Břetislav Benda

Břetislav Benda
Narození 28. března 1897
Líšnice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 19. srpna 1983 (ve věku 86 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbení Vyšehradský hřbitov
Alma mater Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání sochař a učitel
Děti Milan Benda
Ocenění národní umělec (1973)
Podpis Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.
Rodinný hrob na Vyšehradském hřbitově v Praze

Břetislav Benda (28. března 1897 Líšnice[1] u Milevska – 19. srpna 1983 Praha) byl český sochař, který patří mezi významné české sochaře 20. století. Jeho dílo zahrnuje několik set plastik a kreseb. Mnoho sochařských prací zdobí průčelí veřejných budov a městské parky. Byl nazýván sochařem ženského těla. [2]

Život

Narodil se jako nejstarší ze sedmi dětí učitele Františka Bendy a jeho ženy Žofie.[2] První tři ročníky měšťanky vychodil v Milevsku, kde na podnět svých učitelů začal rozvíjet svou zálibu v kreslení. Čtvrtý ročník měšťanské školy musel navštěvovat až ve Strakonicích, kde při hodinách nepovinného modelování zcela dozrálo jeho rozhodnutí stát se sochařem.[3] Od roku 1911 do 1915 navštěvoval sochařskou a kamenickou školu v Hořicích.[2]

V roce 1915 byl přijat na Akademii výtvarných umění, kde se stal žákem Josefa Václava Myslbeka. Jeho studia však přerušila první světová válka a v roce 1916 musel narukovat. Pod těžkou palbou v Itálii utrpěl v roce 1917 vážná poranění obou dlaní, avšak toto zranění mu v další tvorbě nebylo překážkou. Během léčení ve vojenské nemocnici na Strahově docházel do Myslbekova ateliéru. [2][3] V letech 1919 až 1922 pokračoval ve studiu na Akademii pod vedením Jana Štursy. Od roku 1923 byl členem S.V.U. Mánes.

V roce 1924 se oženil, s manželkou Bohumilou měli tři děti: Břetislava (Slávu), Alenu a Milana.

Břetislav Benda se brzy po absolvování Akademie stal uznávaným a vyhledávaným sochařem. Deset let pracoval v malém ateliéru v 5. poschodí domu na Starém Městě v |Křížovnické ulici.[3] V roce 1932 si postavil dům s velkým ateliérem v Praze na Ořechovce, ve kterém měl místnosti a zařízení potřebné pro svou tvorbu. V roce 1966 mu byl udělen titul zasloužilý umělec, v roce 1973 byl jmenován národním umělcem. K osmdesátým narozeninám byla v Letohrádku královny Anny uspořádána retrospektivní výstava Bendových prací, která se stala velkou kulturní událostí roku 1977. [2]

Zemřel roku 1983 v 86 letech a je pohřben na vyšehradském hřbitově.

Dílo

Kopie sochy Panny Marie ze Staroměstského mariánského sloupu; umístěná za oltářem v lhoteckem kostele

Jeho umělecký projev nejvíce vystihují slova umělce: „Neznám motiv vzácnější, než je lidské tělo, a především ženské.“ Bendovo dílo je pevně novoklasicistní, jako dovršení odkazu Jana Štursy. Avšak i přes důsledné novoklasicistní vyznání se ve 20. letech věnoval sociálnímu uměním pod vlivem Otty Gutfreunda.

Prvním jeho zveřejněným dílem se stal reliéf Panny Marie na kapličce v Líšnici u Milevska. 5. července roku 1931 byla na rodném domku C. A. Straky v Milevsku (dnes čp. 118 v ulici 5. května) odhalena pamětní deska. Dále se věnoval především modelování ženského těla. Ženské postavy se staly hlavním tématem jeho sochařského díla. Kromě bronzových soch tvořil i mnoho soch z mramoru. Jeho díla byla často veřejně vystavena v městských parcích, jako součást staveb a ve veřejně přístupných budovách.

V prvním období své tvorby až do roku 1937 pracoval na řadě zakázek pro výzdobu budov v Praze i jiných obcích (Vltava a Dunaj pro Vojenský zeměpisný ústav v Bubenči, sochy vojáků pro průčelí budovy MNO v Dejvicích, národní banka v Užhorodě), zhotovoval sochy pro pomníky padlým a také portrétoval významné osobnosti nové republiky (T.G.Masaryk, E.Beneš, F.Kordač).

