Vranule bělokrká

Jak číst taxoboxVranule bělokrká
alternativní popis obrázku chybí
Vranule bělokrká
Stupeň ohrožení podle IUCN
zranitelný
zranitelný[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád pěvci (Passeriformes)
Čeleď vranulovití (Picathartidae)
Rod vranule (Picathartes)
Binomické jméno
Picathartes gymnocephalus
(Temminck, 1825)
Rozšíření vranule bělokrké (růžově)
Rozšíření vranule bělokrké (růžově)
Rozšíření vranule bělokrké (růžově)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vranule bělokrká (Picathartes gymnocephalus) je zpěvný pták obývající pralesy západní Afriky, spolu s vranulí šedokrkou tvoří starobylý rod Picathartes.

Dospělí jedinci měří okolo 40 cm a váží asi čtvrt kilogramu. Vyznačují se dlouhým krkem, ocasem a nohama a lysou kůží na hlavě, která je žlutě zbarvená s černými skvrnami na zátylku. Hřbet a křídla jsou černá a krk bílý, nohy jasně modré. Vranule žijí v monogamních párech, které obývají stálé území.[2] Vyhledávají izolované skalní suky, k jejichž stěnám lepí hnízda z bláta, proto potřebují blízkost vodních toků.[3] Převážně se zdržují v hustém porostu nedaleko hnízd. Živí se drobnými bezobratlými živočichy, často následují roje mravenců z rodu Dorylus a loví hmyz, který se před nimi snaží uniknout.

Kácení pralesů vede ke ztrátě přirozených biotopů vranulí, proto jsou rozšířeny pouze ostrůvkovitě a stávají se stále vzácnějšími. Podle odhadů žije v Africe maximálně deset tisíc příslušníků tohoto druhu.[4] Pro svou neobvyklost jsou velmi ceněným objektem pozorování ptáků.

Reference

  1. Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. Archivovaná kopie. www.bbc.co.uk [online]. [cit. 2015-11-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-07-02. 
  3. http://creagrus.home.montereybay.com/rockfowl.html
  4. Archivovaná kopie. www.birdlife.org [online]. [cit. 2015-11-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-17. 

Externí odkazy

Zdroj