Vranule

Jak číst taxoboxVranule
alternativní popis obrázku chybí
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Řád pěvci (Passeriformes)
Čeleď vranulovití (Picathartidae)
Lowe, 1938
Rod vranule (Picathartes)
Lesson, 1828
Rozšíření vranule bělokrké (růžově) a šedokrké (zeleně)
Rozšíření vranule bělokrké (růžově) a šedokrké (zeleně)
Rozšíření vranule bělokrké (růžově) a šedokrké (zeleně)
Druhy:
  • Picathartes gymnocephalus (Temminck, 1825) – vranule bělokrká
  • Picathartes oreas Reichenow, 1899 – vranule šedokrká
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Systematika a evoluce

První popsanou vranulí se stala vranule bělokrká, již popsal holandský přírodovědec Coenraad Jacob Temminck pod vědeckým jménem Corvus gymnocephalus, a to na základě vzorku pocházejícího z guinejského pobřeží.[1] Francouzský přírodovědec René Lesson roku 1828 tohoto ptáka vyloučil z rodu Corvus a vyčlenil pro něj samostatný rod Picathartes.[2] Toto druhové jméno kombinuje rodová pojmenování straky (Pica) a kondora (Cathartes).[3] Roku 1899 popsal německý přírodovědec Anton Reichenow druhý druh vranule, vranuli šedokrkou, pro niž zvolil vědecké jméno Picathartes oreas. Typovou lokalitou se stalo dnešní město Limbe (tehdejší Victoria) v Kamerunu.[1] Současný systém klasifikuje pouze tyto dva druhy vranulí.

Taxonomické zařazení tohoto rodu bylo v průběhu historie proměnlivé. První taxonomové 19. století vranule klasifikovali v rámci čeledi krkavcovitých (Corvidae). Anglický ornitolog Percy Lowe rod Picathartes v roce 1928 zařadil v rámci nově vytyčené monotypické podčeledi Picathartinae, již umístil do čeledi špačkovitých (Sturnidae); Lowe je tak dnes pokládán za popisnou autoritu současné monotypické čeledi vranulovitých (Picathartidae).[4][5] Původní hypotézu o příbuzenských vztazích naopak zastával britský ornitolog David Armitage Bannerman, jenž rod Picathartes zařadil do samostatné čeledi Picathartidae, která podle něho byla nejblíže spřízněna s krkavcovitými.[6]

Na přelomu 40. a 50. let 20. století představil francouzský ornitolog Jean Théodore Delacour svou systematiku timáliovitých ptáků,[7][8] přičemž nutno podotknout, že timálie představovaly historicky problematický sběrný taxon, jenž zahrnoval různé, často nepříbuzné formy a dnešní čeleď Timaliidae se od historických systémů svým vymezením podstatně liší. Delacour rozeznával několik tribů timálií a systém koncipoval tak, aby sledoval posloupnost od „primitivních“ zástupců až po „nejodvozenější“ taxony, jež právě zastupoval tribus Picathartini, tedy vranule. Delacour svůj systém založil na zbarvení peří a na tvaru zobáku příslušných ptáků.[9] Delacourův systém nebyl až na výjimky zpochybňován a uznání si držel až do zhruba 80. let 20. století. Za nejbližší příbuzné vranulí se pokládali zástupci timálií rodu Turdoides, dnes řazených do čeledi Leiothrichidae.[5] V českojazyčném prostředí se tato starší systematika mohla odrazit i v rámci obecného názvosloví vranulí, kdy například vranule bělokrká nesla dobové české pojmenování „timálie strakovitá“.[10]

První ucelenou taxonomii ptáků, která vycházela z jednoho objektivního kritéria, poskytly studie z poslední čtvrtiny 20. století založené na hybridizaci DNA. V práci Sibley a Monroe (1990) se již vranulovití objevují jako „parvřád incertae sedis“ nepříbuzný s timáliemi, přičemž autoři si nebyli jisti, zda vranule spadají spíše mezi korvidní, anebo passeridní zpěvné. Jako jejich příbuzné však opatrně identifikovali africké skalňáčky (Chaetops).[11][5]

Molekulárně-fylogenetické studie 21. století identifikovaly vranulovité jako součást kladu zahrnujícího skalňáčky a kosovce chřástalího (Eupetes macrocerus), jediného zástupce rodu Eupetes, jenž se na rozdíl od zbývajících dvou rodů vyskytuje v jihovýchodní Asii.[12] Tato trojice rodů bývá klasifikována v rámci samostatných čeledí Picathartidae, Eupetidae a Chaetopidae, alternativně však mohou vystupovat i v rámci čeledi Eupetidae v širším smyslu. Oddělení do samostatných čeledí je nicméně opodstatněné v návaznosti na dlouhou evoluční historii všech těchto linií. Jejich zástupci si nejsou vzájemně podobní a obývají oddělené areály výskytu, kdy vranule žijí na západě Afriky, skalňáčci v jižní Africe a kosovci ve zmíněné jihovýchodní Asii.[13]

