František Trávníček

prof. PhDr. František Trávníček, DrSc.[1]
František Trávníček (1948)
František Trávníček (1948)
Narození 17. srpna 1888
Spešov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 6. června 1961 (ve věku 72 let)
Brno
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Ústřední hřbitov v Brně
Povolání vysokoškolský učitel, spisovatel, jazykovědec, politik a filolog
Alma mater Univerzita Karlova
Témata čeština a bohemistika
Významná díla Slovník jazyka českého; Pravidla českého pravopisu (spoluautor); Jazykové zákampí (sloupky v Lidových novinách)
Ocenění Řád republiky (1953) Řád 25. února I. stupně
Politická příslušnost Komunistická strana Československa
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Trávníček (17. srpna 1888 Spešov[2] – 6. června 1961 Brno[3]) byl český a československý slavista, bohemista, profesor českého jazyka na Masarykově univerzitě v Brně (specializace na historický vývoj češtiny a současný jazyk), akademik ČSAV[4]. Po únoru 1948 byl též politik Komunistické strany Československa, poslanec Národního shromáždění ČSR a Národního shromáždění ČSSR; prosazoval marxistické výklady slov ve slovnících.[5]

Biografie

Do roku 1945

Narodil se v rodině půlláníka v Spešově Františka Trávníčka st. a matky Anny, rozené Fikesové (1869–1895).[2] Jako sedmiletý ztratil matku, která zemřela po porodu a úmrtí dcery.[6] Po smrti matky ho vychovávali prarodiče ve Svinošicích.

V letech 1907–1911 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy slavistiku a srovnávací indoevropskou jazykovědu. Navštěvoval přednášky Františka Pastrnka, Emila Smetánky, Jiřího Polívky, Jana Máchala a Josefa Zubatého. Po studiích vyučoval v Praze na střední škole (1913–1921). V letech 1911–1915 byl sekretářem lexikografické a dialektologické komise ČAVU v Praze, v roce 1911 získal na FF UK doktorát filozofie (disertační práce Vid českého slovesa a jeho uživání).[7] V roce 1915 byl vyslán na ruskou frontu. Přešel do ruského zajetí a stal se štábním kapitánem československých legií v Rusku[8][9] a redaktorem tamních Československých listů. Významně ho ovlivnilo setkání s ruským slavistou, jazykovědcem a odborníkem na historickou dialektologii A. A. Šachmatovovem (1864–1920).[7]

Dne 11. května 1913 se v Praze oženil s Františkou Novákovou (1889–1968).[10] S ní měl dvě dcery. Milenu Josefu Marii, provdanou Pavlincovou (* 1915) a Zoru, provdanou Kroupovou (* 1922).[11]

V roce 1920 se na Univerzitě Karlově v Praze habilitoval prací Studie o vidu slovesném. V letech 1921–1959 působil na Masarykově univerzitě v Brně, zpočátku jako mimořádný, od roku 1927 řádný profesor mluvnice československého jazyka se zvláštním zřetelem k dialektologii. Na FF MU zastával funkci děkana (1932–1933).[12]

Po roce 1945

V roce 1945 vstoupil do KSČ.[13] Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Brno. Mandát získal i ve volbách v roce 1954 (volební obvod Brno-město V) a v Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období, tedy do voleb v roce 1960.[14] K roku 1954 se profesně uvádí jako rektor brněnské univerzity a nositel Řádu republiky.[15]

Vybudoval brněnskou pobočku Ústavu pro jazyk český ČSAV a byl jejím prvním ředitelem (1956–1961). Byl dva roky děkanem Pedagogické fakulty MU (1946–1948), v letech 1948–1959 stál v čele brněnské univerzity jako její rektor.[12]

"Měl nezkrotný temperament, což se projevovalo i při přednáškách, když klidné až nudné výklady byly střídány nečekanými výbuchy hněvu proti tomu, kdo si dovolil nesouhlasit s jeho stanoviskem. Přesto studenti, které u zkoušek doslova "dusil", chtěli skládat státnice právě u něj. Přes výbušnou vznětlivost a někdy i křik málokdo u něj propadl, protože měl vlastně dobré srdce."[16] Dle svědectví jeho žáků se stal předobrazem pro literární postavu poručíka Duba v románu Jaroslava Haška "Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války", srov. také[17][18].

