Gustav Kálnoky

Gustav Kálnoky
Gustav Kálnoky, r. 1898
Gustav Kálnoky, r. 1898
Ministr zahraničí Rakousko-Uherska
Ve funkci:
20. listopadu 1881 – 15. května 1895
Panovník František Josef I.
Předchůdce Benjámin Kállay (pověřený)
Nástupce Agenor Gołuchowski
Rakousko-uherský velvyslanec v Rusku
Ve funkci:
26. ledna 1880 – 20. listopadu 1881
Předchůdce Ferdinand Langenau
Nástupce Anton Wolkenstein-Trostburg
Rakousko-uherský vyslanec v Dánsku
Ve funkci:
6. února 1874 – 27. prosince 1879
Předchůdce Ludvík Paar
Nástupce Karl Franckenstein
Doživotní člen Panské sněmovny
rakouské Říšské rady
Ve funkci:
24. března 1897 – 13. února 1898
Panovník František Josef I.
Rodné jméno Gustav Sigmund Graf Kálnoky von Kőröspatak
Narození 28. prosince 1832
Letovice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 13. února 1898 (ve věku 65 let)
Brodek u Prostějova
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Rodiče Gustav Kálnoky z Kőröspataku (1799–1884) a Isabela ze Schrattenbachu (1809–1875)
Příbuzní Hugo Leopold Kálnoky z Kőröspataku[1], Béla Kálnoky z Kőröspataku a Alexandr Kálnoky z Kőröspataku (sourozenci)
Profese politik, diplomat a voják
Ocenění Řád Serafínů
Řád sv. Ondřeje
Commons Gusztáv Kálnoky Kőröspataki
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gustav Zikmund Albrecht hrabě Kálnoky z Kőröspataku (německy Gustav Sigmund Albrecht Graf Kálnoky von Kőröspatak; 28. prosince 1832 Letovice[2] – 13. února 1898 Brodek u Prostějova) byl rakousko-uherský šlechtic z rodu Kálnokyů, diplomat a politik. Po krátké službě v armádě působil jako diplomat, byl vyslancem v Dánsku (1874–1879) a velvyslancem v Rusku (1880–1881). V letech 1881–1895 zastával úřad ministra zahraničí Rakouska-Uherska.

Biografie

Pocházel z rodiny sedmihradské šlechty Kálnokyů, která se později rozdělila na sedmihradskou a moravskou linii. Náležel do moravské větve, jež sídlila na panství v Letovicích. Narodil se na zámku v Letovicích jako třetí syn hraběte Gustava Josefa Kálnokyho (1799–1884) a jeho manželky Isabely, rozené hraběnky Schrattenbachové (1809–1875).[3] Po ukončení studií nastoupil Gustav Kálnoky k 2. husarskému regimentu. Z aktivní služby vystoupil roku 1854 v hodnosti nadporučíka a působil pak v diplomatických službách. Nejprve byl činný atašé na rakouském vyslanectví v Mnichově, od roku 1857 v Berlíně a od roku 1860 byl legačním radou v Londýně, kde setrval po deset let. Následně působil na diplomatickém postu v Římě. Roku 1874 se stal rakousko-uherským vyslancem v Kodani a roku 1880 byl jmenován velvyslancem u ruského dvora v Petrohradě.

Rakousko-uherský ministr zahraničí

Zámek Brodek, majetek Gustava Kálnokyho od roku 1880

Od 20. listopadu 1881 do 15. května 1895 zastával post ministra zahraničí Rakouska-Uherska (jedno ze tří společných ministerstev Rakouska-Uherska, zřízených po rakousko-uherském vyrovnání) a z titulu této funkce byl i formálním ministerským předsedou Rakouska-Uherska.[4] Historik Otto Urban ovšem uvádí, že na rozdíl od Gyuly Andrássyho, který měl coby ministr v 70. letech 19. století i faktický zásadní vliv na politiku monarchie, byl Gustav Kálnoky stejně jako předešlý ministr Heinrich Karl von Haymerle převážně aktivní jen jako šéf diplomacie a do vnitřních otázek státu zejména v 80. letech 19. století nezasahoval.[5] Pokračoval v politice Heinricha Karla von Haymerleho udržení aliance Německa, Rakouska-Uherska a Ruska (spolek tří císařů). Dařilo se mu rovněž udržovat status quo na Balkáně ve formě nezávislosti tamních menších států a posiloval vztahy s nově vzniklými státy (Rumunsko, Bulharsko a Srbsko.[6] Roku 1882 byl také utvořen trojspolek Německa, Rakouska-Uherska a Itálie, čímž získala podunajská monarchie výrazné mezinárodněpolitické ukotvení. Ve funkci ministra skončil poté, co se dostal do konfliktu s uherským předsedou vlády Dezső Bánffym ohledně papežského nuncia Antonia Agliardiho.

Po demisi se Kálnoky stáhl do ústraní na svůj zámek v Brodku u Prostějova. Také po svém odchodu z ministerstva zahraničí se nadále zajímal o politické dění v Rakousku-Uhersku a Evropě. Své poslední dny strávil na zámku v Brodku u Prostějova, kde 13. února 1898 náhle zemřel. Následně byl 17. února 1898 pohřben do rodinné hrobky pod klášterním kostelem Milosrdných bratří v Letovicích.[7]

Tituly a ocenění

V roce 1862 byl jmenován c. k. komořím[8] a jako velvyslanec v Rusku obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence (1880). I když od roku 1854 prakticky nesloužil v armádě, jako vysoce postavený diplomat později z kurtoazních důvodů postupoval v hodnostech. V roce 1879 byl povýšen na generálmajora, jako ministr zahraničí obdržel hodnost polního podmaršála (1884) a nakonec k datu 1. listopadu 1891 dosáhl hodnosti generála jezdectva.[9][10] V roce 1887 obdržel prestižní Řád zlatého rouna,[11], byl také čestným rytířem Maltézského řádu. Vzhledem k dlouholeté diplomatické službě obdržel také řadu vyznamenání v zahraničí.[12]

Řády a vyznamenání

Rodina

Gustav Kálnoky pocházel z početné rodiny, měl celkem třináct sourozenců, z nichž několik zemřelo v dětství. Starší bratr Alexandr (1830–1906) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti generálmajora, především se ale věnoval správě rodového majetku na Moravě (Letovice). Další z bratrů Béla (1839–1880) se uplatnil v politice, byl poslancem říšské rady a moravského zemského sněmu.[13] Matkou Isabellou Schrattenbachovou byl po její smrti společně s svým bratrem ustanoven univerzálním dědicem jejího majetku (Brodek u Prostějova).[7] Nejmladším ze sourozenců byl Hugo (1844–1928), který také sloužil v armádě, vynikl jako jezdecký důstojník a nakonec dosáhl hodnosti generálmajora. Po úmrtí všech starších bezdětných bratrů nakonec převzal správu rodového majetku na Moravě, po sestře Marii Adéle, provdané Valdštejnové navíc v roce 1905 získal i majetek v Uhrách (Číčov[nepřesný odkaz]).

Odkazy

Reference

  1. ↑ Německá národní knihovna: Gemeinsame Normdatei. Dostupné online. [cit. 2024-03-07]
  2. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  3. ↑ Rodokmen Kálnokyů dostupné online
  4. ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 583. 
  5. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 340. 
  6. ↑ Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii; Národní památkový ústav České Budějovice, 2020; s. 483–484 ISBN 978-80-87890-31-8
  7. ↑ a b STEINER, Petr. Na rodinných statcích a ve službách císaře. Život a působení Bély a Gustava Kálnoky. Brno, 2022. 119 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta – Historický ústav. Vedoucí práce Zdeňka Stoklásková. s. 105. Dostupné online.
  8. ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1878; Vídeň, 1878; s. 195 dostupné online
  9. ↑ Služební postup Gustava Kálnokyho in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918, Vídeň, 2007; s. 82dostupné online
  10. ↑ Anhang zum Schematismus für das k. u. k. Heer 1891; Vídeň, 1891; s. 36 dostupné online
  11. ↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých; Zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie; Praha, 1991; s. 272
  12. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Gustava Kálnokyho in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1894; Vídeň, 1894; s. 199 dostupné online
  13. ↑ Personal Nachrichten. Neue Freie Presse. Březen 1880, čís. 5592, s. 5. Dostupné online. 

Literatura

  • KRÁLOVÁ, Hana: Ve službě monarchii. Rakouská a rakousko-uherská zahraniční služba v 19. století; Praha, 2012; 131 s. ISBN 978-80-86781-18-1
  • STEINER, Petr: Na rodinných statcích a ve službách císaře. Život a působení Bély a Gustava Kálnoky. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Brno 2022. Dostupné online
  • STEINER, Petr: Šlechtic ve službách monarchie. Hrabě Gustav Kálnoky de Köröspatak (1832–1898). Časopis Matice moravské Roč. 142, č. 1 (2023), s. 65–102.

Externí odkazy

Zdroj