Byssové hedvábí

Byssové čili mořské hedvábí je vlákenná třáseň z chapadel mušlí Pinna nobilis (viz snímek) upravená pro textilní účely. Z jedné mušle se dají získat 1–2 gramy až 6 cm dlouhých, tenkých, pevných vláken, která se zpravidla namáčí v citronové šťávě, čímž se natrvalo obarví do zlatova.^[1]

Z historie byssového hedvábí

Označení byssus bylo známé už před začátkem našeho letopočtu např. v Egyptě, vztahovalo se však na drahé, jemné lněné nebo bavlněné tkaniny.^[2]

Asi nejstarší doklad o „mořské vlně“ pochází ze 2. století n. l. z Řecka.^[3]

Z novější doby bylo zpracování mořského hedvábí na textilie známé ze Středomoří (např. Sant'Antioco, Sardinie), kde se provozovalo jako řemeslo až do začátku 20. století, od té doby se zde předvádí jen na ukázku v muzeu.^[4]

Od roku 2004 je v provozu putovní výstava s cca 60 exponáty, která se zabývá celou tematikou byssového hedvábí ^[5]

Způsob výroby hedvábné příze

Podle popisu z roku 1835 se chomáček vláken ustřižený z mušle pročesává, z jednotlivých vláken se zákrutem tvoří nit a skaním tří nití dohromady vzniká hedvábná příze. (Výroba se prováděla ručně s použitím jednoduchých nástrojů, konkrétní textilně technické údaje nebyly dosud nikde zveřejněny).^[6]

Použití

Podle písemných dokladů a archeologických nálezů (nejstarší ze začátku našeho letopočtu) se z b. hedvábí vyráběly oděvy jen pro privilegované osobnosti.^[7] Za surové hedvábí i výrobky z něj se platily po celou dobu jejich používání horentní částky peněz. Např. na začátku 19. století se v porovnání k ceně 1 kg surové bavlny (0,044 dukáty) platilo za stejné množství surového byssového hedvábí až sedmsetkrát tolik, za pár hedvábných punčoch 10–15 dukátů, a za plášť z byssového hedvábí 100 dukátů.^[8]

Z nálezů se dá odvodit, že se až do konce 19. století hedvábí používalo jen na pletené a háčkované výrobky, teprve později se začalo s pokusy o tkaní na mechanickém stavu (v roce 1936 byl na ně udělen patent). Přes jistou státní podporu se nikdy nepodařilo rozvinout výrobu na průmyslovou úroveň. I v době největšího rozkvětu dosáhla světová výroba jen několika set kilogramů, např. v Itálii se ve 20. letech minulého století dostalo do výroby ročně asi 40 kg surového hedvábí a v polovině 20. století zpracování hedvábí jako živnost zcela zaniklo.^[9]

Literatura

Alois Kießling, Max Matthes: Textil- Fachwörterbuch. Schön und Schiele Berlin 1993 (5.vydání), s. 54. ISBN 3-7949-0546-6, stran 259
Adamo Fabbroni, Del Bombice e del Bisso degli antichi, Stamperia del Costantini, Perugia, 1783
Pietro Lazzarini, Bisso e porpora: il b. Angelo Orsucci, domenicano lucchese (martire nel Giappone), Società Editrice Internazionale, Torino, 1950
Philip J. Haythornthwaite, Susanna Lavazza: From Darkness to Light. Marine Byssus and Chiara Vigo. Carta bianca Palermo 1995, ISBN
Daniel McKinley, Pinna and her silken beard: a foray into historical misappropriations, in: Ars Textrina – A Juernal of Textiles and Costume, Volume 29, Giugno 1998, Charles Babbage Research Centre for the Editorial Board, Winnipeg, 1998
Evangelina Campi, La seta del mare: il bisso: storia, cultura, prospettive, Scorpione Editrice, Taranto, 2004, ISBN 978-8880991380
Felicitas Maeder, Ambros Hänggi, Dominik Wunderlin, Bisso marino. Fili d’oro dal fondo del mare – Muschelseide. Goldene Fäden vom Meeresgrund, Catalogo della Mostra (Basel, 19 marzo-27 giugno 2004), 5 Continents Editions, Milano, 2004, ISBN 978-8874391141
Susanna Lavazza, Dal buio alla luce, il bisso marino e Chiara Vigo, Cartabianca Publishing, Trevignano Romano, 2012, ISBN 978-8888805016
Susanna Lavazza, Chiara Vigo - L'ultimo Maestro di bisso, Carlo Delfino editore, Sassari, 2014, ISBN 978-8871387857; 2017 ISBN 978-8893610636
Rossana Cingolani, Chiara Vigo, l'ultimo Maestro di Bisso Marino, Carlo Delfino editore, Sassari, 2014
Eduardo Delehaye, Il bisso. Una fibra misteriosa fra storia e letteratura, Carlo Delfino editore, Sassari, 2016, ISBN 978-8871389042