Válka v Afghánistánu (2001-současnost)

Válka v Afghánistánu
konflikt: konflikt v Afghánistánu a válka proti terorismu
Trvání	7. října 2001 – 30. srpen 2021 (19 let, 10 měsíců, 3 týdny a 2 dny)
Místo	Afghánistán
Příčiny	teroristické útoky 11. září 2001
Výsledek	vítězství Tálibánu:[1][2][3][4] svržení vlády Tálibánu v roce 2001 povstání Tálibánu v roce 2003 zabití Usámy bin Ládina (2011) mírová dohoda z Dauhá (2020) stahování koaličních vojáků (2020–2021) návrat Tálibánu k moci a přesun jeho odpůrců do údolí Pandžšír (viz konflikt)
Změny území	zánik a obnova Islámského emirátu Afghánistán, svržení koalicí podporované Afghánské islámské republiky
Strany
invaze 2001: Severní aliance USA USA Spojené království Spojené království Kanada Kanada Austrálie Austrálie Itálie Itálie Nový Zéland Nový Zéland Německo Německo fáze ISAF/RS (2001–2021): Přechodný islámský stát Afghánistán (2002–2004) Afghánská islámská republika (2004–2021) ISAF (2001–2015) Operace RS (od 2015) USA USA Spojené království Spojené království Kanada Kanada Austrálie Austrálie Itálie Itálie Německo Německo Francie Francie Gruzie Gruzie Jordánsko Jordánsko Turecko Turecko Bulharsko Bulharsko Polsko Polsko Rumunsko Rumunsko Španělsko Španělsko Česko Česko Slovensko Slovensko 37 dalších zemí invaze 2001: Islámský emirát Afghánistán (Tálibán) Al-Káida Brigáda 055 Islámské hnutí Uzbekistánu TNŠM Islámské hnutí Východního Turkestánu fáze ISAF/RS (2001–2021): Tálibán Svaz islámského džihádu síť Hakkáníů (od 2002) HIG (do 2016) Al-Káida Indického subkontinentu podpora Tálibánu: Pákistán Pákistán Pákistánský Tálibán Svaz islámského džihádu (od 2002) Islámské hnutí Uzbekistánu (do 2015) Islámské hnutí Východního Turkestánu Laškar-e-Jhangvi Laškar-e-Islám Laškar-i-Tajjiba Jajš-e-Mohammed Hizbul Mudžahidín Írán Írán (údajně) Rusko Rusko (údajně dle USA) Saúdská Arábie Saúdská Arábie (údajně) Čína Čína (údajně) --- odštěpené skupiny Tálibánu Fidai Mahaz (od 2013) Fronta Mully Dadulláha Vysoká rada Muhammada Rasula (od 2015) fáze RS (2015–2021): Islámský stát – provincie Chorásán (od 2015)[5] Islámské hnutí Uzbekistánu
Velitelé
Ašraf Ghaní Joe Biden Boris Johnson Justin Trudeau Scott Morrison Giuseppe Conte Angela Merkelová Austin S. Miller Miloš Zeman bývalí vůdci: Hámid Karzaj George W. Bush Barack Obama Donald Trump Tony Blair Gordon Brown David Cameron Theresa Mayová Jean Chrétien Paul Martin Stephen Harper John Howard Kevin Rudd Julia Gillardová Tony Abbott Malcolm Turnbull Silvio Berlusconi Romano Prodi Mario Monti Enrico Letta Matteo Renzi Paolo Gentiloni Gerhard Schröder Václav Havel Václav Klaus Hajbatulláh Achúndzád (od 2016) Siradžuddín Hakkání Gulbuddín Hekmatjár Ajmán Zavahrí Hadži Nadžibulláh bývalí vůdci: Abdul Ghání Baradar (zajat) Muhammad Rasul (zajat) Muhammad Mansúr † (2015–2016) Muhammad Umar † (zemřel v roce 2013) Džaláluddín Hakkání † (zemřel v roce 2014) Obajdulláh Akhund † Dadulláh Akhund † Usáma bin Ládin † (do 2011)
Síla
Afghánské národní bezpečnostní síly: 352 000[6] ISAF: 18 000+ (od 2014) NATO NATO : cca. + 380 000 vojáků Tálibán: 60 000 Síť Hakkání: 4 000–15 000 HIG: 1 500–2 000 Al-Káida: cca 3 000 v roce 2001, nyní 50–100 Vysoká rada Muhammada Rasula: 3 000–3 500 Fidai Mahaz: 8 000
Ztráty
ISAF: 3 314 zabito, 23 500 zraněno  soukromé vojenské společnosti: 1 143 zabito Afghánské národní bezpečnostní síly: ~ 10 100 zabito Severní aliance: 200 NATO NATO: 95 674 vojáků (z toho 14 z ČR) Celkem: 134 031 zabito 72 000+ zabito
Podle Brownovy univerzity bylo v Afghánistánu 69 tisíc obětí bezpečnostních složek afghánské vlády, 53 tisíc povstalců a 46 tisíc civilistů,[7] přičemž většinu civilních obětí zabili protivládní povstalci.[8] IPPNW odhaduje 220 000 obětí.[9]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Válka v Afghánistánu byl konflikt^[10] trvající od 7. října 2001 do 15. srpna 2021 (tj. 19 let a 10 měsíců). Začal jako součást Operace Trvalá svoboda, která byla odpovědí Spojených států, Spojeného království a dalších 45 států na teroristické útoky 11. září 2001. Jako cíl invaze bylo stanoveno zajetí Usámy bin Ládina a dalších členů Al-Káidy, zničení islamistického režimu Tálibánu, který Al-Kaidu podporoval a poskytoval jí bezpečné zázemí, nastolení míru, ochrana obyvatelstva, rekonstrukce zničených oblastí, výcvik afghánské policie a armády a pomoc s ustanovením státní samosprávy.^[11] Do roku 2003 šlo pouze o válku vedenou jednotlivými státy. Až když v roce 2003 přebírali dva členové NATO (Německo a Nizozemsko) velení za jednu z misí, otevřely se dveře pro převzetí celé mise Aliancí.^[12]

