Zoborožec celebeský

Jak číst taxoboxZoborožec celebeský
alternativní popis obrázku chybí
Zoborožec celebeský (samec)
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád zoborožci (Bucerotiformes)
Čeleď zoborožcovití (Bucerotidae)
Rod zoborožec (Rhabdotorrhinus)
Binomické jméno
Rhabdotorrhinus exarhatus
(Temminck, 1823)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zoborožec celebeský (Rhabdotorrhinus exarhatus) je druh zoborožce z rodu Rhabdotorrhinus, který se endemicky vyskytuje na indonéském ostrově Sulawesi a přilehlých menších ostrovech.

Systematika a rozšíření

Zoborožce celebeského formálně popsal v roce 1823 nizozemský přírodovědec Coenraad Jacob Temminck.[2] Vyskytuje se ve dvou poddruzích s tímto rozšířením:[2]

  • R. e. exarhatus (Temminck, 1823) – severní Sulawesi a ostrov Lembeh;
  • R. e. sanfordi Stresemann, 1932 – střední, východní a jižní Sulawesi, Muna a Butung.

Druhové jméno exarhatus pochází z latinského exaratus, čili „vyoraný“.[3] Druh se řadí do rodu Rhabdotorrhinus, avšak dříve se zařazoval do rodu Penelopides.[4][5] Nejbližším příbuzným zoborožce celebeského je zoborožec vrásčitý (Rhabdotorrhinus corrugatus).[6][7]

Stanoviště

Stanoviště druhu tvoří nížinatý prales, občas i vzrostlý, starší sekundární les do 650 m n. m., výjimečněji do 1100 m n. m. Pro zoborožce jsou důležité hlavně vysoké statné stromy, v jejichž dutinách hnízdí.[4]

Popis

Samice

Tento zoborožec dosahuje výšky kolem 45 cm, váha samice se pohybuje kolem 370 g.[5] Drtivá většina opeření samice i samice je černá, pouze tvář samce včetně hrdla (mimo korunku) je žlutobílá. Samice je cele černá. Svrchní část těla má kovově zelený odlesk. Zobák je bledě žlutý a hnědý, na horní čelisti je posazena nízká dlouhá, podélně rýhovaná přilbice. Duhovky jsou červené, nohy černé. Kolem očí se nachází neopeřený kroužek, takže u samce prosvítá žlutá kůže a u samice černá. Samice bývá o něco menší než samec.[8]

Biologie

Při krmení se vyskytuje v malých rodinných skupinkách o 4–8 jedincích, kteří spolu pomalu prolétávají stromovým baldachýnem a hledají potravu.[8] Živí se převážně ovocem, jídelníček si zpestřuje většími bezobratlými živočichy a případně i hmyzem.[4]

Hnízdí

Během hnízdění utváří menší sociální skupinky do 10 členů.[8] Jedná se o kooperativního hnízdiče, tzn. hlavnímu páru samce a samice při hnízdění ještě pomáhá až 8 (průměrně však jen 2) další zoborožci, samci i samice.[5] Hnízdí v dutinách vzrostlých stromů. Typicky se jedná o přirozeně se vyskytující dutiny, avšak může zahnízdit i např. v dírách vydlabaných datly. V některých oblastech využívá stejné stromové dutiny jako zoborožec přílbový (Rhyticeros cassidix).[4]Hnízda se vyskytují od 7 do 32 m nad zemí. Doba kladení vajec spadá na duben až říjen. Podobně jako u ostatních zoborožců, i u zoborožce celebeského dochází k zazdění samice na hnízdě výstavbou menší zídky, ve které je ponechán pouze otvor na předávání potravy. Samičin partner a další pomocníci ji krmí pomocí regurgitace. V zajetí trvala inkubace 28–30 dní, mláďata opustila hnízdo ve věku 55–70 dní; samice opustila hnízdo asi měsíc přes svými potomky.[5]

Ohrožení

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje zoborožce celebeského za zranitelný druh. Na vině je hlavně úbytek přirozených stanovišť, jejich přeměna a fragmentace. Nížinatý prales je na Sulawesi kácen s cílem výstavby a získání zemědělské půdy. Do jisté míry druh ohrožuje i lov, avšak ne do takové míry jako úbytek habitatu. Lovci loví zoborožce jednak na maso, a jednak na prodej do domácích chovů, jelikož místní někdy drží zoborožce jako domácí mazlíčky.[4]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ a b Mousebirds, Cuckoo Roller, trogons, hoopoes, hornbills. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.2 [cit. 2023-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 154. (anglicky) 
  4. ↑ a b c d e Rhabdotorrhinus exarhatus [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2022 [cit. 2023-11-07]. Dostupné online. DOI https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2022-1.RLTS.T22682504A210091404.en. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d POONSWAD, Pilai; KEMP, Alan; STRANGE, Morten. Hornbills of the World – A Photographic Guide. Singapore: Draco Publishing, 2013. Dostupné online. ISBN 978-981-07-3528-9. S. 194-195. (anglicky) 
  6. ↑ GONZALEZ, Juan-Carlos T.; SHELDON, Ben C.; TOBIAS, Joseph A. Environmental stability and the evolution of cooperative breeding in hornbills. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 2013-10-07, roč. 280, čís. 1768, s. 20131297. Dostupné online [cit. 2023-11-07]. ISSN 0962-8452. DOI 10.1098/rspb.2013.1297. PMID 23926149. (anglicky) 
  7. ↑ GONZALEZ, Juan-Carlos T.; SHELDON, Ben C.; COLLAR, Nigel J. A comprehensive molecular phylogeny for the hornbills (Aves: Bucerotidae). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2013-05-01, roč. 67, čís. 2, s. 468–483. Dostupné online [cit. 2023-11-07]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2013.02.012. (anglicky) 
  8. ↑ a b c KEMP, Alan C.; WOODCOCK, Martin W. The hornbills: Bucerotiformes. Oxford, New York, Tokyo: Oxford University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 019857729X. S. 198-199. (anglicky) 

Literatura

  • KEMP, Alan C.; WOODCOCK, Martin W. The hornbills: Bucerotiformes. Oxford, New York, Tokyo: Oxford University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 019857729X. (anglicky) 
  • POONSWAD, Pilai; KEMP, Alan; STRANGE, Morten. Hornbills of the World – A Photographic Guide. Singapore: Draco Publishing, 2013. Dostupné online. ISBN 978-981-07-3528-9. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj