Jean Paul Marat

Jean Paul Marat
Narození 24. května 1743
Boudry
Úmrtí 13. července 1793 (ve věku 50 let)
Paříž
Příčina úmrtí bodná rána
Místo pohřbení Pantheon (1793–1795; 48°50′46″ s. š., 2°20′46″ v. d.)
Pseudonym L’Ami du peuple
Povolání politik, novinář a lékař
Alma mater Univerzita v St Andrews
Významná díla Les Chaînes de l'esclavage
Politická příslušnost Jakobíni
Rodiče Jean-Baptiste Marat
Příbuzní Charlotte Albertine Marat[1] a David de Boudry (sourozenci)
Podpis Podpis
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jean-Paul Marat (24. května 1743 Boudry – 13. července 1793 Paříž; francouzská výslovnost [ʒɑ̃pɔl maʁa], česká výslovnost [mara][2]) byl francouzský politik, lékař a publicista v období Velké francouzské revoluce. Patřil mezi francouzské kordeliéry a působil jako předseda jejich klubu (Club des Cordeliers).

Život

Jeho otec Jean Mara (nebo také Jean-Baptiste Mara) byl Švýcar a přednášel na univerzitě v Ženevě medicínu. Matka Louise Cabrol byla francouzskou hugenotkou. Jean-Paul Marat vystudoval medicínu v Ženevě. Následně studoval i ve Francii, kde se seznámil s osvícenskou filozofií. Poté žil nějaký čas v Anglii, kde dostudoval a pracoval jako tiskař a vydavatel. Uveřejnil zde anglicky svou Esej o člověku, kterou v roce 1775 přeložil v Amsterdamu do francouzštiny. Posléze pracoval jako lékař u vojska bratra krále Ludvíka XVI., hraběte z Artois. Intenzivně se také věnoval vědeckému výzkumu ve fyzice a chemii. Zabýval se i filozofií a sociologií.

Politické působení

Po vypuknutí Velké francouzské revoluce však nechal veškerých výzkumů i praxe lékaře a plně se oddal politice a žurnalistice. Od roku 1789 vydával revoluční deník Přítel lidu. Stal se členem a předsedou klubu kordeliérů a fanatickým zastáncem teroru proti šlechtě a vládnoucím vrstvám.

Po převratu v srpnu 1792, kdy byl zahájen útok na královský palác v Tuileriích, se stal poslancem Národního konventu. Podílel se na zářijových masakrech a jako člen Konventu a poté i Výboru veřejného blaha požadoval zavedení diktatury. Když pak v Konventu začala debata o osudu krále Ludvíka XVI., hned od začátku navrhoval jeho rychlé potrestání bez soudu. Požadoval, aby bylo na krále pohlíženo jako na vlastizrádce a hlasoval pro jeho smrt. Roku 1793 se stal hlavním nepřítelem girondistů, kteří vládli Francii a volal po jejich smrti a svržení.

Od dubna 1793 stál v čele revolučního tribunálu a spolu s ním připravil 2. června 1793 pád girondistů. Dostal se tak na vrchol své moci a ovládl Paříž. Vedl krutý teror proti girondistům a radikalizoval revoluci. 13. července téhož roku byl však krátce před polednem zavražděn girondistkou Marií-Annou Charlottou Corday d'Armont, která ho probodla kuchyňským nožem, když ležel ve vaně a koupelí si léčil svou kožní chorobu. Do jeho domu se Charlotte Corday dostala pod záminkou, že Maratovi nese seznamy uprchlých girondistů, které je potřeba zatknout a popravit. Charlotta Cordayová byla následně popravena.

Z Marata se stal symbol revoluce. Brzy po své smrti byl prohlášen za mučedníka svobody.

Roku 1794 byl pohřben v pařížském Pantheonu.

„ Násilí je nutné k nastolení řádu, ve kterém násilí již nebude. “

České překlady

  • MARAT, Jean-Paul. Vybrané stati. Překlad Václav Jílek. 1. aut. vyd. Praha: Rovnost, 1952. 99 stran. cnb000405226.

Galerie

Odkazy

Reference

  1. ↑ Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ108312761. In: Velká sovětská encyklopedie.
  2. ↑ http://prirucka.ujc.cas.cz/?slovo=marat

Literatura

  • MASSIN, Jean. Marat. Překlad Helena Maříková. 1. vydání. Praha: Svobodné slovo, 1964. 378 stran. cnb000480570.
  • TINKOVÁ, Daniela. Revoluční Francie 1787–1799. Praha: Triton, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7387-211-3.

Externí odkazy

Zdroj