Zoborožec světlehlavý

Jak číst taxoboxZoborožec světlehlavý
alternativní popis obrázku chybí
Zoborožec světlehlavý (samec)
Stupeň ohrožení podle IUCN
téměř ohrožený
téměř ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád zoborožci (Bucerotiformes)
Čeleď zoborožcovití (Bucerotidae)
Rod zoborožec (Rhabdotorrhinus)
Binomické jméno
Rhabdotorrhinus leucocephalus
(Vieillot, 1816)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zoborožec světlehlavý (Rhabdotorrhinus leucocephalus) je druh zoborožce z rodu Rhabdotorrhinus, který se endemitně vyskytuje na filipínském ostrově Mindanao a jeho dvou menších satelitních ostrůvcích Camiguin Sur a Dinagat.

Systematika

Zoborožce světlehlavého formálně popsal v roce 1816 francouzský ornitolog Louis Pierre Vieillot jako Buceros leucocephalus.[2][3] Druhové jméno leucocephalus pochází z řeckého leukokephalos, čili „světlehlavý“ (leukos = „hnědý“, -kephalos = „-hlavý“).[4] Jedná se o monotypický taxon.[2]

Druh se řadí do rodu Rhabdotorrhinus, avšak dříve se zařazoval do rodu Aceros[3] i Rhyticeros.[5] Nejbližším příbuzným zoborožce světlehlavého je zoborožec žlutobradý (Rhabdotorrhinus waldeni).[6][7]

Výskyt

Zoborožec světlehlavý se endemitně vyskytuje na Filipínách. Obývá ostrov Mindanao a jeho dva menší satelitní ostrůvky Camiguin Sur a Dinagat. Celková populace není známa, avšak v místě výskytu bývá popisován jako vzácný, na vhodných stanovištích jako relativně běžný. Habitat druhu tvoří původní nížinaté pralesy, nejčastěji mezi 300–1000 m n. m.[8] Může však vystoupat až do 1100 m n. m.[5]

Popis

Samice lze na první pohled rozpoznat cele černě zbarveným krkem (fotografie z filipínské zoo)

Tento statný pták dosahuje délky těla kolem 60–65 cm, samec váží 1–1,3 kg.[5] Samec a samice se vzhledově liší. Samec má korunku a zadní část hlavy tmavě hnědou, tělo a křídla jsou černá. Od tváří přes hrdlo a přední část krku po horní oblast hrudi je opeření čerstvě po přepeření bílé, avšak postupně se barví do krémova díky olejům vylučovaným z uropygiálních žláz. Ocas je černý s bílým koncem. Nejvýraznějším prvkem těla je mohutný červený zobák, na jehož první části horní čelisti je posazena vysoká zvrásněná přilbice. Spodní čelist má v první polovině hluboké modré a černé rýhy. Oblast kolem červených očí je neopeřená, sytě červená. Tato červená pokračuje dolů k výrazným hrdelním vakům, které jsou taktéž červené a neopeřené. Nohy jsou černé. Samice je oproti samci menší, její hlava a krk jsou černé, zobák je o něco světlejší a rýhy na dolní čelisti jsou hnědé.[3]

Biologie

Jedná se o stálý druh, avšak dovede se čile pohybovat napříč pralesem mezi hřadovištěm a potravními zdroji. Živí se hlavně ovocem, které sbírá vysoko v korunách stromů. Potravu si zpestřuje hmyzem chytaným za letu. Vyskytuje se v páru, někdy v menších hejnech a u potravních zdrojů se mísí s hejny dvojzoborožce hnědavého (Buceros hydrocorax). Hnízdní návyky druhy jsou jen chabě prozkoumány. Zazděná samice byla pozorována v březnu, čerstvě vylétlá ptáčata v lednu. Samice v zajetí kladla 2 vejce a na hnízdě strávila 92 dní zazděná.[5]

Ohrožení

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje zoborožce světlehlavého za téměř ohrožený druh. Ohrožení zoborožce představuje hlavně kácení původních pralesů za účelem těžby dřeva a přeměny na zemědělskou půdu. Druh ohrožují i místní lovci, kteří zoborožce světlohlavé loví na maso a pro přímý prodej.[8]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ a b Mousebirds, Cuckoo Roller, trogons, hoopoes, hornbills. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.2 [cit. 2023-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ a b c KEMP, Alan C.; WOODCOCK, Martin W. The hornbills: Bucerotiformes. Oxford, New York, Tokyo: Oxford University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 019857729X. S. 221-223. (anglicky) 
  4. ↑ JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 219. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d POONSWAD, Pilai; KEMP, Alan; STRANGE, Morten. Hornbills of the World – A Photographic Guide. Singapore: Draco Publishing, 2013. Dostupné online. ISBN 978-981-07-3528-9. S. 192-193. (anglicky) 
  6. ↑ GONZALEZ, Juan-Carlos T.; SHELDON, Ben C.; TOBIAS, Joseph A. Environmental stability and the evolution of cooperative breeding in hornbills. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 2013-10-07, roč. 280, čís. 1768, s. 20131297. Dostupné online [cit. 2023-11-07]. ISSN 0962-8452. DOI 10.1098/rspb.2013.1297. PMID 23926149. (anglicky) 
  7. ↑ GONZALEZ, Juan-Carlos T.; SHELDON, Ben C.; COLLAR, Nigel J. A comprehensive molecular phylogeny for the hornbills (Aves: Bucerotidae). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2013-05-01, roč. 67, čís. 2, s. 468–483. Dostupné online [cit. 2023-11-07]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2013.02.012. (anglicky) 
  8. ↑ a b Rhabdotorrhinus leucocephalus [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2020 [cit. 2023-11-07]. Dostupné online. DOI https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2020-3.RLTS.T22682522A184689600.en. (anglicky) 

Literatura

  • KEMP, Alan C.; WOODCOCK, Martin W. The hornbills: Bucerotiformes. Oxford, New York, Tokyo: Oxford University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 019857729X. (anglicky) 
  • POONSWAD, Pilai; KEMP, Alan; STRANGE, Morten. Hornbills of the World – A Photographic Guide. Singapore: Draco Publishing, 2013. Dostupné online. ISBN 978-981-07-3528-9. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj