Zdeněk Dienstbier

Prof. MUDr. Zdeněk Dienstbier, DrSc., dr. h. c.
Narození 30. května 1926
Chrudim
Úmrtí 22. května 2012 (ve věku 85 let)
Praha
Alma mater Univerzita Karlova
Povolání lékař, pedagog a spisovatel
Ocenění čestný doktor
Politické strany Sociální demokracie
Komunistická strana Československa
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Zdeněk Dienstbier (30. května 1926 Chrudim – 22. května 2012[1]Praha) byl český lékař, onkolog, první tuzemský docent pro obor radiobiologie, zakladatel a první tuzemský profesor oboru nukleární medicína, dlouholetý šéf Ústavu biofyziky a nukleární medicíny, odborník na léčbu Hodgkinova lymfomu, akademik, bývalý prorektor Univerzity Karlovy, organizátor onkologické osvěty, propagátor zdravého životního stylu a zakladatel, dlouholetý a čestný předseda Ligy proti rakovině.

Osobní a profesní život

Narodil se v roce 1926 v Chrudimi do rodiny úředníka a matky v domácnosti. Rodina žila krátce v Plzni, poté se trvale přestěhovala do Prahy, kde absolvoval reálné gymnázium na Vinohradech. V roce 1944 byl se spolužáky totálně nasazen, pracoval ve Skodawerke Smíchov. 5. května 1945 se zapojil do pražského povstání. Po skončení druhé světové války nahradil gymnaziální oktávu tříměsíční kurz a od září 1945 nastoupil na Lékařskou fakultu University Karlovy v Praze, na které promoval 30. září 1950. Následně si vzal za manželku inženýrku chemie Věru Volkovou. Měli dvě děti Jana (nar. 1957) a Helenu (nar. 1960).[2]

Ve čtvrtém a pátém ročníku již pracoval na I. interní klinice FVL UK a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kam po absolutoriu nastoupil jako lékař. V roce 1951 se stal vědeckým aspirantem v suoboru rentgenové diagnostiky pod školitelem docentem Jiřím Holým, po kterém převzal oddělení rentgenoterapie. V roce 1954 obhájil kandidátskou práci (CSc.) a stal se odborným asistentem lékařské fakulty.[2]

Od září 1957 převzal vedení Fyzikálního ústavu FVL UK, který byl následně přejmenován na Ústav lékařské fyziky a později na Ústav lékařské biofyziky a nukleární medicíny. Habilitoval se prací na téma Nemoc z ozáření. Fakultní vědecká rada souhlasila se jmenováním pro obor biofyzika, ovšem fyzici v univerzitní vědecké radě se postavili proti. Proto byl jmenován docentem pro obor radiobiologie, prvním v Československu. Od roku 1960 se stal proděkanem lékařské fakulty pro vědu, v roce 1964 byl jmenován profesorem v oboru nukleární medicína, třetím evropským po Němci A.-W. Scheerovi a Italu V. Donatovi. Stejný rok obhájil také doktorskou dizertaci a získal titul doktor věd (DrSc.).[2]

S nástupem profesora Oldřicha Starého do úřadu rektora Univerzity Karlovy se stal prorektorem. Po upálení studenta univerzity Jana Palacha spoluorganizoval pohřeb a na konci roku 1969 se spolu s dalšími z kolegia rektora musel vzdát své funkce. V roce 1970 byl vyškrtnut z Komunistické strany Československa.[2]

Po nástupu nového ministra zdravotnictví Jaroslava Prokopce do úřadu v roce 1971 byl jmenován předsedou Vědecké rady ministerstva zdravotnictví ČSR. Roku 1977 se stal členem expertní komise Světové zdravotnické organizace zabývající se důsledky ozáření po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. V reakci na působení v mezinárodním týmu vydal brožuru Hirošima – svědomí lidstva. V roce 1987 obdržel čestný doktorát (dr. h. c.) Humboldtovy univerzity v Berlíně. Od prosince 1988 se stal předsedou Výboru československé veřejnosti pro lidská práva a humanitární spolupráci nově zřízeného vládnoucím komunistickým režimem, za což byl po sametové revoluci některými kritizován. Jako jeho zástupce se také účastnil prvních jednání mezi Adamcovou vládou a Občanským fórem v revolučních dnech 1989.[2]

V roce 1990 byly na vedoucí pozice pracovišť Univerzity Karlovy vypsána výběrová řízení. Na funkci přednosty biofyzikálního ústavu, kterou zastával od roku 1957 se rozhodl nekandidovat.[2]

Dlouhodobě zkoumal syndrom nemoci z ozáření a léčbu lymfomů. V roce 1990 založil československou pobočku Ligy proti rakovině a v prosinci 1991 se stal předsedou její české kanceláře.

Stranická příslušnost

Od roku 1946 byl členem sociálnědemokratické strany, po Únoru 1948 byla strana v červnu sloučena s Komunistickou stranou Československa, jejímž členem se po dvouleté čekací lhůtě stal. V roce 1970 byl po prověrkách na lékařské fakultě vyškrtnut ze strany, mimo jiné za podíl na organizaci pohřbu Jana Palacha z titulu prorektora univerzity.[2]

Výbor z díla

  • Základy nukleární medicíny. 1963
  • Hirošima - svědomí lidstva. 1979
  • Nukleární medicína. 1980
  • Lékařská biofyzika. 1982
  • Diagnostika metodami nukleární medicíny. 1989
  • Rakovina a sex. 1992
  • Nádorová diagnostika pro lékaře v praxi. 1995
  • Co bychom měli vědět o rakovině. 2000
  • Jak a proč si chránit kůži. 2000
  • Předcházíme rakovině. 2002
  • Kdy je rakovina léčitelná? 2003
  • Rakovina prsu u žen. 2004
  • Onkologie pro laiky. 2009
  • Hirošima a zrod atomového věku. 2010

Citáty

Vychoval celou řadu odborníků. Totéž můžeme říct i o oboru nukleární medicíny, který na Univerzitě Karlově v Praze vybudoval jako průnik vnitřního lékařství, radiochemie, radiobiologie a lékařské fyziky.

Prof. MUDr. Martin Šámal, DrSc.[2]

Hlavně se ulevilo mému svědomí, protože komunistická ideologie mi byla cizí a já musel pořád taktizovat, abych ji nemusel někde obhajovat.

Zdeněk Dienstbier, k otázce vyškrtnutí z KSČ[2]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Zemřel Zdeněk Dienstbier, známý český onkolog [online]. lidovky.cz [cit. 2012-05-25]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i PACNER, Karel. Významní čeští lékaři 1. Praha: BRÁNA, 2008. 256 s. ISBN 978-80-7243-369-8. Kapitola Jiří Dienstbier, s. 56–80. 

Literatura

  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 103. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 235. 

Externí odkazy

Zdroj