Během nacistické okupace Československa vytvořil soubor alegorických plastik, které vyjadřovaly utrpení českého národa a odhodlání bojovat za svobodu (Lidé bez domova, Spoutaná, Naše země, Odboj, Vítězství Stalingradu). Po válce pak vzniklo několik pomníků připomínajících statečnost lidí v boji proti okupantům ( Bernartice, Praha–Pankrác).

V posledním tvůrčím období po roce 1953 se Břetislav Benda vracel ke starším studiím ženských postav, které realizoval v nových variacích (Dívka na pláži, Jitro, Čtenářka, Opuštěná). Věnoval se i portrétní tvorbě (členové rodiny, Karel Holan, Jaroslav Seifert, Marie Podvalová). K závěru svého života často spolupracoval na svých dílech se svým synem Milanem Bendou (* 6. října 1941).[3]

Nejvýznamnější díla

Břetislav Benda, Dívka na pláži, 1962 až 1963, bronz
  • Božena, 1922, mramor, získal za ni Cenu amerických Čechů [2]
  • Eva, 1923, za tuto sochu byl Benda přijat do spolku Mánes [2]
  • Démétér, bronz 1924, oceněno zlatou medailí na výstavě dekorativního umění v Paříži roku 1925
  • Toaleta III, 1923 až 1924, bronz
  • Noc, 1931, bronz
  • pamětní deska - C. A. Straka, 1931, bronz, čp. 118 v ulici 5. května, Milevsko
  • Žena s jablkem, 1932 až 1934, bronz
  • Překvapená, 1934, bronz
  • V koupeli, 1933, bronz
  • Příchod jara, 1937, bronz
  • Socha T. G. Masaryka pro Brandýs nad Labem, bronz
  • Žena se džbánem, 1941, bronz
  • Androméda, 1941, mramor
  • Naše země, 1942, istrijský vápenec
  • Stesk, 1942 až 1944, mramor
  • Vítězství Stalingradu, 1943 až 1944, bronz, Po válce věnována městu Stalingrad, kde je instalována v muzeu stalingradské bitvy.[2]
  • Múza (Smutek), 1942 až 1943, mramor
  • Spoutaná, 1950, bronz
  • Lidické děvčátko, 1948, bronz
  • Lidé bez domova (na paměť násilného vysídlení Sedlčanska), Břetislav Benda a Milan Benda, 1978
    Večer, 1955, bronz
  • Svítání, 1956, mramor
  • Mateřská láska, 1956 až 1957, mramor
  • Pomona (Dívka s jablkem), 1957, bronz, sokl kámen; Praha 1 Chotkovy sady (roku 1998 odcizena)[4]
  • Vzpomínka, 1960, bronz, Kaizlovy sady, Praha-Karlín
  • Dívka na pláži, 1962 až 1963, bronz
  • Chlapec s rybou, 1962 až 1967, bronz, Nádražní ul., Praha-Smíchov
  • Žena vstupující do vody, 1969, bronz
  • Klečící děvče, 1973, bronz
  • Lidé bez domova, 1975, bronz, Sedlčany
  • Dívka s tamburínou, 1976, bronz, v atriu budovy České televize na Kavčích horách, Na hřebenech II., Praha 4
  • Opuštěná, 1978-1980, mramor, v atriu budovy České televize na Kavčích horách, Na hřebenech II., Praha 4
  • Vítězství/Žena s pochodní, 1978, Diskařská/Maratónská ul., Praha 6
  • Stojící žena, 1979, bronz, sokl kámen, dříve společenská hala hotelu Praha, Sušická, Praha 6-Dejvice; nyní pravděpodobně Galerie hl. m. Prahy
  • Po lázni, osazena 1989, bronz, Bendova ulice, Praha-Řepy
  • Busta na hrobě Ladislava Stehlíka

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Sepekov
  2. ↑ a b c d e f g h BURIAN, Michal; KNÍŽEK, Aleš; KRBCOVÁ, Ilona. BŘETISLAV BENDA sochař republiky. Praha: MO ČR - VHÚ, 2015. ISBN 978-80-7278-674-9. 
  3. ↑ a b c d CODR, Milan; ŠIMÁČKOVÁ, Milana. Přemožitelé času sv. 16. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Břetislav Benda, s. 116–120. 
  4. ↑ Památkový katalog

Literatura

  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A-J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 75. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 3. sešit : Bas-Bend. Praha: Libri, 2005. 264-375 s. ISBN 80-7277-287-2. S. 365. 
  • NĚMEC, Alexandr. Domovní znamení na kladenských věžácích. 1. vyd. Kladno: Halda, 2017. 44 s. ISBN 978-80-905992-9-1. Kapitola Břetislav Benda, s. 16–21. 

Externí odkazy

Zdroj