porodila během přibližně čtrnácti let manželství nejméně šest dětí (tři syny a tři dcery – nejsou započítáni případní potomci, kteří zemřeli v kojeneckém věku a které prameny neuváděly).^[2] Známá jsou pouze jména dvou synů Spytihněva 875–915 a Vratislava cca 888–921^[1]), z nichž oba později dosedli na knížecí stolec.

Kněžna

Během Ludmilina života se staly převratné události, které měly podstatný vliv na vznik české státnosti. Jednou z těch klíčových bylo přijetí křesťanství. Se svým manželem Bořivojem I. přijali roku 882 křest na Moravě přímo z rukou slovanského věrozvěsta, arcibiskupa Metoděje. Podle legend pokřtil Metoděj o něco později rovněž Ludmilu v Čechách. Přijetí křesťanství umožnilo Přemyslovcům získat politickou převahu a nadvládu nad ostatními kmenovými knížaty v Čechách.

Předpokládá se, že po smrti svého manžela neodešla do ústraní, jaký byl zvykový úděl vdov, ale účastnila se veřejného dění, čímž se zasloužila o přechod vlády na své syny, kteří byli v době úmrtí svého otce ještě nedospělí. Čechy spadaly krátký čas pod přímou vládu velkomoravského knížete Svatopluka.

Nástup Spytihněva I. na knížecí stolec se časově přibližně překrýval se skonem Svatopluka někdy v roce 894.^[1] Poté se rodící český stát odpoutal od Velké Moravy a začal se orientovat na východofranskou říši, především na Bavorsko.

V roce 915 kníže Spytihněv zemřel a jeho nástupcem se stal mladší bratr Vratislav I.^[1] Ještě za života svého syna Vratislava vychovávala své vnuky Václava a Boleslava. Po smrti Vratislava v roce 921 pravděpodobně kmenové shromáždění rozhodlo o rozdělení moci mezi Ludmilu a její snachu Drahomíru. Do Ludmiliny péče byla nadále svěřena výchova budoucího knížete, Drahomíra jej naopak měla do doby jeho nástupu zastupovat.^[3]

Spor s Drahomírou a úmrtí

Konflikt mezi oběma ženami snad souvisel s vývojem mezinárodní situace, kdy se moc přesouvala z bavorského vévodství na Sasko. V roce 921 bavorský vévoda Arnulf uznal východofranský královský titul Jindřicha I. Ptáčníka a tím také prakticky uznal přesun moci do Saska. Čechy, které do této doby stály na straně Bavorska, se znepokojením sledovaly agresivní politiku vůči Srbům na severozápadě, se musely rozhodnout, jakou politiku nadále sledovat.

Je pravděpodobné, že Drahomíra ze Stodor se spíše zasazovala o spolupráci se Saskem i přes riziko omezení relativně nezávislého postavení Čech, Ludmila pravděpodobně věřila spíše v další orientaci na Bavorsko, byť oslabené. Podle historika Dušana Třeštíka měl Ludmilu přemluvit kněz Pavel, aby prosadila podrobení Čech spojenectví bavorského vévody Arnulfa a východofranského krále Jindřicha I.^[4] Politický konflikt byl podle legendy Fuit in provincia Boemorum završen vraždou Ludmily dne 15. září 921 na hradišti Tetín. (Nebo 16. září – slaven její svátek, první zmínky v kalendáři olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka z roku 1137.) Historikové uvádějí, že Ludmila byla uškrcena (podle legendy vlastním závojem; snaha o to, aby nebyla svatořečena a nebyla prolita její krev mečem) Tunnou a Gommonem (jejichž jména uvádí Kristiánova legenda^[5]), patrně Varjagy. Použili ke svému činu šálu, která se později stala symbolem svaté Ludmily.

Úcta

Drahomíra poté nad místem smrti Ludmily vybudovala chrám sv. Michala (podle legend proto, aby zázraky, které se po její smrti na místě skonu děly, nebyly přičítány Ludmile, ale světci, kterému byl chrám zasvěcen). Roku 925^[1] nechal mladý kníže Václav přenést její ostatky z Tetína do Prahy, do kostela sv. Jiří poblíž knížecího sídla.

Roku 1142, při přestavbě svatojiřského kostela, pražský biskup Ota nedovolil hýbat s jejími ostatky bez souhlasu papeže. Tato zpráva demonstruje význam a rozšířenost jejího kultu ve 12. století. V roce 1143 či 1144 tehdejší papežský legát v Čechách a na Moravě, kardinál Guido de Castello (pozdější papež Celestýn II.), potvrdil úctu k sv. Ludmile, a tyto roky jsou tak brány jako oficiální roky jejího svatořečení.^[6]^[7]

V písemnictví

Kristiánova legenda (Legenda Christiani. Vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius.)
Crescente fide Passio s. Venceszlai incipiens verbis Crescente fide christiana.
Utrpení Ludmily Mučednice – Fuit in Provincia Bohemorum
Gumpoldova legenda
Factum est

Ve výtvarném umění

Ludmila bývá zobrazována v knížecím šatě s šálem či závojem, příp. provazem kolem krku, který přidržuje (symbolizuje způsob usmrcení). Někdy bývá zobrazena s boleslavským paládiem, sv. Václavem, kterého učí číst. Méně často jak ji křtí Metoděj.

Iluminované rukopisy: Zlomek Dalimilovy kroniky, Velislavova bible
Relikviářová busta svaté Ludmily (na lebku světice) ze zlaceného stříbra, součást Svatovítského pokladu
Relikviářová paže sv. Ludmily
Schodištní cyklus (nástěnná malba) na hradě Karlštejně
Deska Mistra Theodorika s malbou a relikvií v rámu, Kaple Sv. Ostatků na hradě Karlštejně
Kamenná tumba sv. Ludmily s reliéfem ležící světice – v bazilice svatého Jiří na Pražském hradě
Veraikon svatovítský – mezi světci malovanými na rámu – součást Svatovítského pokladu
Gotický deskový oltářní obraz z Dubečka – mezi světci stojící sv. Ludmila – v Národní galerii v Praze
Barokní socha sv. Ludmily, zlacená dřevořezba, František Preiss, 1699, hlavní loď katedrály sv. Víta v Praze
Svatý Václav a svatá Ludmila při mši, olejomalba Františka Tkadlíka – v Národní galerii v Praze
Svatá Ludmila, pomocnice chudých – olejomalba Josefa Vojtěcha Hellicha
chrám sv. Ludmily v Praze na Královských Vinohradech
Zavraždění sv. Ludmily, mramorová socha od Emanuela Maxe, v kapli sv. Ludmily, katedrála sv. Víta v Praze
Socha stojící sv Ludmily, součást pomníku svatého Václava v Praze na Václavském náměstí – J. V. Myslbek

V hudbě

Svatá Ludmila – oratorní dílo Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Vrchlického (1885-1886)
Křest svaté Ludmily – oratorium Petra Fialy na text Zuzany Novákové-Renčové^[8] (1992)
Pramáti Ludmila – kantáta z cyklu České nebe Jana Zástěry na text Marie Dolistové (2017)
Nádech věčnosti – oratorium Jana Zástěry (2021)^[9]
Ludmila!!! Rodinný dýchánek – muzikálové oratorium Jiřího Najvara a Jana Matouška (2021)

Ocenění

Šál svaté Ludmily. Ocenění udělované Římskokatolickou farností u kostela svaté Ludmily na Královských Vinohradech.

Zajímavosti

Přímým potomkem svaté Ludmily je kardinál Christoph Schönborn, arcibiskup vídeňský.^[10]

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ ^j ^k ^l ^m TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 658 s. ISBN 80-7106-138-7. S. 204 a 205 (analýza a postup datování u nedochovaných datací viz předchozích cca 200 stran).
↑ Třeštík 2006, str. 194
↑ Třeštík 2006, str. 168 až 172
↑ Třeštík (2006), str. 369
↑ Třeštík 2006, str. 148
↑ http://catholica.cz/?id=4557
↑ Archivovaná kopie. zena-in.cz [online]. [cit. 2021-10-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-10-27.
↑ Petr Fiala je v Litomyšli jako sbormistr i jako autor [online]. 2021-07-09 [cit. 2021-09-17]. Dostupné online.
↑ OPERAPLUS, Redakce. Ve Vladislavském sále ve světové premiéře zazní nové oratorium o sv. Ludmile | OperaPlus [online]. [cit. 2021-09-17]. Dostupné online.
↑ Na mši v Tetíně dorazil přímý potomek svaté Ludmily. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-09-18]. Dostupné online.

Literatura

Středověké legendy o českých světcích. Příprava vydání Jaroslav Kolár. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998. 263 s. ISBN 80-7106-280-4.
BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa. Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 800 s. ISBN 80-7185-265-1.
BUBEN, Milan M.; KUČERA, Rudolf; KUKLA, Otakar A. Svatí spojují národy : portréty evropských světců. 2. rozš. vyd. Praha: Panevropa, 1995. 195 s. ISBN 80-85846-00-4.
ČECHURA J.; HLAVAČKA, M.; MAUR, E. Ženy a milenky českých králů. Praha, 1995.
HÁJEK Z LIBOČAN, Václav. Pověsti o počátcích českého národu a o českých pohanských knížatech. Příprava vydání Jan Kočí. Praha: Kočí, 1917. Dostupné online. - kapitola Bořivoj, s. 213-218.
CHARVÁT, Petr. Zrod českého státu 568-1055. Praha: Vyšehrad, 2007. 263 s. ISBN 978-80-7021-845-7.
IZDNÝ, Jakub, a kol. Ludmila. Kněžna a světice. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2021. 516 s. ISBN 978-80-7422-764-6.
KUBÍN, Petr. Sedm přemyslovských kultů. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Katolická teologická fakulta ; Togga, 2011. 372 s. ISBN 978-80-87258-19-4.
Ludvíkovský, Jaroslav: Nově zjištěný rukopis legendy Crescente fide a jeho význam pro datování Kristiána. Listy filologické 81, 1958, S. 58–63.
LUTOVSKÝ, Michal. Po stopách prvních Přemyslovců I. Zrození státu 872-972. Od Bořivoje I. po Boleslava I. Praha: Libri, 2006. 267 s. ISBN 80-7277-308-9.
MAŘÍK, Jan; MUSÍLEK, Martin; SOMMER, Petr. Svatá Ludmila: Žena na rozhraní věků. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2021. 380 s. ISBN 978-80-7422-793-6.
NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./I. Od nejstarších dob do smrti knížete Oldřicha. Praha: Jan Laichter, 1912. 782 s.
PROFANTOVÁ, Naďa. Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka dynastie. Praha: Epocha, 1996. 133 s. ISBN 80-902129-4-8.
ROGOV, A. I.; BLÁHOVÁ E.; KONZAL A. V. Staroslověnské legendy českého původu. Vyšehrad, Praha 1976.
SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0.
ŠPAČEK, Václav. Svatá Ludmila. Praha: F. Libor, 1910. 20 s. Dostupné online.
TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců : vstup Čechů do dějin (530–935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7.
ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-759-8.