Spojencům se sice podařilo svrhnout vládu Tálibánu, kterému se v pozdějších letech podařilo opět nabrat síly.^[13] Kampaň byla oproti původním očekávaní méně úspěšná. Nedosáhla totiž cíle omezit působení Al-Kaidy.^[14]

Od roku 2006 ohrožuje stabilitu Afghánistánu zvýšená aktivita povstalců z hnutí Tálibán, rekordně vysoká úroveň produkce opia^[15][16] a slabá vláda s minimální kontrolou oblastí mimo hlavní město Kábul.^[17] Roste rovněž napětí mezi Pákistánem a Spojenými státy, kvůli podpoře Tálibánu na Paštúny obývaných Federálně spravovaných kmenových územích a americkým útokům na pákistánské území za pomocí bezpilotních letadel.

Operace Trvalá svoboda byla ukončena 28. prosince 2014. 1. ledna 2015 na ní navázala Operace Rozhodná podpora.

V noci 2. července 2021 americká vojska opustila své základny i zemi. V Afghánistánu zůstalo pouze 600 příslušníků americké armády, a to převážně jako ochranka ambasády v Kábulu.^[18]

Průběh války

Situace před invazí

Usáma bin Ládin, hlavní sponzor sítě Al-Káida, žil v Afghánistánu ovládaném hnutím Tálibán, kde vedl výcvikové tábory teroristů.^[19] Po teroristických útocích na americké velvyslanectví v Keni a Tanzanii v roce 1998 americké námořnictvo bombardovalo teroristické výcvikové tábory střelami s plochou dráhou letu odpalovanými z ponorek. Rada bezpečnosti OSN v reakci na útok na americké ambasády vydala v letech 1999 a 2000 rezoluce číslo 1267 a 1333 namířené proti Tálibánu, které obsahovaly finanční sankce a zákaz dovozu vojenského zařízení.

Ve svém projevu 20. září 2001 prezident USA George Bush v reakci na teroristické útoky na New York a Washington přednesl směrem k vůdcům Talibánu čtyři požadavky: vydání Usámy bin Ládina a dalších vůdců Al-Káidy americkým autoritám, propuštění všech cizinců neoprávněně zadržovaných na Afghánském území a ochrana zahraničních novinářů, diplomatů a humanitárních pracovníků, okamžité a trvalé uzavření všech teroristických výcvikových táborů a předání všech teroristů a jejich podporovatelů příslušným orgánům. Talibán vyžadoval důkazy o bin Ládinově vině, což Bush odmítl s tím, že s teroristy se nevyjednává.

Již 26. září 2001 bylo v údolí Pandžšír severně od Kábulu vysazeno několik příslušníků divize speciálních aktivit CIA, kteří vytvořili styčný tým pod volacím znakem „Jawbreaker“. Kromě specializovaného vybavení přinesl tým 3 miliony dolarů ve stodolarových bankovkách za účelem koupení podpory. Tým kontaktoval generála Mohammeda Fahima, velitele sil Severní aliance v oblasti a připravil cestu pro vstup speciálních sil do regionu a také pomocí satelitní komunikace umožnil okamžité předávání zpravodajských informací.

Invaze

7. října 2001 v reakci na neochotu vydat bin Ládina z Afghánistánu, zahájil prezident USA George W. Bush vojenskou operaci na základě rezoluce RB OSN, která Tálibán na území Afghánistánu označila za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost, avšak nedala mu "zmocnění použít všech dostupných prostředků".^[20] Nicméně invaze byla ospravedlněna tím, že charta OSN ve svém článku 51 uznává přirozené právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu, dokud Rada bezpečnosti neučiní opatření pro zachování mezinárodního míru a bezpečnosti. Tento článek také vyžaduje, aby učiněná opatření byla oznámena Radě bezpečnosti, což zástupci USA a Spojeného království učinili.^[21]

První fází byly letecké údery proti výcvikovým táborům teroristů organizace Al-Káida a vojenským zařízením režimu Tálibánu. Více než 40 zemí na Blízkém východě, Africe, Evropě a po celé Asii poskytly svůj letecký prostor k průletu či povolily přistání.^[22] K těmto úderům byly použity mimo jiné helikoptéry Apache a řízené střely Tomahawk. Útoky se původně zaměřovaly na Kábul, Džalalabád a Kandahár. Během několika dní byla většina vojenských zařízení vážně poškozena a protivzdušná obrana byla prakticky zničena. Tálibán byl od 14. října 2001 ochotný jednat o vydání Bin Ládina, což ale George W. Bush odmítl.^[23] Síly Severní aliance podporované americkými jednotkami speciálních sil zahájily postup proti jednotkám Tálibánu a 13. listopadu obklíčily Kábul. Druhého dne vstoupily do města, kde se nesetkaly s prakticky žádným odporem. Tálibánské síly ustoupily na jih do Kandaháru, který padl 7. prosince a po bitvě o jeskynní komplex Tora Bora, který byl poslední velkou baštou odporu, hlavní vůdci Tálibánu a Al-Káidy uprchli přes hranice do Pákistánu.^[24]

Prozatímní vláda

Krátce po osvobození Kábulu byla v německém Bonnu uspořádána konference za účasti afghánských kmenových vůdců a představitelů protitalibánské opozice. Zde byla 5. prosince 2001 schválena dohoda o zřízení Prozatímní afghánské správy, která vstoupila v platnost při oficiálním převzetí moci 22. prosince. Prozatímní správa sestávala z prozatímní vlády, nejvyššího soudu a zvláštní nezávislé komise pro mimořádné události (Lója džirga). Prozatímní vláda se skládala z předsedy, pěti místopředsedů a 24 ministrů. Vůdce paštunské delegace Hamid Karzáí byl zvolen předsedou prozatímní správy. Tato prozatímní správa fungovala do 13. července 2002 kdy ji nahradil tzv. Přechodný islámský stát Afghánistán.^[25] Současně s ustanovením prozatímní správy schválila OSN mandát pro Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly (ISAF), což byla mezinárodní vojenská mise pod vedením NATO, jejímž úkolem bylo zajistit Kábul s okolím proti Tálibánu, Al-Káidě i místním bojůvkám, aby mohla vláda Hámida Karzaje fungovat. V prvních dvou letech byla působnost ISAF omezena jen na Kábul a okolí, z hlediska vojenské organizace tak šlo o jednotku odpovídající divizi; teprve v říjnu 2003 Rada bezpečnosti autorizovalo rozšíření mise na celý Afghánistán. V květnu téhož roku americký ministr obrany Donald Rumsfeld při návštěvě Kábulu oznámil, že "větší boje skončily a je čas na rekonstrukci země". V Afghánistánu tehdy bylo osm tisíc amerických vojáků.^[24]

Tálibánská revolta

Revolta, označovaná jako „Neo-Tálibánské povstání“ se začala projevovat během roku 2003 a prudce eskalovala během let 2005-2006, kdy poprvé od operace Anakonda v roce 2002 došlo k většímu střetu v provincii Kandahár (bitva u Pašmulu), při které přišlo o život více než 1000 Tálibánců. Na intenzitě nabíraly akce Tálibánců i v letech následujících. Jejich způsob boje bývá označován jako válčení čtvrté generace, kdy hlavním cílem povstalců je spíše psychika protivníka. V boji tak zřídka kdy docházelo k velkým bitvám, povstalci se spíše snažili o nastavování výbušnin u cest, přepady koaličních a vládních jednotek, rychlé útoky na vojenské základny či únosy a popravy nepřátelských osob. Násilí, které vyvolával, se dělo v cyklických periodách, kdy je zde jasně patrné, že během jara a léta vojenské aktivity stoupaly, aby v období zimy výrazně poklesly.^[26]

