Emilie Pecháčková

Emilie Pecháčková
Rodné jméno Putíková
Jiná jména Emílie, Emilie Putíková, Emilie Reimannová
Narození 21. prosince 1893
Praha, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 26. ledna 1943
Koncentrační tábor Mauthausen, RakouskoRakousko Rakousko
Příčina úmrtí popravena v plynové komoře
Bydliště Jindřicha Plachty 1810/3, 150 00 Praha 5 - Smíchov[p. 1]
Domovské město Praha
Známá jako Milka
Choť 1. manžel: Emil Reimann
2. manžel: František Pecháček
Děti Rudolf Reiman (* listopad 1914)
Rodiče Jan Putík
Marie Putíková, rozená Kasalická
Příbuzní František Putík (bratr)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Emilie Pecháčková ve zralém věku
Manželé Pecháčkovi ve cvičebním sokolském úboru
Pamětní deska na vnější fasádě domu číslo popisné 1810 v ulici Jindřicha Plachty na pražském Smíchově

Emilie Pecháčková, rozená Putíková, (provdaná Reimannová), přezdívaná „Milka“ (21. prosince 1893 Praha–Karlín – 26. ledna 1943 koncentrační tábor Mauthausen)[1] byla manželkou Františka Pecháčka. Za protektorátu se oba manželé zapojili do domácího sokolského protiněmeckého odboje.

Život

Rodiče a první manžel

Emilie Putíková se narodila 21. prosince 1893 v pražském Karlíně. Jejím otcem byl krejčí Jan Putík, její matkou byla Marie Putíková, rozená Kasalická.[2] Křest novorozeného děvčátka (dostala jména Emilie Barbora) se konal 2. ledna 1894 a za kmotru jí šla Marie Svobodová, manželka hostinského ze Žižkova.[2] Emilie Putíková se asi v roce 1914 provdala za Emila Reimanna. Syn Rudolf Reiman se novomanželům Reimannovým narodil v listopadu 1914.[2] První manželství Emilie Reimannové s Emilem Reimannem bylo rozloučeno (rozvedeno) v roce 1926.[2]

Druhý manžel

Dlouholetá členka a náčelnice tělocvičné jednoty karlínského Sokola Emilie Reimannová poznala svého budoucího muže právě v řadách členů tamní sokolské organizace.[2] Dne 28. srpna 1926 se jejím druhým manželem stal sokolský závodník, cvičitel, rozhodčí a správce Tyršova domu František Pecháček.[2] František Pecháček se stal členem tělocvičné jednoty karlínského Sokola v první polovině 20. let 20. století a v době sňatku byl ještě příslušníkem prvorepublikové československé armády v hodnosti štábního rotmistra.[2][p. 1] Dne 31. května 1928 se František Pecháček definitivně rozhodl z armády odejít a věnovat se nadále povolání učitele tělesné výchovy při cvičitelských školách Československé obce sokolské (ČOS).[2][p. 2]

Odboj

Po vyhlášení protektorátu se František Pecháček zapojil do domácího protiněmeckého odboje v řadách sokolské ilegální organizace (později organizace Jindra) a byl jejím zemským velitelem pro oblast Čechy. V bytě u Pecháčků (v prvním patře činžovního domu) v Praze na Smíchově se konaly konspirační schůzky odbojářů, které zprostředkovávaly kontakty mezi jednotlivými částmi sokolské organizace Jindra.[3] V polovině února 1942 se tam uskutečnila prověřovací zkouška Jana Kubiše (po jeho příchodu do Prahy).[3] Této schůzky byl přítomen i zakladatel a vedoucí ilegální organizace Jindra Ladislav Vaněk (konfident gestapa a pozdější spolupracovník StB s krycím jménem Horský).

Po atentátu na Heydricha (27. května 1942 v Praze-Libni), následné zradě Karla Čurdy (16. června 1942) a po rozhodujícím boji parašutistů v pravoslavném chrámu svatého Cyrila a Metoděje na Novém Městě pražském (18. června 1942) rozpoutalo gestapo vlnu zatýkání. V době nastupující vlny represí německých bezpečnostních složek se manželé Pecháčkovi rozhodli 1. července 1942 opustit Prahu a uchýlit se do Zlámanin u Nové Paky, aby se tam ukryli u rodiny Františkova bratra Jana Pecháčka.[2] Dalším důvodem odchodu z Prahy byl i zdravotní stav Františka, který se na novopacku hodlal zotavit po prodělané operaci žaludečních vředů, kterou podstoupil v pražské Vinohradské nemocnici.[2] Ale ani v regionu Nové Paky (na nedaleké zřícenině hradu Kumburk) nejspíše neupustil od organizování konspiračních schůzek s místními členy sokolského odboje.[2]

