Žluva černohlavá

Jak číst taxoboxŽluva černohlavá
alternativní popis obrázku chybí
Žluva černohlavá
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád pěvci (Passeriformes)
Čeleď žluvovití (Oriolidae)
Rod žluva (Oriolus)
Binomické jméno
Oriolus xanthonotus
Horsfield, 1821
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Žluva černohlavá (Oriolus xanthonotus) je zpěvný pták z čeledi žluvovití, jenž se přirozeně vyskytuje v orientální oblasti.

Systematika

Žluva černohlavá náleží do čeledi žluvovití (Oriolidae), jde o jednoho ze zástupců početného rodu Oriolus. Druh popsal americký přírodovědec Thomas Horsfield roku 1821 pod stále platným vědeckým jménem Oriolus xanthonotus.[2]

Je známo několik poddruhů:[3][4]

  • poddruh † Oriolus xanthonotus assimilis
  • poddruh Oriolus xanthonotus consobrinus Ramsay, 1880
  • poddruh Oriolus xanthonotus mentawi Chasen & Kloss, 1926
  • poddruh Oriolus xanthonotus persuasus Bangs, 1922
  • poddruh Oriolus xanthonotus xanthonotus Horsfield, 1821

Výskyt

Žluva černohlavá se vyskytuje v orientální oblasti, je rozšířena od myanmarského Tenasserimu přes Malajský poloostrov až po Malajské souostroví (Sumatra, Borneo, Jáva i přidružené ostrovy, jako je Bangka nebo Mentavajské souostroví, areál výskytu zasahuje i na jihozápadní Filipíny, jako je Palawan). Žluva se soustředí převážně do nížinných stálezelených pralesů v nadmořské výšce do 1220 m, byť může obývat i rašelinné bažinaté lesy či vzrostlé druhotné lesní porosty.[5]

Popis

Žluva černohlavá dosahuje velikosti asi 20 cm. Samec se vyznačuje černou hlavou, křídly a ocasem, hřbet a kostřec vykazují jasně žluté opeření. Spodní partie jsou na hrdle a horní části hrudi černé, zbarvení níže přechází do bílé s výraznými načernalými pruhy, spodek ocasu je žlutý. Duhovka je červená. Samice má svrchní část těla olivově hnědou, spodní partie pak bílé, opět s pruhovaným vzorem. Spodní strana ocasu je jako v případě samců žlutá. Duhovka je hnědá. Zobák je u obou pohlaví narůžovělý.[6]

Biologie

Žluva černohlavá je pták vázaný na lesní stanoviště. Obvykle se rychle pohybuje ve stromovém baldachýnu, kde loví drobný hmyz a housenky z listů a větví. V nižších stromových patrech sbírá ovoce, někdy se shromažďuje i na plodících keřích na okraji lesa. Obecně platí, že ve volné přírodě jde jen o obtížně pozorovatelného opeřence, jehož přítomnost často prozrazuje spíše charakteristické flétnové volání, než aby jej člověk přímo zahlédl.[6][7]

Nedostatečné množství informací zůstává i ohledně sociální struktury a hnízdních návyků. Podle pozorování ve volné přírodě si žluny černohlavé budují pohárovitá hnízda z rostlinného materiálu, jako jsou stébla trávy nebo bambusu, jež zavěšují na stromovou vegetaci. Snůška činí dvě vajíčka.[8]

Ohrožení

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) ve svém vyhodnocení stavu ohrožení z roku 2017 považuje žlunu černohlavou za téměř ohrožený druh. Hrozbou je především rychlé a intenzivní odlesňování v celém regionu jihovýchodní Asie. Navzdory tomu, že je žluva černohlavá poměrně běžným a rozšířeným ptákem, IUCN očekává mírný pokles jejích populací. Celková velikost populace nebyla kvantifikována.[5]

Odkazy

Reference

  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27].
  2. ↑ žluva černohlavá [online]. AviBase [cit. 2022-11-21]. Dostupné online. 
  3. ↑ žluva černohlavá [online]. BioLib [cit. 2022-11-21]. Dostupné online. 
  4. ↑ Orioles, drongos, fantails [online]. IOC World Bird List v12.2, 2022 [cit. 2022-11-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b BirdLife International. 2017. Oriolus xanthonotus (amended version of 2016 assessment). The IUCN Red List of Threatened Species 2017: e.T22706369A119431971. https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2017-3.RLTS.T22706369A119431971.en. Accessed on 21 November 2022.
  6. ↑ a b JEYARAJASINGAM, A. A Field Guide to The Birds of Peninsular Malaysia and Singapore. 2. vyd. NY: Oxford University Press, 2012. ISBN 9780199639427, ISBN 9780199639434. S. 278. (anglicky) 
  7. ↑ STRANGE, M. A Photographic Guide to the Birds of Indonesia. 2. vyd. Tokyo; Rutland, Vermont; Singapore: TUTTLE Publishing ISBN 978-1-4629-1032-8. S. 453. (anglicky) 
  8. ↑ WELLS, David R. The Birds of the Thai-Malay Peninsula - Passerines. London: A&C Black Publishers, 2007. 858 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7136-6534-5. S. 73–75. 

Externí odkazy

Zdroj