Felix Leopold z Thun-Hohensteinu

Felix Leopold hrabě Thun-Hohenstein
Velitel v Mostaru
Ve funkci: 1916 – 1918
Předchůdce	Oskar Haala
Nástupce	funkce zanikla
Poslanec Slezského zemského sněmu
Ve funkci: 1911 – 1915
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	polní podmaršál (1917), generálmajor (1913)
Narození	11. července 1859 zámek Měšice
Úmrtí	8. dubna 1941 (ve věku 81 let) Vídeň
Titul	hrabě
Choť	Gabriela Thun-Hohenstein
Rodiče	Zikmund Ignác z Thun-Hohensteinu a Matylda z Nostic-Rienecku
Děti	Erwein von Thun und Hohenstein
Příbuzní	Josef Filip z Thun-Hohensteinu (bratr) Ervín z Thun-Hohensteinu[1] a Isabela z Thun-Hohensteinu[1] (vnoučata)
Profese	politik a důstojník
Ocenění	Leopoldův řád, Řád železné koruny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Felix Leopold hrabě z Thun-Hohensteinu (německy Felix Leopold Graf von und zu Thun-Hohenstein) (11. července 1859 Měšice – 8. dubna 1941 Vídeň) byl česko-rakouský šlechtic a rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil od roku 1878, později zastával čestné hodnosti u císařských gard. Angažoval se také v politice jako zemský poslanec ve Slezsku, kde získal sňatkem majetek. Za první světové války byl velitelem v Mostaru (1916–1918) a v armádě dosáhl hodnosti polního podmaršála. Po zániku monarchie žil v soukromí na zámku ve Velkých Kunčicích.

Pocházel ze starého šlechtického rodu Thun-Hohensteinů a patřil ke klášterecké větvi.^[2] Narodil se na zámku v Měšicích jako třetí a nejmladší syn dlouholetého salcburského místodržitele Zikmunda Thun-Hohensteina (1827–1897) a jeho manželky Matyldy, rozené hraběnky z Nostic-Rienecku (1831–1910).^[3] Felix si zvolil službu v armádě, začínal jako poručík (1878) u 13. dragounského pluku v Brandýse nad Labem.^[4] V roce 1883 byl povýšen na nadporučíka a poté již zastával nižší hodnosti u císařských gard.^[5] V hodnosti rytmistra (1891) sloužil u 9. dragounského pluku v Černovicích^[6] a později v Berežanech,^[7] v roce 1898 byl přeložen k 5. dragounskému pluku v Mariboru.^[8] V roce 1900 byl povýšen na majora a stal se velitelem jednotky u císařské gardy rejtarů (Garde-Eskadrons-Kommandant der k.u.k. Leibgarde-Reiter-Eskadron).^[9] V roce 1905 byl povýšen na podplukovníka^[10] a poté dosáhl hodnosti plukovníka (1908).^[11][12] V roce 1912 byl v armádě penzionován. V letech 1911–1915 byl poslancem slezského zemského sněmu za velkostatkářskou kurii (ve Slezsku byl díky sňatku majitelem velkostatku Velké Kunčice).^[13] Mimo aktivní službu v armádě později dosáhl hodnosti titulárního generálmajora (1913) a nakonec polního podmaršála (1917).^[14] Za první světové války vstoupil znovu do aktivní služby a v letech 1916–1918 zastával funkci velitele v Mostaru.^[15]

V roce 1893 se ve Vídni oženil s hraběnkou Gabrielou Larisch-Mönnichovou (1872–1957),^[16] dcerou Eugena Larische.^[17] Gabriela byla po předčasné smrti obou rodičů (1878, 1880) vychována v rodině svého strýce hraběte Ferdinanda Deyma ze Stříteže, který byl zároveň jejím poručníkem a i později vedl správu jejího majetku.^[18] Po otci byla dědičkou velkostatku Velké Kunčice ve Slezsku (dnes Kończyce Wielkie v Polsku) a Petřvald s několika uhelnými doly.^[19] Uhelné doly byly poručnickou správou v roce 1885 pronajaty těžařské společnosti Knížecí těšínské komory (arcivévoda Albrecht).^[20] Výnosy z těžby uhlí umožnily hned po sňatku realizovat rozsáhlou přestavbu zámku ve Velkých Kunčicích ve stylu novorenesance.^[21] Gabriela byla c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže, angažovala se v charitě a v roce 1922 obdržela Řád znovuzrozeného Polska. Majitelkou Velkých Kunčic byla do roku 1945, kdy jí byly statky znárodněny, poté žila v soukromí v Těšíně. Oba manželé jsou pohřbeni na hřbitově ve Velkých Kunčicích.^[22][23]

Z manželství se narodily čtyři děti. Nejstarší dcera Henrietta (1894–1984) se provdala za Karla Habiga (1879–1937) z vídeňské podnikatelské rodiny vyrábějící klobouky. Starší syn Ervín Zikmund (1896–1946) sloužil za první světové války v c. k. armádě, v meziválečném období žil řadu let v Argentině. Na začátku druhé světové války se vrátil do Evropy a vstoupil do služeb Abwehru. V roce 1945 padl do sovětského zajetí a v únoru 1946 byl v Šoproni popraven.^[24] Mladší syn Ferdinand (1898–1978) a dcera Anna (1902–1988) žili ve Vídni^[25] a jsou pohřbeni ve společné hrobce se svými prarodiči na městském hřbitově v Salcburku.^[26]

Felixův mladší bratr Josef (1856–1932) působil ve státních úřadech a svou kariéru završil jako zemský prezident ve Slezsku (1898–1905).

V roce 1883 byl jmenován c. k. komořím^[27] a po odchodu z armády obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence (1912).^[28] Během vojenské služby získal několik ocenění v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[29][30][31]

• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1918)
• Bronzová vojenská záslužná medaile (1912)
• Řád železné koruny III. třídy (1908)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• Vojenský záslužný kříž (1906)
• Služební odznak pro důstojníky (1902)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)

• Řád svaté Anny II. třídy (Rusko)
• Řád červené orlice II. třídy (Německo)
• Řád pruské koruny II. třídy (Německo)
• rytíř Řádu čestné legie (Francie)
• komandér Řádu italské koruny (Itálie)
• Vojenský záslužný kříž (Španělsko)

Zdroj