Návrat Tálibánu

Na základě dohody podepsané mezi tehdejším prezidentem USA Donaldem Trumpem a Tálibánem začala začátkem května 2021 administrativa prezidenta Joe Bidena stahovat americká vojska z Afghánistánu. Své vojáky začaly stahovat také ostatní členské státy NATO. Tálibán situace využil a začal Afghánistán postupně obsazovat. Většinu měst obsadili bez boje, jelikož afghánská vládní vojska se vzdala. Mezitím se vojska Američanů a jejich spojenců vrátila do Afghánistánu, ovšem pouze kvůli evakuaci svých ambasád. 15. srpna 2021 opět bez žádného odporu obsadil Tálibán hlavní město Kábul.^[27][28] Západní státy narychlo evakuovaly své občany a ze země se snažilo uprchnout také mnoho Afghánců.^[29][30] 16. srpna 2021 vystoupil současný prezident USA Joe Biden s projevem, v němž uvedl, že nelze bojovat na straně afghánské vlády, když její vojska nejsou ochotna bojovat za svou zemi.^[31] Někteří kritici přirovnali pád Kábulu k pádu Saigonu v roce 1975.^[32] V noci na 31. srpna 2021 pak byla po téměř 20 letech definitivně ukončena přítomnost USA v Afghánistánu, kdy kolem půlnoci místního času opustili afghánské území poslední američtí vojáci a spolu s nimi i americký velvyslanec. ^[33]

Statistika

Náklady na válku pro Spojené státy^[34]

• celkem: 2,26 bilionů $, z toho 887 miliard $ bylo určeno na rekonstrukci na projektu pro obnovu Afghánistánu
• celkem 20 666 zraněných amerických vojáků
• 2312 zabitých amerických vojáků

IPPNW, celosvětová skupina 63 národních lékařských organizací, odhaduje, že za deset let trvání války v Afghánistánu zahynulo 220 000 lidí.^[9]

Válka v Afghánistánu si za 20 let vyžádala 242 000 životů, z toho přes 40 000 tvořili civilisté a amerických vojáků a jejich spojenců padlo přes 3,5 tisíce (z toho 14 českých vojáků), Tálibánců přes 84 000. Zbytek připadá na afghánskou armádu a policii. Své domovy kvůli válce opustilo přes 5 milionů lidí. Jen Spojené státy stála válka v Afghánistánu odhadem víc než 21 bilionů korun (978 miliard dolarů).^[35]

Kritika

Spojené státy v roce 2009 přiznaly, že používají ve válce v Afghánistánu munici s bílým fosforem. Při útocích proti nepřátelským objektům došlo také k zasažení afghánských civilistů. Podle Ženevských konvencí je použití bílého fosforu proti lidem zakázáno. Bílý fosfor je nebezpečnou chemickou zbraní, která způsobuje strašlivé popáleniny.^[36][37]

V roce 2010 prozradil whistleblower mezi vojáky, že skupina amerických vojáků, kteří si říkali Kill Team, zavraždila nejméně tři afghánské civilisty a části jejich těl pak sbírala jako trofeje. Pět vojáků obviněných z vraždy stanulo před vojenským soudem.^[38][39]

Při sérii opakovaných útoků americké armády 3. října 2015 v Kundúzu na nemocnici, kterou provozuje organizace Lékaři bez hranic, zahynulo 42 lidí včetně lékařů a nemocničního personálu.^[40] Americká armáda útok označila za kombinaci neúmyslných lidských selhání, technických chyb a špatného postupu a zahájila kázeňské řízení s 16 vojáky.^[41] Prezident Obama^[42] a velitel spojeneckých sil v Afghánistánu John Campbell se za útok omluvili.^[41]

Z uniklých dokumentů vyplývá, že při náletech bezpilotních letounů v Afghánistánu tvořili civilisté přibližně 90% obětí.^[43] Podle Amnesty International se Spojené státy při útocích bezpilotních letounů dopouštějí válečných zločinů, protože při útocích umírá velké množství neozbrojených civilistů.^[44] Útoky bezpilotních letounů označil za porušení mezinárodního práva také vyšetřovatel OSN Ben Emmerson.^[45]

V prosinci 2019 deník The Washington Post zveřejnil přes 2000 stran odtajněných dokumentů nazvaných Afghanistan Papers, které jsou srovnávány s Pentagon Papers z dob amerického nasazení ve Vietnamské válce. Z Afghanistan Papers plyne, že američtí generálové, diplomati a politici veřejnosti soustavně lhali o situaci v Afghánistánu, aby zdůvodnili další boje, ač věděli, že válku nelze vyhrát.^[46][47]

Reference

Související články

• Teroristické útoky 11. září 2001
• George W. Bush
• Válka proti terorismu
• Islámský stát

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu americká válka v Afghánistánu na Wikimedia Commons

Zdroj