Vranulovití se skalňáčky a kosovci se podle hypotéz příbuzenských vztahů mohou odvětvovat mezi bazálními skupinami passeridních zpěvných, tedy v jednom ze dvou hlavních kladů zpěvných ptáků zahrnujícím většinu jejich diverzity (spíše než v rámci zpěvných korvidních, zahrnujících mj. krkavcovité včetně pravých vran). Co se týče příbuzenských vztahů jednotlivých čeledí, vranulovití vystupují buďto jako sesterská skupina vůči Eupetidae + Chaetopidae, anebo jako sesterská skupina vůči Chaetopidae.[14][13]

Překvapivý vztah mezi vranulemi a kosovci nepřímo naznačoval již skotský ornitolog William Serle v 50. letech 20. století, jenž poukázal na pozoruhodnou podobnost těchto ptáků v některých morfologických detailech. Studie z roku 2007 pokládá za nejpravděpodobnější, .[12][15]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b URBAN, Emil K.; FRY, C. Hilary; KEITH, Stuart. The Birds of Africa Volume VI. London: Academic Press, 2000. ISBN 978-0-12-137306-1. S. 1–7. 
  2. ↑ LESSON, René Primevère. Manuel d'ornithologie ou description des genres et des principales espèces d'oiseaux. Paris: Roret, Libraire, 1828. 
  3. ↑ JOBLING, James A. The Helm dictionary of scientific bird names: from aalge to zusii. London: Christopher Helm 432 s. ISBN 978-1-4081-2501-4. 
  4. ↑ LOWE, Percy. Some anatomical and other notes on the systematic position of the genus Picathartes together with some remarks on the Families Sturnidae and Eulabetidae. Ibis. 1928. 
  5. ↑ a b c DEL HOYO, J.; ELLIOTT, A.; CHRISTIE, D. A. Picathartes to Tits and Chickadees. Barcelona: Lynx Editions, 2007. (Handbook of the Birds of the World; sv. 12). ISBN 84-96553-42-6. S. 60–69. (anglicky) 
  6. ↑ BANNERMAN, David Armitage. The Birds of Tropical West Africa : With Special Reference to those of the Gambia, Sierra Leone, the Gold Coast and Nigeria : Volumes I to VIII. London: Agents for the Colonies, 1930–1951. 
  7. ↑ DELACOUR, J. Les Timaliinés. L’Oiseau. 1946, s. 7–36. 
  8. ↑ DELACOUR, J. Les Timaliinés: Additions et modifications. L’Oiseau. 1950, s. 186–191. 
  9. ↑ CIBOIS, Alice. Mitochondrial DNA Phylogeny of Babblers (Timaliidae). The Auk. 2003, roč. 120, čís. 1, s. 35–54. Dostupné online [cit. 2024-03-24]. ISSN 0004-8038. DOI 10.2307/4090138. 
  10. ↑ HANZÁK, J. Velký obrazový atlas ptáků. Praha: Artia, 1974. S. 454. 
  11. ↑ SIBLEY, C. G.; MONROE, B. L. Distribution and Taxonomy of Birds of the World. New Haven: Yale University Press S. xix, 505. 
  12. ↑ a b JØNSSON, Knud A; FJELDSÅ, Jon; ERICSON, Per G.P. Systematic placement of an enigmatic Southeast Asian taxon Eupetes macrocerus and implications for the biogeography of a main songbird radiation, the Passerida. Biology Letters. 2007-06-22, roč. 3, čís. 3, s. 323–326. Dostupné online [cit. 2024-03-28]. ISSN 1744-9561. DOI 10.1098/rsbl.2007.0054. PMID 17347105. (anglicky) 
  13. ↑ a b WINKLER, D. W.; BILLERMAN, S. M.; LOVETTE, I. J. Bird Families of the World: An Invitation to the Spectacular Diversity of Birds. Barcelona: Lynx Edicions, 2015. Dostupné online. ISBN 978-84-941892-0-3. S. 33, 399. (anglicky) 
  14. ↑ OLIVEROS, Carl H.; FIELD, Daniel J.; KSEPKA, Daniel T. Earth history and the passerine superradiation. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2019-04-16, roč. 116, čís. 16, s. 7916–7925. Dostupné online [cit. 2024-03-28]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1813206116. (anglicky) 
  15. ↑ SERLE, W. The affinities of the genus Picathartes lesson. Bull. Br. Ornithol. Club. 1952. 

Externí odkazy

Zdroj