George Cathcart

Generálmajor Sir George Cathcart
Narození 12. května 1794
Renfrewshire
Úmrtí 5. listopadu 1854 (ve věku 60 let)
Inkerman
Místo pohřbení British Cemetery in Sevastopol
Alma mater Etonská kolej
Povolání voják, diplomat, aristokrat a armádní důstojník
Ocenění velkokříž Řádu lázně
Řád sv. Jiří 3. třídy
Choť Lady Georgiana Greville (od 1824)[1][2]
Děti Emily Sarah Cathcart[3]
George Greville Cathcart[3]
Jane Cathcart[3]
Louisa Margaret Cathcart[3]
Georgiana Mary Cathcart[3]
Alice Cathcart[3]
… více na Wikidatech
Rodiče William Cathcart, 1. hrabě Cathcart[3][1] a Elizabeth Elliot[3]
Příbuzní William Cathcart[1] (sourozenec)
Funkce aide-de-camp (Arthur Wellesley, 1. vévoda z Wellingtonu; 1815)
Governor of the Cape of Good Hope (1852–1853)
Adjutant-General to the Forces (1853–1854)
vrchní velitel (Kapská kolonie)
Deputy Lieutenant (Tower)
… více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sir George Cathcart (12. května 1794, Londýn, Anglie[4] – 5. listopadu 1854, Inkerman, Rusko) byl britský generál. V armádě sloužil od roku 1810 a zúčastnil se závěrečné fáze napoleonských válek, poté sloužil v koloniích. V hodnosti generálmajora byl v letech 1852–1853 guvernérem a vrchním velitelem v Kapsku, poté byl převelen do Ruska, kde se zúčastnil krymské války. Padl v bitvě u Inkermanu v listopadu 1854.

Kariéra

Smrt generála Cathcarta v bitvě u Inkermanu (1854)

Pocházel ze starobylého šlechtického rodu Cathcartů, který se ve Skotsku připomíná od 12. století. Narodil se jako pátý syn generála a diplomata 1. hraběte Cathcarta, po matce byl spřízněn se skotským rodem Elliotů. Studoval v Etonu a Edinburghu, od roku 1810 sloužil v armádě a již v sedmnácti letech byl poručíkem. V roce 1813 odešel do Ruska, kde byl pobočníkem svého otce, tehdejšího vyslance v Petrohradě. V rámci spojeneckých armád se pak zúčastnil bojů s Francií a v roce 1814 vstoupil do Paříže. Za posledního tažení proti Napoleonovi byl v bitvě u Waterloo pobočníkem maršála Wellingtona.

Po napoleonských válkách postupoval v hodnostech u různých jednotek v Anglii, sloužil také v Karibiku a severní Americe, v roce 1837 se zúčastnil potlačení povstání v Kanadě a v roce 1841 dosáhl hodnosti plukovníka. V letech 1841–1851 zastával funkci zástupce guvernéra Toweru a v roce 1851 byl povýšen na generálmajora. V letech 1852–1853 byl guvernérem v Kapsku, kde se zasloužil o udělení ústavy této jihoafrické kolonii. Působení v jižní Africe ukončil v červenci 1853, kdy byl jmenován generálním pobočníkem jezdectva britské armády a vrátil se do Anglie, zároveň obdržel Řád lázně. Po návratu do Anglie byl jmenován velitelem divize na Krymu, kam odjel v roce 1854. Pro případ zranění nebo smrti lorda Raglana byl předurčen jako vrchní velitel v krymské válce. Zúčastnil se bitvy na Almě, poté se s nezájmem spojeneckých velitelů a maršála Raglana setkal jeho plán útoku na Sevastopol. Proslul hrdinským útokem v bitvě u Inkermanu, v níž 5. listopadu 1854 padl.[5] Je pohřben na britském vojenském hřbitově v Sevastopolu.

Uplatnil se mimo jiné jako spisovatel a v roce 1850 vydal ve své době ceněný spis Commentaries on the War in Russia and Germany in 1812 and 1813.

Bylo po něm pojmenováno město Cathcart v jižní Africe.

Rodina

V roce 1824 se oženil se svou sestřenicí Georgianou Greville (1798–1871) z rodu hrabat z Warwicku. Byla zároveň jeho sestřenicí, protože byla vnučkou generála a diplomata 9. barona Cathcarta. Měli spolu osm dcer, z nichž dvě zemřely v dětství, ostatních šest dcer zůstalo neprovdaných. Z nich nejmladší Emily Cathcart (1834–1917) byla dvorní dámou královny Viktorie.

Georgův starší bratr Charles Cathcart, 2. hrabě Cathcart (1783–1859), byl též generálem a v letech 1845–1847 generálním guvernérem v Kanadě. Další bratr Frederick Cathcart (1789–1865) dosáhl v armádě hodnosti plukovníka a v letech 1824–1826 byl vyslancem u Německého spolku.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c Kindred Britain.
  2. ↑ Dostupné online. [cit. 2020-08-07]
  3. ↑ a b c d e f g h Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  4. ↑ Ottův slovník naučný, díl V.; Praha, 1892 (reprint 1997), s. 228 ISBN 80-7185-102-7
  5. ↑ TARLE, Jevgenij: Krymská válka, II. díl; Praha, 1950 s. 190-197

Externí odkazy

Zdroj