Zoborožec bělolící

Jak číst taxoboxZoborožec bělolící
alternativní popis obrázku chybí
Zoborožec bělolící
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád zoborožci (Bucerotiformes)
Čeleď zoborožcovití (Bucerotidae)
Rod zoborožec (Anthracoceros)
Binomické jméno
Anthracoceros albirostris
(Shaw, 1808)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zoborožec bělolící (Anthracoceros albirostris) je druh zoborožce, který se vyskytuje v jižní a jihovýchodní Asii. Opeření hraje černými a bílými barvami, výrazný je žlutý zobák ve tvaru kravského rohu s velkou žlutou přilbicí. Zoborožec bělolící je nejméně ohroženým druhem z asijských zoborožců, jelikož je značně tolerantní sekundárnímu lesu i kulturní až urbánní krajině a jako jeden z mála zoborožců není závislý na primárním lese pro hnízdění.

Systematika a rozšíření

Zoborožce bělolícího formálně popsal v roce 1808 anglický přírodovědec George Shaw pod názvem Buceros albirostris.[2][3] Druhové jméno albirostris pochází z latinského albus = „bílý“ a -rostris = „zobákový“ (rostrum = „zobák“).[4] Druh se řadí do rodu Anthracoceros. Vyskytuje se ve dvou poddruzích:[5]

  • A. a. albirostris (Shaw, 1808) – areál rozšíření sahá od Indie po Čínu a na jih na sever Malajského poloostrova;
  • A. a. convexus (Temminck, 1832) – vyskytuje se od jihu Malajského poloostrova na Velké Sundy a přilehlé satelitní ostrovy.

Stanoviště

Biotop druhu utváří vlhký opadavý a stálezelený les, lesní okraje, lužní lesy a v novodobé historii i sekundární lesy, vytěžované oblasti či dokonce zemědělská pole. Vyskytuje se typicky do 700 m n. m. Může se objevovat ve vesnicích i velkých městech jako je Dillí nebo Čandígarh. Celková populace druhu není známá, jedná se nicméně o nejběžnější druh asijského zoborožce. V thajském národním parku Khao Yai byla hustota výskytu zoborožce bělolícího odhadnuta na 21 jedinců na 1 km².[6]

Popis

Zoborožec bělolící v Labuk Bay Proboscis Monkeys Sanctuary, Sabah, Malajsie

Dosahuje výšky kolem 55–60 cm. Opeření samce i samice je prakticky stejné, liší se holé partie (viz níže). Horní část těla včetně křídel a hlavy a horní části hrudi jsou černé. Spodní část hrudi, břicho, boky, spodní ocasní krovky, krovky na spodní straně křídel a konečky většiny ručních i loketních letek jsou bílé. Zbytek ručních a loketních letek je černý. Svrchní ocasní krovky jsou u báze černé, poté rychle přechází do bílé; výjimku tvoří střední pár ocasních per, který jsou po celé délce černý. Tato dvě středová pera mírně přečnívají zbytek ocasu (asi o 3 cm). Mohutný zobák samce je žlutý, podél horní hrany na něj navazuje velká žlutá přilbice. Počátek i konec zobáku i přilbice je zbarven černě. Neopeřená oblast kolem očí a na hrdelních vacích jsou bílé. Duhovky samce jsou tmavě červené, nohy šedé. Samice je oproti samci menší, její přilbice je méně vypouklá bez vyčnělé špičky. Zobák i přilbice samice jsou převážně žluté, zhruba od poloviny ke konci černé a spodní čelist má hnědé skvrny. Samičiny duhovky jsou hnědé.[2]

Biologie

Hlasový projev zoborožce bělolícího

Jedná se o stálý teritoriální druh, co se pohybuje nejčastěji v páru nebo v malých rodinných skupinkách.[7] Hlavně mimo období hnízdě se však může sdružovat do početných hejn; zaznamenáno bylo i hejno o 170 jedincích.[6] Potravu druhu tvoří ovoce (hlavně místní druhy fíků, může však pojídat i pěstované plodiny jako jsou banány, manga, papáji, rambutany aj.), velký hmyz i menší živočichové jako jsou plži, žížaly, škorpióni, plazi nebo menší ptáci a jejich vejce. Příležitostně může ulovit i kraby, krysy nebo menší rybky. Potravu hledá hlavně ve stromovém baldachýnu, občas i na zemi. S oblibou podniká prachové koupele, aby se zbavil svých ektoparazitů.[7]

Hnízdění

Zoborožci bělolící při páření (Národní park Kaziranga, Ásám, Inie)

Hnízdí v přirozených dutinách stromů od úrovně země do 30 metrů nad zemí, často na dvojkřídláčích (Dipterocarpus sp.), naukleách (Nauclea sp.) aj.[7] S oblibou využívá hnízdiště z předchozího roku. Průměrný rozměr hnízda bývá 37 cm na výšku, 46 na délku a 150 cm na výšku.[8] Jakmile dojde ke spáření, samice se usadí na hnízdě a zazdí se s pomocí hmoty ze směsi hlíny, vlastního trusu a dřeva. V zídce je ponechán malý otvor na příjem potravy.[8]

Doba snášení vajec se liší podle oblasti, např. v pevninské části areálu výskytu to je únor až březen, zatímco v ostrovní Malajsii a Indonésii to je září až květen. Samice snáší 1–4 vejce, která pak inkubuje kolem 25–33 dní.[7] V době inkubace obstarává potravu samice samec, který ji krmí regurgitací potravy. Po vyklubání mláďat samec pokračuje v donášení potravy potomkům a samici, které vykrmuje nejčastěji ovocem, častý je však i hmyz a příležitostně jim donese i menšího živočicha. Bylo poukázáno, že samice může nejslabší mládě zabít a nakrmit s ním ostatní mláďata, aby tak zvýšila jejich šance na přežití.[9] 41–64 dnů po vyklubání mláďata spolu se samicí konečně opouští hnízdo. Samice někdy může hnízdo opustit o několik dní (max. o 20) před ptáčaty.[7]

Ohrožení a početnost

Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) považuje zoborožce bělolícího za málo dotčený druh. Jedná se snad o jediného zoborožce (možná ještě se zoborožcem klínoocasým (Ocyceros birostris)), který není závislý na primárním lese pro svá hnízdní stanoviště, což značně hraje v zoborožcův velký prospěch. Na některých místech se zoborožci bělolící chovají jako domácí mazlíčci, globální populaci to však neohrožuje. V některých částech jihovýchodní Asie (Vietnam, Laos, Thajsko) se na místních trzích mohou prodávat přilbice zoborožců bělolících jako suvenýry. V severovýchodní Indii bývá druh i loven, nicméně rozsah lovu není tak velký jako u větších druhů zoborožců.[6]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ a b KEMP, Alan C.; WOODCOCK, Martin W. The hornbills: Bucerotiformes. Oxford, New York, Tokyo: Oxford University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 019857729X. S. 164-170. (anglicky) 
  3. ↑ SHAW, George; NODDER, Frederick Polydore. The Naturalist's Miscellany. London: Printed for Nodder & Co, 1790. Dostupné online. DOI 10.5962/bhl.title.79941. S. 19, plate 809. 
  4. ↑ JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names. London: Christopher Helm, 2010. Dostupné online. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 39. (anglicky) 
  5. ↑ Mousebirds, Cuckoo Roller, trogons, hoopoes, hornbills. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.2 [cit. 2023-11-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ a b c Anthracoceros albirostris [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2020 [cit. 2023-11-09]. Dostupné online. DOI https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2020-3.RLTS.T22682437A184925767.en. (anglicky) 
  7. ↑ a b c d e POONSWAD, Pilai; KEMP, Alan; STRANGE, Morten. Hornbills of the World – A Photographic Guide. Singapore: Draco Publishing, 2013. Dostupné online. ISBN 978-981-07-3528-9. S. 138-141. (anglicky) 
  8. ↑ a b CHAIYARAT, Rattanawat; KONGPROM, Urarikha; MANATHAMKAMON, Darika. Captive breeding and reintroduction of the oriental pied hornbill ( Anthracoceros albirostris ) in Khao Kheow Open Zoo, Thailand. Zoo Biology. 2012-11, roč. 31, čís. 6, s. 683–693. Dostupné online [cit. 2023-11-09]. ISSN 0733-3188. DOI 10.1002/zoo.20432. (anglicky) 
  9. ↑ CHAN, Y.; ZAFIRAH, M.; CREMADES, M.; DIVET, M.; TEO, C.; NG, Shilen. Infanticide-cannibalism in the Oriental Pied Hornbill Anthracoceros albirostris. S. 170–173. Forktail [online]. 2007. Roč. 23, s. 170–173. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • KEMP, Alan C.; WOODCOCK, Martin W. The hornbills: Bucerotiformes. Oxford, New York, Tokyo: Oxford University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 019857729X. (anglicky) 
  • POONSWAD, Pilai; KEMP, Alan; STRANGE, Morten. Hornbills of the World – A Photographic Guide. Singapore: Draco Publishing, 2013. Dostupné online. ISBN 978-981-07-3528-9. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj