Georges Danton

Georges Danton
Stranická příslušnost
Členství Kordeliéři
Narození 26. října 1759
Arcis-sur-Aube
Úmrtí 5. dubna 1794 (ve věku 34 let)
Paříž
Příčina úmrtí poprava stětím
Místo pohřbení Hřbitov Errancis
Choť Antoinette Gabrielle Danton
Louise Sébastienne Danton
Profese advokát, revolucionář a politik
Podpis Georges Danton, podpis
Commons Georges Jacques Danton
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Georges Jacques Danton (26. října 1759 Arcis-sur-Aube – 5. dubna 1794 Paříž) byl významný francouzský politik a působivý řečník, jedna z vůdčích osobností Velké francouzské revoluce. Za jakobínského teroru skončil pod gilotinou.

Osobní život

Danton byl synem okresního prokurátora v Arcis-sur-Aube Jacquese Dantona a Mary Camusové. Po studiu práv se stal advokátem v Paříži. V letech 1785–1791 byl advokátem královské rady. Po vstupu do politiky se advokátní praxe vzdal. Roku 1787 se oženil s Antonietou Gabrielou Charpentier, s níž měl tři děti. Její smrt (v roce 1793) těžce nesl, ale několik měsíců poté se znovu oženil s šestnáctiletou Louisou Gélyovou, snad na přání své první ženy.[1] Uměl si užívat života a během revoluce dosáhl značného majetku. Byl proto podezírán, že zneužíval svého postavení k obohacení, což se stalo nakonec i součástí obvinění v procesu proti němu.

Politické působení

Politicky se Danton začal angažovat brzy po vypuknutí revoluce. V roce 1790 založil spolu s Camillem Desmoulinsem (novinářem a přítelem z mládí) a Jean-Paulem Maratem klub kordelierů. Později začal docházet i do klubu jakobínů. Po masakru na Martově poli, kde se podepisovala petice za svržení krále, k jejímž iniciátorům patřil, se musel skrývat a nakrátko uprchl do Anglie. Po amnestii se vrátil a koncem roku 1791 se stal druhým náměstkem prokurátora Pařížské komuny. Měl velký vliv v pařížských sekcích.

Po lidovém útoku na Tuilerie 10. srpna 1792 byl král zbaven pravomocí a moc převzala výkonná rada, v níž získal Danton post ministra spravedlnosti (jako jediný ministr nepatřil mezi girondisty). Když zaútočili na Francii Prusové, Danton si uvědomoval nebezpečí a volal jednak po mobilizaci, jednak po zavedení domovních prohlídek, které by mohly odhalit ukryté zbraně. Není jisté, zda schvaloval zářijové masakry v pařížských věznicích, nepodnikl však žádné kroky, aby jim zabránil, a naopak některým lidem pomohl se zachránit.[2]

V září 1792 se stal poslancem Národního konventu a rezignoval z místa ministra spravedlnosti. V konventu se zařadil mezi montagnardy, patřil mezi nejvýraznější osobnosti a zejména se proslavil jako vynikající řečník, který mluvil vždy spatra a k věci.[3] Spolu s Robespierrem a Maratem byl často napadán girondisty, kteří tento "triumvirát" obviňovali ze snahy zavést diktaturu. Dantona navíc girondisté obvinili ze zneužití tajných fondů ministerstva.

Na přelomu let 1792-1793 působil Danton jako komisař u armády v Belgii, kde pomáhal generálu Dumouriezovi s reorganizací připojených území. Když se v Konventu hlasovalo o trestu pro Ludvíka XVI., hlasoval pro smrt bez odkladu, přestože dříve o nutnosti nejvyššího trestu pravděpodobně přesvědčen nebyl.[4] Na jaře 1793 byl opět na misi u armády v Belgii. Jak se zhoršovala vojenská situace a došlo k povstání ve Vendée, Konvent přistoupil k přijetí mimořádných opatření. Jedním z nich bylo zřízení revolučního tribunálu, které Danton inicioval a svým projevem v Konventu významně podpořil. Byl členem legislativního výboru pro vytváření nového systému vlády a poté stal členem nově zřízeného Výboru pro veřejné blaho, kde měl na starosti zahraniční záležitosti. Po pádu girondistů v důsledku červnového lidového povstání ovládla Konvent "hora". Výbor pro veřejné blaho později změnil složení, Danton ho opustil (nebo byl donucen ho opustit) a jeho členem a hlavní osobou se stal Robespierre.

Dantonova socha v Paříži

Na podzim 1793 rozpoutali vládnoucí jakobíni teror, mezi jehož prvními obětmi byli girondističí poslanci. Danton, který zpočátku schvaloval nutnost teroru v zájmu záchrany revoluce, si nepřál smrt svých politických odpůrců a s podobně smýšlejícími poslanci se snažil stupňující se teror zastavit. Skupina dostala označení shovívaví (též se jim též říkalo dantonisté). Zpočátku se spojili s Robespierrem a vystupovali proti nejradikálnější frakci, skupině kordeliérů v čele s Hébertem. Zatčením a následně popravou hébertistů na jaře 1794 se Robespierre zbavil levé frakce a pak přišla řada na dantonisty. Podepsal na ně zatykač, přestože Danton a Desmoulins patřili dřív k jeho přátelům. Danton byl předtím varován, ale odmítl uprchnout se slovy "Což je možné odnést si vlast na podrážkách bot?"[3]

Danton a další shovívaví byli zatčeni v noci z 30. na 31. března 1794, ráno přednesl Saint-Just v Konventu obžalovací řeč a Konvent schválil soudní proces.[5] O tři dny později začalo čtení obžaloby státním žalobcem Fouquier-Tinvillem před revolučním tribunálem. Obžalováni byli zejména z tajných kontaktů s generálem Dumouriezem, který přeběhl k nepřátelským silám koalice. Danton se vášnivě hájil, až měl žalobce obavy, že přesvědčí porotu. Saint-Just si proto vyžádal v Konventu schválení nařízení, že "každý obviněný, který se vzepře národní spravedlnosti či ji pohaní, se nebude smět hájit".[6] Dne 5. dubna (16. germinalu podle revolučního kalendáře) tribunál vynesl trest smrti pro všechny souzené a ještě týž den byli popraveni.

Některé výroky z konce Dantonova života vstoupily do historie, i když není jisté, zda jsou pravdivé. Při vynesení rozsudku (nebo podle jiné verze, když popravčí kára míjela dům, kde bydlel Robespierre), prý Danton zvolal: "Robespierre, půjdeš za mnou!". Když vystoupil na popraviště, poručil katovi: "Ukaž lidu mou hlavu, stojí za to."[7][8]

Odkazy

Reference

  1. ↑ MICHELET, Jules. Francouzská revoluce. Praha: Odeon, 1989. 639 s. ISBN 80-207-0093-5. S. 421. 
  2. ↑ HIBBERT, Christopher; PUCHALSKÁ, Barbora. Francouzská revoluce. Ostrava: Domino, 1999. ISBN 80-86128-57-1. S. 166. 
  3. ↑ a b TINKOVÁ, Daniela. Revoluční Francie 1787-1799. Praha: Triton, 2008. ISBN 978--80-7387-211-3. S. 406. 
  4. ↑ Hibbert, s. 169
  5. ↑ Tinková, s. 139
  6. ↑ Hibbert, s. 224–225
  7. ↑ Michelet, s. 523
  8. ↑ MAUROIS, André. Dějiny Francie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994. ISBN 80-7106-098-4. S. 268. 

Literatura

  • FURET, François. Francouzská revoluce. Díl 1. Od Turgota k Napoleonovi 1770–1814. Praha: Argo, 2004. 450 s. ISBN 80-7203-452-9. 
  • HIBBERT, Christopher; PUCHALSKÁ, Barbora. Francouzská revoluce. Ostrava: Domino, 1999. 322 s. ISBN 80-86128-57-1. 
  • TINKOVÁ, Daniela. Revoluční Francie 1787-1799. Praha: Triton, 2008. 439 s. ISBN 978--80-7387-211-3. 

Externí odkazy

Zdroj