Branislav Manica

brig. gen. Branislav Manica
Narození 27. února 1894
Tisovec
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 14. července 1980
Martin
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Bratislava, Hodonínska, sektor V, chodník 30, hrob 1594 (48°12′37,9″ s. š., 17°2′39″ v. d.)
Národnost slovenská
Povolání voják
Politické strany Slovenská národná strana (historická), Komunistická strana Slovenska (1939)
Nábož. vyznání Pravoslavná církev
Choť Mária Janovna Freibergová
Děti Lýdia Martáková
Rodiče Imrich Manica, Karolína Čechová
Příbuzní pět sester a tři bratři
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Brig. gen. Branislav Vladimír Manica (27. února 1894 Tisovec – 14. července 1980 Martin) byl československý generál slovenské národnosti, legionář a účastník Slovenského národního povstání.

Život

Před první světovou válkou

Branislav Vladimír Manica se narodil 27. února 1894 v Tisovci v rodině knihvazače Imricha Manici a Karolíny, rozené Čechové. Základní školu vychodil v rodném Tisovci. Studium na osmiletém gymnáziu započal v roce 1905 v Uherském Brodě, poté do rou 1913 pokračoval v Novém Sadu, mezi lety 1913 a 1914 pak dokončil dva semestry medicíny na budapešťské univerzitě. Byl členem Slovenské národní strany.

První světová a ruská občanská válka

Po vypuknutí první světové války byl ke dni 26. října 1914 Branislav Vladimír Manica povolán do c. a k. armády jako jednoroční dobrovolník - medik. Úvod války strávil v Banské Bystrici, kde mj. absolvoval základní výcvik, a dne 11. května 1915 byl odvelen na ruskou frontu, kde působil ve zdravotní službě. Během Brusilovovy ofenzívy padl v hodnosti praporčíka 13. června 1917 u Kydaniva do zajetí. Po pobytu v několika zajateckých táborech se 7. července 1917 přihlásil do Československých legií. Zúčastnil se sibiřské anabáze a bojů v Zabajkalsku. Od 4. října 1918 působil v československém táboře pro Slováky v Irkutsku jako velitel praporu či jako velitel poddůstojnické školy. Mezi červencem a prosincem 1919 sloužil v ochranné službě Transsibiřské magistrály pro úsek Krasnojarsk - Filimovo, poté jako příslušník zadního voje kryjícího ústup legií ze Sibiře. Do Československa se vrátil 14. září 1920 v hodnosti kapitána.

Mezi světovými válkami

Po návratu do vlasti zůstal Branislav Vladimír Manica v armádní službě. Oženil se s původem Estonkou Márií Janovnou Freibergovou, manželům se v roce 1921 narodila dcera Lýdia, provdaná Martáková. Působil v Komárně a prodělal několik kurzů za účelem zvýšení kvalifikace. K 26. únoru 1924 byl přeložen na Zemské vojenské velitelství v Bratislavě a k 31. květnu 1925 byl na vlastní žádost přeložen do zálohy. Mezi lety 1925 a 1928 se pokusil dokončit studium medicíny na Univerzitě Komenského v Bratislavě, ale neúspěšně. Poté pracoval do roku 1937 jako funkcionář obecní správy v Petržalce s mezidobím v letech 1928 a 1932, kdy hospodařil na rodinném majetku v Tisovci. Od ledna 1937 do března 1939 pak pracoval jako pohotovostní referent slovenské pobočky Československého červeného kříže v Turčianském svatém Martině. Angažoval se ve Sdružení slovenských legionářů.

Druhá světová válka

Po rozpadu Československa v březnu 1939 byl Branislav Vladimír Manica povolán do nově vzniklé slovenské armády a ustanoven velitelem praporu horského pěšího pluku v Turčianském svatém Martině. V květnu téhož roku byl převelen do Bratislavy a pověřen záležitostmi Červeného kříže. Od listopadu 1939 do ledna 1941 působil jako velitel praporu v Ružomberoku, poté jako velitel-správce Pracovního sboru v Turčianském svatém Martině. Mezi srpnem a prosincem 1942 již v hodnosti podplukovníka absolvoval turnus na východní frontě jako velitel polního pracovního praporu v prostoru Ukrajiny. K 1. říjnu 1943 byl převelen do výslužby.

Slovenské národní povstání

Již v roce 1943 začal Branislav Vladimír Manica v Martině pracovat v civilní odbojové skupině bývalých sociálních demokratů. Mj. v srpnu 1944 zprostředkoval jednání generála Jána Goliana se sovětskými partyzánskými veliteli. K 16. srpnu 1944 byl v souvislosti s přípravou Slovenského národního povstání opět povolán do armády a umístěn v Banské Bystrici. Po vypuknutí Slovenského národního povstání působil jako referent pro partyzánské záležitosti. Mezi 18. zářím a 6. říjnem 1944 zastával funkci prvního zástupce HŠPO Karola Šmidkeho, poté zástupce pro materiální a finanční oblast. Ve druhé polovině října zajistil jeho přesun do hor, do poloviny listopadu pak působil na hlavním štábu partyzánského hnutí, kdy spolupracoval s několika partyzánskými skupinami na Gemeru a Malohontu, poté se skrýval v prostoru Gemeru a Horehroní. Na konci ledna 1945 se po přechodu fronty přihlásil rumunským jednotkám a v dubnu se přihlásil do služby v 1. československém armádním sboru. Válku zakončil v hodnosti podplukovníka.

Po druhé světové válce

Již v roce 1944 se Branislav Vladimír Manice začal přiklánět ke komunistickým myšlenkám. Mezi lednem 1946 a červencem 1949 zastával funkci náčelníka osvěty a výchovy čtvrtého vojenského okruhu v Bratislavě. V období tzv. Vítězného února zajišťoval jako příslušník skupiny Antona Rašly, aby v jeho oblasti nikdo vojensky nevystoupil proti probíhajícím událostem. K 1. dubnu 1948 byl povýšen do hodnosti brigádního generála a k 1. srpnu 1949 byl definitivně přeložen do výslužby. Žil v Martině a angažoval se v regionálních společensko-politických organizacích. V roce 1950 se stal předsedou Okresního akčního výboru Národní fronty. V roce 1952 byl na základě vykonstruovaných obvinění zbaven funkcí, donucen vystěhovat se z Martina do Horního Turčeka. Návrat mu byl povolen až po uvolnění poměrů, poté se věnoval překladům ze srbochorvatštiny a ruštiny a psaní memoárů. Zemřel 14. července 1980 v Martině. Pohřben je v Bratislavě na hřbitově v Hodonínské ulici.[1]

Vyznamenání

Odkazy

Literatura

  • Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945.. Praha: Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2005. 350 s. Dostupné online. ISBN 80-7278-233-9. S. 183-184. 

Reference

  1. ↑ Hrob Branislava Manici na stránkách Spolku pro vojenská pietní místa

Externí odkazy

Zdroj