Jeho zásluhy ve vědních oborech mluvnice českého jazyka a dialektologie byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění (řádným členem od 26. května 1948, mimořádným zvolen 26. 11. 1924), dopisujícím členem Královské české společnosti nauk se stal 7. ledna 1925. Po založení Československé akademie věd patřil od 12. listopadu 1952 k jejím řádným členům.[19]

Zemřel v Brně, je pochován na místním Ústředním hřbitově.[11]

Politické postoje po roce 1945

Po roce 1948 revidoval své dřívější názory (zastával např. tezi o jediném československém jazyku a jeho dvojím spisovném znění).[20] Zaujímal ostře kritická stanoviska vůči strukturalismu v české jazykovědě, ačkoli byl před 2. světovou válkou a během ní jeho stoupencem. I když byl od června 1935 byl aktivním členem Pražského lingvistického kroužku;[21] v 50. letech kritizoval strukturalismus z marxistických pozic.

Po únorovém komunistickém puči byl 11 let rektorem brněnské univerzity, která byla přejmenována na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně, zkráceně UJEP. Rektorem se mohl stát jen proto - kromě své odborné erudice - že byl zaníceným členem KSČ. "Jeho tehdejší životopisec o něm napsal: ...nejen reprezentoval univerzitu, ale udával i její politickou linii... soustavně a neúnavně dokazoval nutnost osvojit si nový vědecký světový názor... Součástí zmíněné "politické linie" byla činnost tzv. "akčních výborů", které se staly symbolem perzekuce pedagogických a vědeckých osobností jež zastávaly odlišné politické stanovisko..."[16] Za vynikající zásluhy na "dovršení vítězství komunistů v únoru 1948" byl také odměněn Řádem 25. února I. stupně. O jeho zvrácených politických postojích i za Rakouska-Uherska hovoří svědectví učitelů z Masarykovy univerzity.[18]

Naopak v 50. letech dokázal pomáhat ke znovuvydávání děl spisovatelů, kterým to bylo znemožněno.[20] V roce 1955 se odvážně zastal v Hostu do domu Jana Trefulky, který se vyslovil proti tehdejší schematické poezii Pavla Kohouta.[22]

Lexikon české literatury shrnul jeho význam takto:[20]

„ Trávníčkovy ideologicky podmíněné názory, zvláště z posledních let života, neznehodnotily jeho filologické dílo, založené na důkladné analýze bohatého materiálu, jež zůstává trvalým zdrojem poučení o češtině a jejím vývoji. “
— Lexikon české literatury: František Trávníček

Dílo

Zabýval se vývojem českého jazyka (Historická mluvnice československá, 1935), moravskou dialektologií (Moravská nářečí, 1926) i současnou češtinou (Mluvnice spisovné češtiny, 1948–1949, 2 svazky). Výrazně přispěl ke konečné podobě Slovníku jazyka českého (1937), který byl původně sestaven Pavlem Vášou.

Výkladem slov se zabýval v mnohaleté úspěšné rubrice nazvané Jazykové zákampí, která začala vycházet za 2. světové války v deníku Lidové noviny.[23] (Stejnojmenný výbor vyšel v roce 1961.[24]) Jazykové zákampí působilo v období německé okupace povzbudivě a František Trávníček získal všeobecnou pověst znalce češtiny a autority v otázkách rozhodování o jazykové správnosti.[20]

Publikace

  • Studie o českém vidu slovesném, 1923.
  • Moravská nářečí, 1926.
  • Jazyk a národ, 1930.
  • Neslovesné věty v češtině. Díl I, Věty interjekční, 1930.
  • Neslovesné věty v češtině. Díl 2., Věty nominální, 1931.
  • Historická mluvnice československá, 1935.
  • Spisovná česká výslovnost. 2. vydání, 1940.
  • Stručná mluvnice česká. 1. vyd. 1941, další 1943, 1945.
  • Mluvnice spisovné češtiny. Část I., Hláskosloví, tvoření slov, tvarosloví. 1. vyd. 1948, další 1949, 1951.
    • V roce 1948 poctěno Státní cenou.
  • Mluvnice spisovné češtiny. Část 2, Skladba. 1. vyd. 1949, další 1951.
  • Český jazykozpytný strukturalismus ve světle Stalinova učení o jazyce, 1951.
  • O jazyce naší nové prózy, 1954.
  • Historická mluvnice česká 3. Skladba. 1. vyd. 1956, další 1962.

Spolu s dalšími jazykovědci:

  • Spolu s Pavlem Vášou zpracoval Slovník jazyka českého (1. vyd. 1937, další 1941 a 1952).
  • Spolu s Bohuslavem Havránkem vedl kolektiv autorů Pravidel českého pravopisu (1957).

