William Walton

William Walton
Rodné jméno	William Turner Walton
Narození	29. března 1902 Oldham
Úmrtí	8. března 1983 (ve věku 80 let) Ischia
Příčina úmrtí	infarkt myokardu
Alma mater	Christ Church Oxfordská univerzita Christ Church Cathedral School Memphis Technical High School
Povolání	skladatel klasické hudby, dirigent, skladatel filmové hudby a operní skladatel
Ocenění	Walter Willson Cobbett Medal (1947) Zlatá medaile Royal Philharmonic Society (1947) Benjamin Franklin Medal (1972) Knight Bachelor
Choť	Susana Walton (1948–1983)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sir William Turner Walton (29. března 1902, Oldham, Spojené království – 8. března 1983, Forio d’Ischia, Itálie) byl anglický hudební skladatel.

Mládí a studium

Williamův otec Charles Alexander Walton byl učitelem zpěvu a kostelním varhaníkem v poněkud bezvýrazném městečku Oldham, tehdy patřícím do anglického hrabství Lancashire (od územní reformy v roce 1974 je součástí Velkého Manchesteru). Jeho matka Louisa Maria roz. Turner byla pěvkyně. William se nikdy nenaučil hrát na nějaký hudební nástroj, měl však nadání pro zpěv.^[1] V deseti letech se William s obětavou podporou rodičů stal sboristou v kostele patřícím ke koleji Christ Church v Oxfordu. Jeho matka a on zmeškali vlak z Manchesteru do Oxfordu, takže se na přijímací zkoušku katedrální školy dostavili pozdě, matce se však podařilo přesvědčit učitele katedrální školy, aby jim William směl předzpívat. Přitom uspěl a byl přijat do školy a jejího sboru. Zůstal v něm po dobu následujících šesti let.^[2]

Ve dvanácti letech začal Walton komponovat, nejprve sborovou hudbu, písně a hudbu pro varhany. V době jeho hlasové mutace přesvědčil děkan Thomas Strong jeho otce, aby svému talentovanému synovi dovolil studovat na Oxfordské univerzitě, což se také v jeho neobyčejně raném věku 16 let stalo. Studoval pak na slavné Christ Church College a byl jedním z mála studentů, kteří byli na oxfordskou univerzitu přijati v tak mladém věku jako svého času anglický král Jindřich VIII.^[3] Navzdory úspěchům v hudební výuce opustil univerzitu již po dvou letech, v roce 1920, neboť nedokázal složit povinnou zkoušku ze všeobecných předmětů zvanou „Responsions“.

Skladatelská dráha

Začátky

Do rodného města Oldhamu se však Walton nevrátil. Namísto toho odešel do Londýna na pozvání svého o pět let staršího přítele Sacheverella Sitwella (1897–1988). Tento syn politika George Sitwella byl literát, jehož zámožná a kultivovaná rodina patřila k jiné společenské vrstvě, než bylo Waltonovo dosavadní prostředí. Bratr jeho přítele Osbert Sitwell (1892-1969) byl rovněž spisovatel a jeho sestra Edith Sitwell (1887–1964) byla básnířka. Po následujících patnáct let byl dům rodiny Sitwellovy ve čtvrti Chelsea Waltonovým bydlištěm.

Walton se poprvé proslavil jako autor hudby k vytříbeným básním Edithy Sitwellové. Tato skladba se nazývala Façade a byla určena pro vypravěče a malý instrumentální soubor. Byla poprvé uvedena v domě Sitwellových v lednu 1922 a pak způsobila poprask při svém uvedení v Aeolian Hall. V přibližně stejné době Walton složil klavírní kvartet (věnovaný Thomasi Strongovi) a smyčcový kvartet, který byl uveden v roce 1923 na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v rakouském Salcburku a oceněn skladatelem Albanem Bergem. Později však druhé z těchto děl Walton stáhl s poznámkou, že je „plné nestráveného Bartóka a Schönberga“. Byl to první příklad jeho smyslu pro sebekritiku, který mu byl vlastní. Smyčcový kvartet byl v poslední době znovu uveden a ukazuje se, že si zaslouží místo mezi Waltonovými ostatními skladbami, ačkoliv některé jeho kritické poznámky jsou opodstatněné. Klavírní koncert Walton nestáhl, ale vydatně přepracoval, ještě předtím, než byl v roce 1924 uveřejněn jako jeho první tiskem vydané dílo.

První úspěchy

Ve dvacátých a třicátých letech 20. století začal Walton komponovat cyklus orchestrálních děl, které mu přinesly proslulost. Patří k nim Porthmouth Point, sinfonia concertante pro klavír a orchestr, dále koncert pro violu,^[4]oratorium Belsazarova slavnost s biblickým příběhem převyprávěným Osbertem Sitwellem, první Waltonova symfonie a konečně houslový koncert zkomponovaný pro virtuóza Jaschu Heifetze a dokončený tři měsíce před vypuknutím druhé světové války.

Pozdní období skladatelské dráhy

Walton skládal rovněž scénickou hudbu k filmům. Podle jeho vyjádření mu tyto kompozice „pomohly dosáhnout graciéznosti“, a tato zručnost přinesla své plody v několika nádherných partiturách, které složil v letech 1944-1955 pro shakespearovské filmy se slavným hercem Laurencem Olivierem. Byly to snímky Hamlet, Jindřich V. a Richard III.

I po přestěhování na italský ostrov Ischia v roce 1948 Walton nadále komponoval. V roce 1951 obdržel od královny Alžběty II. šlechtický titul rytíře (s právem užívání přídomku Sir před jménem) a v roce 1968 také vyznamenání za zásluhy.

K jeho dílům z tohoto období patří opera s názvem Troilus a Cressida podle dramatu Williama Skakespeara, složená v roce 1954. Opera byla poprvé provedena v Royal Opera House v Londýně dne 3. prosince 1954^[5] pod taktovkou dirigenta Malcolma Sargenta. Opera měla tehdy jen skromný úspěch. Walton ji později přepracoval. V této podobě byla znovu uvedena v Covent Garden v roce 1976. Ani tehdy nepřálo jejímu provedení štěstí. Sám Walton nebyl v dobrém zdravotním stavu a dirigent (a skladatel) André Previn onemocněl a nemohl řídit představení. K tomu všemu tenorista, který měl zpívat hlavní roli, své vystoupení odřekl.^[2]

Jednou z Waltonových kompozic z doby pobytu na ostrově Ischia je jeho Jubilate Deo, která měla premiéru v roce 1972 u příležitosti jeho 70. narozenin. Britský premiér Edward Heath uspořádal na jeho počest slavnostní večeři ve svém sídle na 10 Downing Street, které se zúčastnili členové královské rodiny a jeho prominentní hudební kolegové. Byl také poctěn hudebním večerem uspořádaným Benjaminem Brittenem a koncertem jeho skladeb v Royal Festival Hall pod taktovkou André Previna.^[2][6]

Dalšími díly z této doby jsou violoncellový koncert a druhá symfonie. Walton nebyl velmi plodným skladatelem a byl navíc brzděn vědomím změn hudebního vkusu, ke kterým docházelo během jeho života. V roce 1963 si povzdechl vůči Benjaminovi Brittenovi, že se mu nepodařilo pochopit nový „chaotický a jalový hudební svět“, ačkoliv Brittenovy hudby si vážil. Jeho poslední orchestrální skladbou, pocházející z roku 1969, byl cyklus improvizací na témata tohoto jeho hudebního přítele. Později ještě napsal několik sborových skladeb.

Soukromý život

Koncem 20. let začaly vztahy Waltona a sourozenců Sitwellových slábnout, ačkoliv stále bydlel v jejich domě. Měl několik milostných afér a získával nové přátele. Jeho první delší milenecký vztah byl s Irmou von Dornberg, vdovou po německém baronovi. Setkali se koncem 20. let a zůstali spolu do roku 1934, kdy Irma Waltona opustila.^[2] Větší rozkol mezi Waltonem a Sitwellovými však přinesl jeho dlouholetý vztah k anglické šlechtičně Alice Wimborne (Viscountess Wimborne, 1880-1948), která byla o 22 let starší než on. Alice neměla Sitwellovy ráda a oni na oplátku nebyli nakloněni jí.^[2] Walton vydělával svými skladbami již poměrně hodně peněz, takže si koupil v roce 1934 dům ve čtvrti Belgravia a odešel od Sitwellových.^[2]

V roce 1948 uzavřel Walton sňatek se Susanou Gil, okouzlující a inteligentní dámou z Argentiny. Manželé se odstěhovali na ostrov Ischia (nedaleko Neapole) do městečka Forio. Od té doby tam žili v domě s velkou a krásnou zahradou, vítali zde nejednoho návštěvníka z řad hudebních a společenských osobností, včetně Laurence Olivera a mladého britského klavíristy Johna Ogdona. Dnes se jedná o jednu z nejkrásnějších botanických zahrad světa, známou pod jménem La Mortella. Manželé ji zřídili spolu se zahradním architektem Russellem Pagem. Je přístupná pro veřejnost čtyři dny v týdnu a spravuje ji nadace pod záštitou anglického korunního prince Charlese.^[7]

V posledních letech života se jeho zdravotní stav postupně zhoršoval a nakonec zemřel 8. března 1983 na svém sídle ve Foriu na srdeční selhání.

Nejvýznamnější díla

• Façade
• Partita
• Capriccio burleso
• Velká improvizace
• Christopher Palmer
• Portsmouth point
• Scapino
• Ostré scherzo
• Crown Imperial
• Belsazarova slavnost
• Chocolate
• Troilus a Cressida (opera)
• Chaotický věk
• John a Igollda
• Tajemství hudby
• Chytrý Troy

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku William Walton na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu William Walton na Wikimedia Commons
• William Walton v Česko-Slovenské filmové databázi
• William Walton v Internet Movie Database (anglicky)

Zdroj