Zatčení

Anonymní udavač vypozoroval, že ve zlámaninském domku Pecháčkových bydlí navíc dvě nehlášené osoby a tuto skutečnost neprodleně sdělil úředníkům na okresním hejtmanství v Nové Pace a odtud se pak (cestou hejtmana) informace dostala i na jičínské gestapo. Ještě téhož dne (tj. 20. července 1942)[4][1][3] přijela do Zlámanin tři auta s příslušníky jičínského a pražského gestapa.[2] Celá rodina byla zatčena (František Pecháček, jeho manželka Emilie Pecháčková, bratři Jan Pecháček a Alois Pecháček a synovec Jaroslav). Zatčení byli rozděleni – muži (František Pecháček i se svými dvěma bratry Janem a Aloisem a synovcem Jaroslavem) byli umístěni do vazební věznice jičínského gestapa ve objektu bývalého kláštera v Kartouzích, zatímco Emilie Pecháčková byla vězněna v ženské věznici u krajského soudu v Jičíně.[2] Dne 1. srpna 1942 byli zatčení muži eskortováni do věznic tajné státní policie v Praze na Karlově náměstí či na Pankráci.[2] Emilie ale byla téhož dne (1. srpna 1942) propuštěna po několikadenním věznění[4] v Jičíně na svobodu (nejspíše jako volavka však dále sledována) od čehož si němečtí vyšetřovatelé slibovali zjištění kontaktů na další členy ilegálního sokolského odboje.[2][1]

Druhé zatčení, věznění, výslechy, ...

Emilie se po propuštění marně snažila u svých přátel získat pomoc a podporu pro svého manžela Františka. Současně se pokusila varovat některé zatčením ohrožené členy sokolského odboje.[1] Po setkání s Ladislavem Vaňkem byla podruhé zatčena 8. října 1942[4] na příkaz komisaře gestapa SS–Hauptsturmführera Heinze Jantura (Hanse Jantura).[2] Po absolvování série zostřených výslechů (spojených s mučením německými vyšetřovateli) a věznění v pankrácké věznici byla 20. listopadu 1942 internována do policejní věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín.[2][5] Stanným soudem byla v nepřítomnosti 8. ledna 1943 (ve stejný den jako její manžel a další jeho spolupracovníci, odbojáři a přátelé) odsouzena k trestu smrti.[1] Dne 15. ledna 1943 byla Emilie odvezena (spolu s třiceti dalšími československými vlastenci, spolupracovníky či příbuznými československých parašutistů z první vlny výsadků z Velké Británie) do koncentračního tábora Mauthausen. Muži (včetně blízkých spolupracovníků Františka Pecháčka: Františka Hejla a Antonína Oktábce) z tohoto transportu zde byli 26. ledna 1943 zastřeleni ranou do týla, Emilie a ostatní ženy z tohoto transportu byly usmrceny v plynových komorách.[2] (Emilie byla zavražděna 26. ledna 1943 v 16.15 hodin.[2][4][1][3])

František Pecháček byl ještě v lednu 1943 nucen vypovídat u Lidového soudního dvora v Berlíně v procesu se starostou Československé obce sokolské (ČOS) Janem Václavem Kellerem.[2] František Pecháček byl zavražděn za poněkud nevyjasněných okolností v koncentračním táboře Mauthausen až 3. února 1944.[2][4][3]

Připomínky

  • Dne 8. května 1960 (v rámci připomínky osobnosti Františka Pecháčka) v Nové Pace byla na fasádě místní sokolovny odhalena pamětní deska manželům Františku a Emílii Pecháčkovým.[2] Po nějaké době aly byla tato pamětní deska sejmuta a v současnosti se nachází ve vestibulu místní sokolovny.[2]
  • Pamětní deska na vnější fasádě domu číslo popisné 1810 v ulici Jindřicha Plachty na pražském Smíchově připomíná Františka Pecháčka a jeho manželku Emilii Pecháčkovou. Na desce je nápis: ZDE ŽILI A BYLI ZATČENI / FRANTIŠEK PECHÁČEK, / VYNIKAJÍCÍ SOKOLSKÝ PRACOVNÍK, / ZEMSKÝ VELITEL ODBOJOVÉ ORGANIZACE "JINDRA" / A JEHO CHOŤ / MILKA PECHÁČKOVÁ / umučeni v koncentračním táboře v Mauthausenu, / obětovali životy za svobodu národa / Družstvo "STŘED" v Praze.[6]
  • Jméno Františka Pecháčka a Emilie Pecháčkové je uvedeno i mezi jmény na pomníku věnovaném obětem 1. a 2. světové války, který je umístěn v Nové Pace, mezi ulicemi Ruská' a U Stadionu v Jírovo sadech. Autorkou pomníku je K. Vobišová. Na pomníku je nápis: OBĚTI DRUHÉHO ODBOJE 1938 - 1945 / .... / UMUČENÍ A ZEMŘELÍ: / ... / FRANT. PECHÁČEK, / .... / EM. PECHÁČKOVÁ ... /[7][8]

Galerie

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ a b O svolení ke svatbě musel František Pecháček v předstihu požádat své vojenské nadřízené. Svědci na svatbě byli: Alois Pecháček (bratr Františka Pecháčka) a František Putík (bratr Emilie). Novomanželé Pecháčkovi nejprve bydleli v karlínské ulici Poděbradova číslo popisné 414.[2] V říjnu 1933 se pak přestěhovali do dvoupokojového bytu v prvním patře činžovního domu v ulici Rainereova číslo 3, dnes Jindřich Plachty 1810/3 na pražském Smíchově.[3] Ulice se v letech 1888 až 1940 jmenovala Žižkova; v letech 1940 až 1945 Rainerova, německy Rainer–Strasse.[3]
  2. ↑ K tomuto rozhodnutí jistě přispěla i skutečnost, že manželství Pecháčkových bylo bezdětné – pomineme-li výchovu tehdy dvanáctiletého syna Rudolfa Reimana (* listopad 1914) z prvního manželství – a tak se manželé Pecháčkovi cele věnovali výchově a vzdělávání potomků svých „sokolských bratrů a sester“ při pořádání různých sokolských kurzů.[2]

Reference

  1. ↑ a b c d e f JANÍK, Vlastislav, Jaroslav Čvančara (obrazová příloha). Mauthausen - konečná stanice: dějiny koncentračního tábora. 2., přepracované vyd. Praha: Toužimský & Moravec, 2021. 70 s., 200. (Pohled do historie; 11). ISBN 978-80-7264-205-2. Kapitola Rejstřík osob: Pecháčková-Reimannová, Emílie (rozená Putíková), s. 84. Inspirováno knihou Hanse Maršálka. 
  2. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y FOŘTÍK, Milan, Bc.. Přísahal republice - Portrét sokolského borce Františka Pecháčka. Rakovník, 2021 [cit. 2023-09-08]. 73 s. bakalářská. Univerzita Karlova; Filozofická fakulta; Katedra pomocných věd historických a archivního studia. Vedoucí práce PhDr. Milada Sekyrková, CSc.. s. 7, 8, 21, 22, 49, 50, 51, 55, 56, 58, 59, 62, 63. Dostupné online.
  3. ↑ a b c d e f g PADEVĚT, Jiří. Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé (rejstřík osob: Pecháčková Emilie). 1. vyd. Praha: Academia, Archiv hlavního města Prahy, 2013. 804 s. ISBN 978-80-200-2256-1, ISBN 978-80-86852-53-9. S. 511. 
  4. ↑ a b c d e PADEVĚT, Jiří. Kronika protektorátu. 1. vyd. Praha: Academia, 2021. 871 s. ISBN 978-80-200-3203-4. Kapitola Jmenný rejstřík: Emilie Pecháčková, s. 441. 
  5. ↑ EMILIE PECHÁČKOVÁ (* 21. 12. 1893 Praha – 26.1.1943 Mauthausen) [online]. Databáze: Věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín 1940-1945 [cit. 2023-09-08]. Místo transportu: Prag-Pankratz; Datum transportu: 20. listopadu 1942; Datum odchodu: 15. ledna 1943; Cílové místo (odchodu): KT Mauthausen. Dostupné online. 
  6. ↑ PORTEŠ, Jiří. Pamětní deska František a Milka Pecháčkovi [online]. Spolek pro vojenská pietní místa (VETS cz), 2009-05-23 [cit. 2023-07-31]. Centrální evidence válečných hrobů: CZE-0005-20073; umístění: Jindřicha Plachty 1810/3, 150 00 Praha 5 - Smíchov (GPS souřadnice: 50°4'14.487"N, 14°24'35.443"E). Dostupné online. 
  7. ↑ KOZÁK, Michal. Pomník Obětem 1. a 2. světové války [online]. Spolek pro vojenská pietní místa (VETS cz), 2018-05-08 [cit. 2023-09-08]. Umístění: Nová Paka, Ruská ulice, Jírovy sady; Centrální evidence válečných hrobů: CZE5210-37414; GPS souřadnice: 50°29'39.351"N, 15°30'43.858"E (50.4942642N, 15.5121828E). Dostupné online. 
  8. ↑ Památník obětem světových válek [online]. web: mapy cz [cit. 2023-09-08]. GPS souřadnice: 50°29'39.351"N, 15°30'43.858"E (50.4942642N, 15.5121828E). Dostupné online. 

Literatura

  • HORNOF Zdeněk. Vavříny na hroby – Sokol Praha Karlín svým obětem v boji za svobodu. Tělocvičná Jednota Sokol Karlín 1946, strany 28 – 34; (biografický medailonek Pecháčkovy manželky Emilie na stranách 24 až 27)
  • ČVANČARA, Jaroslav et al (Vojtěch ŠUSTEK, Vlastislav JANÍK, Václav LEDVINKA). Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu. Vydání 1. Praha: Archiv hlavního města Prahy ve spolupráci se spolkem Scriptorium, 2013. 381 stran; na stranách 225 až 227 je biografický medailonek věnovaný Pecháčkově manželce Emilii Pecháčkové; ISBN 978-80-86852-51-5.

Související články

Externí odkazy

Zdroj