Pocty

Odkazy

Reference

  1. ↑ prof. PhDr. František Trávníček, DrSc. In: Historie Masarykovy univerzity (Historie rektorů a vedení). www.archiv.muni.cz [online]. [cit. 2017-12-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-12-01. 
  2. ↑ a b Matrika N Bořitov 146, 1830-1898, snímek 84
  3. ↑ Zemřel akademik František Trávníček. S. 1. Rudé právo [online]. 7. 6. 1961 [cit. 2020-04-11]. S. 1. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c Malá československá encyklopedie. Svazek 6., Š–Ž. 1. vyd. Praha: Academia, 1987, 927 s. [Heslo „František Trávníček" je na str. 274.]
  5. ↑ Josef Filipec: Naše současná společnost, slovní zásoba a slovníky. Naše řeč 1992. Dostupné online. Navštíveno 30. října 2015.
  6. ↑ Matrika zemřelých, Bořitov 160, 1833–1938, snímek 238
  7. ↑ a b Lexikon české literatury 4/I, s. 994.
  8. ↑ VHA, Záznam vojáka:Trávníček František
  9. ↑ POKORNÝ, František. Deník legionáře v Rusku. 1. vyd. Brno: CPress, 2020. 360 s. ISBN 978-80-264-3022-3. S. 132, 135, 152. 
  10. ↑ Matrika oddaných, sv. Ludmila, 1912–1913, snímek 259
  11. ↑ a b Encyklopedie města Brna: František Trávníček
  12. ↑ a b František Trávníček [online]. Masarykova univerzita v Brně [cit. 2014-04-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-04-07. 
  13. ↑ TRÁVNÍČEK, František. „Proč jsem komunistou“. In: Dnešek 1, 1946, č. 6, s. 103—104.– dostupné též online
  14. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-01-20]. Dostupné online. 
  15. ↑ Kandidáti Národní fronty pro volby do Národního shromáždění. Rudé právo. Listopad 1954, roč. 35., čís. 310, s. 2. Dostupné online. 
  16. ↑ a b CHMEL, Zdeněk. Galerie brněnských osobností 4.. 1.. vyd. Brno: ANTE, 2005. 168 s. ISBN 80-7323-103-4. S. 138–139. 
  17. ↑ Rodokmen lajtnanta Duba. svejkmuseum.cz [online]. [cit. 2020-04-14]. Dostupné online. 
  18. ↑ a b Rudolf Jiříček (1934). www.memoryofnations.eu [online]. [cit. 2020-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 309.
  20. ↑ a b c d MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 4/I. S–T. Praha: Academia, 2008. 1082 s. ISBN 978-80-200-1670-6. S. 994–997. 
  21. ↑ Pražský lingvistický kroužek v dokumentech, s. 399.
  22. ↑ Host do domu 1955, František Trávníček: Aby bylo jasno
  23. ↑ Např. Lidové noviny 21. 3. 1943, s. 4, Jazykové zákampí: Rzoun
  24. ↑ Databáze NK ČR: Jazykové zákampí (dostupné online v NK ČR)
  25. ↑ Příruční slovník naučný. Díl 4. S–Ž. 1. vyd. Praha: Academia, 1967, 933 s. [Heslo „František Trávníček" je na str. 537.]
  26. ↑ NOVOTNÝ, Dan. MČ Praha 13: Názvy ulic [online]. Městská část Praha 13, 2010-02-08 [cit. 2011-07-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-27. 
  27. ↑ Trávníčkova ulice [online]. Encyklopedie dějin města Brna. Dostupné online. 

Literatura

  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 647–650. 
  • KUDĚLKA, Milan, a kol. Československá slavistika v letech 1918–1939. 1. vyd. Praha: Academia, 1977. 469 s. S. 141. 
  • MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 4/I. S–T. Praha: Academia, 2008. 1082 s. ISBN 978-80-200-1670-6. S. 994–997. 
  • Pocta Fr. Trávníčkovi a F. Wollmanovi / Uspořádali Ant. Grund, Ad. Kellner, Jos. Kurz. Brno: Slovanský seminář Masarykovy university, 1948. 543 s.
  • Pražský lingvistický kroužek v dokumentech / Petr Čermák, Claudio Poeta, Jan Čermák. Praha: Academia, 2012. 783 s. ISBN 978-80-200-2097-0.
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 308–309. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: III. díl: Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 370–371. 
  • ULLRICHOVÁ, Jana. František Trávníček: 17. 8. 1888–6. 6. 1961: Personální bibliografie. Brno: Státní vědecká knihovna, 1988. 158 s.
  • VEČERKA, Radoslav (rv). „Trávníček, František“. In Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760. Biograficko-bibliografický slovník, ed. Milan Kudělka – Zdeněk Šimeček a kol., Edice Slovanské knihovny, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1972, str. 476–479.
  • VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 287–288. 

Externí odkazy

Zdroj