Chiroptera

Jak číst taxoboxLetouni
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Řád letouni (Chiroptera)
Blumenbach, 1779
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Letouni (Chiroptera) jsou řád savců, u jehož příslušníků se přední končetiny vyvinuly v křídla.[1] Na rozdíl od letuch a plachtících kuskusů jsou letouni schopni skutečného aktivního létání. Jsou jedinými savci na světě, kteří jsou schopni aktivního letu. Jsou rozšířeni na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Po hlodavcích jsou druhým nejpočetnějším savčím řádem. Orientují se pomocí echolokace (ultrazvukové signály, které vysílají pomocí hlasového orgánu a jejichž odraz jsou schopni zachycovat sluchem). Na světě je známo přibližně 1000 druhů letounů.

Evoluce

Letouni jsou známí od spodního eocénu (stáří kolem 52 milionů let).[2] Jejich sesterskou skupinou možná je vyhynulá čeleď Nyctitheriidae. Letouni se poměrně rychle vyvinuli do dnešní podoby. Jedním z nejstarších netopýrů je Australonycteris clarkae z Austrálie. Ze Severní Ameriky (Wyoming) je znám Icaronycteris index z čeledi Archaeonycteridae. Nejstarším známým kaloněm je Archaeopteropus transiens ze spodního oligocénu Itálie. Dosahoval rozpětí až 1 metr a měl poměrně dlouhý ocas.

Systematika

Tradiční systém hodnotil dva podřády letounů: kaloně (Megachiroptera), zahrnující pouze čeleď kaloňovití (Pteropodidae), a netopýry (Microchiroptera), kteří zahrnovali všechny ostatní čeledi.[3] Kaloňovití se od všech zbývajících čeledí letounů liší tím, že nehibernují a orientují se pomocí zraku, a nikoli díky echolokaci – až na níže uvedené výjimky.[4]

Třebaže má tento systém stále svá praktická opodstatnění, pravděpodobně není monofyletický. Současná systematika spíše operuje s podřády Yinpterochiroptera (kaloňotvaří, syn. Pteropodiformes) a Yangochiroptera (netopýrotvaří; syn. Vespertilioniformes), jejichž vnitřní taxonomie je uvedena níže:[3][5][6]

řád Chiroptera – letouni

Monofyletismus všech těchto čeledí není zcela jistý, sporný je například v případě čeledi mormoopidovití.[8]

Zajímavé jsou odlišnosti v echolokaci mezi těmito jednotlivými skupinami. Pro většinu čeledí je typické produkování echolokačních pulzů prostřednictvím hrtanu a jejich vysílání skrze otevřená ústa. Naopak především u příslušníků čeledí Megadermatidae, Nycteridae, Hipposideridae, Rhinolophidae a Phyllostomidae, kteří se vyznačují výraznými nosními listy, dochází k vysílání echolokačních pulzů skrze nosní dírky. Kaloňovití neecholokují, až na zástupce rodů Rousettus a Stenonycteris, u nichž jsou však echolokační pulzy vytvářeny zcela jiným způsobem než u zbylých letounů (pomocí jazyka), což svědčí pro nezávislý původ této adaptace.[4]

Z hlediska vnější systematiky patří letouni do vývojové linie placentálních savců Laurasiatheria. Některé starší názory považovaly kaloně a netopýry za produkt konvergentní evoluce, s tím, že kaloni by byli blízce příbuzní primátům. Schopnost letu by se na základě tohoto pohledu vyvinula u savců ve dvou nezávislých případech. Molekulárně-fylogenetické analýzy však tento názor přesvědčivě vyvrátily a jednoznačně podporují monofyletismus celého řádu letounů.[9]

Životní styl

Pokud nelétají, neshánějí potravu, pak zpravidla odpočívají, spí zavěšeni hlavou dolů. Potravou je jim hlavně hmyz, některé druhy se živí i ovocem, krví nebo šťávami květin. Své úkryty opouštějí zpravidla za soumraku.[10]

Odkazy

Reference

  1. ↑ REICHHOLF, Josef. Savci. druhé. vyd. Praha: Euromedia, 2006. 288 s. ISBN 80-242-1637-X. S. 30. 
  2. ↑ Tim B. Rietbergen, Lars W. van den Hoek Ostende, Arvid Aase, Matthew F. Jones, Edward D. Medeiros & Nancy B. Simmons (2023). The oldest known bat skeletons and their implications for Eocene chiropteran diversification. PLoS ONE. 18 (4): e0283505. doi: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0283505
  3. ↑ a b FELDHAMER, George A. & kol, 2015. Mammalogy – Adaptation, Diversity, Ecology. 4. vyd. Baltimore: Johns Hopkins University Press. (anglicky) 
  4. ↑ a b VAUGHAN, Terry A.; RYAN, James M.; CZAPLAWSKI, Nicholas J. Mammalogy. 6. vyd. Burlington, MA: Jones & Bartlett Learning, 2015. (anglicky) 
  5. ↑ TSAGKOGEORGA, Georgia; PARKER, Joe; STUPKA, Elia. Phylogenomic Analyses Elucidate the Evolutionary Relationships of Bats. Current Biology. 2013-11-18, roč. 23, čís. 22, s. 2262–2267. Dostupné online [cit. 2023-02-14]. ISSN 0960-9822. DOI 10.1016/j.cub.2013.09.014. (anglicky) 
  6. ↑ Chiroptera [online]. BioLib [cit. 2023-02-14]. Dostupné online. 
  7. ↑ FOLEY, Nicole M.; THONG, Vu Dinh; SOISOOK, Pipat. How and Why Overcome the Impediments to Resolution: Lessons from rhinolophid and hipposiderid Bats. Molecular Biology and Evolution. 2015-02, roč. 32, čís. 2, s. 313–333. Dostupné online [cit. 2023-03-20]. ISSN 0737-4038. DOI 10.1093/molbev/msu329. PMID 25433366. (anglicky) 
  8. ↑ AGNARSSON, Ingi; ZAMBRANA-TORRELIO, Carlos M.; FLORES-SALDANA, Nadia Paola. A time-calibrated species-level phylogeny of bats (Chiroptera, Mammalia). PLoS Currents. 2011-02-04, roč. 3, s. RRN1212. Dostupné online [cit. 2023-02-14]. ISSN 2157-3999. DOI 10.1371/currents.RRN1212.  Archivováno 9. 3. 2021 na Wayback Machine.
  9. ↑ BAILEY, Wendy J.; SLIGHTOM, Jerry L.; GOODMAN, Morris. Rejection of the "Flying Primate" Hypothesis by Phylogenetic Evidence from the ε-globin Gene. Science. 1992-04-03, roč. 256, čís. 5053, s. 86–89. Dostupné online [cit. 2023-02-14]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.1301735. (anglicky) 
  10. ↑ HANZÁK, Jan. Naši savci. Praha: Albatros, 1970. Kapitola Letouni, s. 70. 

Externí odkazy

Zdroj