Jakobínský klub

Jakobíni bylo původně označení členů nejvlivnějšího politického klubu, vzniklého v době Velké francouzské revoluce. Pojmenování jakobínský klub bylo odvozeno od dominikánského kláštera Saint-Jacques (sv. Jakub) v Paříži, kde se scházeli. Jeho skutečné jméno bylo Společnost přátel ústavy (Société des amis de la constitution).

Obecně se takto označují radikální republikáni z období Francouzské revoluce, tedy i ti, kteří nebyli členy tohoto klubu.

Klub jakobínů

Po svolání generálních stavů králem Ludvíkem XVI. dne 5. května 1789 vzniklo po celé Francii, především však v Paříži, takřka přes noc množství politických spolků. Když se 17. června vytvořilo Národní shromáždění a o tři dny později složilo přísahu, že se nerozejde, dokud se nepodaří sestavit ústavu, podněty pro její obsah přicházely z klubů politického založení s rozdílnými názory.

Předchůdcem jakobínského klubu byl Bretaňský klub, založený 30. dubna 1789. Ten ukončil svou aktivitu již v srpnu, jelikož se nepodařilo uskutečnit dohodu ohledně práva veta krále. Z podnětu Sieyèse byl pak v prosinci 1789 klub obnoven Gourdanem pod jménem Společnost přátel ústavy. Místem pro jejich shromáždění se stal bývalý jakobínský klášter v Paříži. Klub měl poměrně vysoké členské příspěvky a zpočátku v něm převládali umírnění zastánci konstituční monarchie. Členem byl Mirabeau, La Fayette, Barnave, ale již také Robespierre.

V následujících měsících vzniklo po celé Francii množství jakobínských klubů, ve kterých později převládlo spíše radikální zaměření.

Po králově pokusu o útěk došlo v jakobínském klubu k rozkolu. Většina členů nesouhlasila s výzvou k účasti na demonstraci na Martově poli, která skončila masakrem, a hned následujícího dne, 18. července 1791, klub opustila. Založili nový klub a za své sídlo si zvolili bývalý klášter feuillantů, podle něhož byli pak nazýváni feuillanty. Zbývající menšina postupně proměnila diskusní klub v revoluční politický nástroj.

V letech 1791-1792 rozdělovaly parlament i klub jakobínů názory na válku. Zatímco Robespierre byl proti válce, Brissot se přidal ke skupině poslanců z Girondy, girondistům, kteří požadovali vypovězení války evropským mocnostem. Girondisté nakonec jakobínský klub opustili a zcela ho ovládl Robespierre. Po vyhlášení republiky pokračovaly boje mezi jakobíny a girondisty v Konventu, kde si tzv. hora, k níž patřili i jakobíni, koncem roku 1792 vynutila proces s králem a jeho popravu.

Cíle a vývoj

Ti, které za revoluce zasáhly ideje Jeana Jacquese Rousseaua, chtěli konstituční monarchii nahradit republikou. Prostřednictvím letáků, novinových článků a chytlavých proslovů ovlivnili široké masy lidí a po celé Francii si našli mnoho přívrženců. Na stranu jakobínů se přidal především prostý lid, dělníci a maloměšťáci, nazývaní sansculoti. Jakobíni byli lépe organizovaní než ostatní politické celky a provozovali síť poboček v provinciích, takže mohli i zde pomocí letáčků, úderných novinových článků a úchvatných proslovů ovlivňovat veřejné mínění. Francouzská revoluce byla i jakýmsi učebním procesem, protože i dlouholetí členové klubu měnili své původní politické názory. Také Robespierre byl ještě roku 1791 monarchistou a v sociálních otázkách nebyl nijak zainteresován.

Jakobíni dělali politiku pro prostý lid, dělníky a maloměšťáky, byli původně proti válce, požadovali rozprodej národního majetku – což byl majetek zabavený církvi a emigrantům – po malých parcelách, chtěli sjednocenou, centralistickou Francii a požadovali plánované hospodářství s maximálními cenami.

Jakobínský teror

Pod vedením Maximiliena Robespierra zavedli od roku 1793 hrůzovládu, (franc. La Terreur, v tomto případě s velkým počátečním písmenem jako název), jež se vyznačovala hlavně masovými popravami politických protivníků, energickým a krvavým potlačováním kontrarevolučních hnutí v provinciích a řízeným hospodářstvím s maximálními cenami. Roku 1793 nechali jakobíni pod vlivem myšlenek Rousseaua schválit ústavu, jež posílila přímou demokracii, která zahrnovala závazné plnění státního cíle („veřejného blaha“), a sociální práva (právo na práci a na vzdělání). Tato ústava však nebyla schválena. Až do vítězného konce nad nepřáteli musel pokračovat Terreur, pravil Robespierre. Tím však jakobíni zrazovali vlastní ideál svobody, čímž docílili toho, že přibývalo vnitřních i vnějších nepřátel revoluce.

Kvůli teroru ztráceli stále víc a více stoupenců. V létě 1794 k maximálním cenám přibyly i maximální mzdy, čímž se sympatie sansculotů k jakobínské politice také zmenšovaly. V červenci dosáhla revoluční armáda rozhodujícího vítězství u Fleurus. Donucovací opatření se nyní již nezdála nezbytně nutná. Popravou někdejších názorových souputníků však ztratil Robespierre podporu v Konventu. Dne 27. července 1794 byl Robespierre svržen a 28. července 1794 popraven. To znamenalo konec jakobínské diktatury a jejího teroru. 11. listopadu 1794 byl pařížský klub jakobínů uzavřen. I poté však stále muselo Direktorium počítat s jakobínskými vzpourami.

„Jakobíni“ uvnitř a vně Francie

Strom svobody s Jakobínskou čapkou v mošelské krajině na hranici mezi lucemburským vévodstvím a francouzskou republikou s obcí Schengen na pozadí. Akvarel přes perokresbu a tužkokresbu od J .W. Goetha (1792). Nápis na tabulce říká: „Passans, cette terre est libre“ (*Milí kolemjdoucí, tato země je svobodná*)

„Jakobíny“ se nazývali stoupenci francouzské revoluce uvnitř i vně Francie, kteří se i po popravě krále stále ještě hlásili k ideálům svobody, rovnosti a bratrství a usilovali o republikánské státní zřízení. Jakobíni byli později členové malé politické skupiny, kteří i přes malý počet hlasů přesvědčili národ. Pojem byl míněn i jako urážka, nezřídka též jako důvod k udání a měl tak veřejně označit královrahy, kteří se sami přednostně nazývali jako Patrioti. Nicméně v závěsu za francouzskou revolucí byly také úmyslně zakládané jakobínské kluby v sousedních zemích, které se samy podílely na revolučních aktivitách nebo je iniciovaly – na příklad v událostech předcházejících italskému risorgimentu nebo při vzniku tzv. Mohučské republiky.

Ve Vídni v roce 1794 proběhl proces proti tzv. „Vídeňským jakobínům“. Mnoho stoupenců osvícenství z řad úřednictva a armády bylo v souvislosti s procesem uvězněno nebo popraveno. Hlava tehdy zavražděného republikánského důstojníka Franze Hebenstreita (1747–1795) je dnes vystavena ve vídeňském Muzeu kriminalistiky.

Předsedové jakobínů za Francouzské revoluce

listopad 1790 Honoré Gabriel Riqueti de Mirabeau
Říjen 1792 Georges Danton
Duben 1793 Jean Paul Marat
Květen 1794 Joseph Fouché
Maximilien Robespierre

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Club des jacobins na francouzské Wikipedii a Jakobiner na německé Wikipedii.