Udabnopithecus
 Udabnopithecus garedziensisStratigrafický výskyt: pozdní miocén (před 8,5 - 9 miliony let) | |
|---|---|
 | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše |
živočichové (Animalia) |
| Kmen |
strunatci (Chordata) |
| Podkmen |
obratlovci (Vertebrata) |
| Třída |
savci (Mammalia) |
| Řád |
primáti (Primates) |
| Oddělení |
úzkonosí (Catarrhini) |
| Nadčeleď |
hominoidi (Hominoidea) |
| Čeleď |
hominidé (Hominidae) |
| Rod |
Udabnopithecus Burčak-Abramovič – Gabašvili, 1945 |
| Binomické jméno | |
|
Udabnopithecus garedziensis Burčak-Abramovič – Gabašvili, 1945 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Udabnopithecus garedziensis je druh vyhynulých hominidů, žijících v pozdním miocénu (před 8,5 - 9 miliony let) na území dnešní Gruzie. V rodu Udabnopithecus je pouze jediný druh. Doložen je dosud jen zlomkem horní čelisti a dvěma silně opotřebenými zuby, které byly zachyceny již před polovinou 20. století na lokalitě Udabno.
Vzhledem k malému množství nálezů i jejich fragmentárnosti je velmi obtížné určit taxonomickou a fylogenetickou pozici rodu Udabnopithecus. Podle morfologie zubů má velmi blízko k rodu Dryopithecus a často se dokonce předpokládá, že je s některým druhem rodu Dryopithecus totožný (nejvíce je zmiňován druh Dryopithecus brancoi). Bez kvalitnějích nálezů to ovšem nelze jednoznačně potvrdit či vyvrátit.
Nález z lokality Udabno je významný zejména tím, že se jedná o jeden z posledních dokladů přítomnosti hominidů v Eurasii. Pochází z období, kdy hominidé v Evropě i Asii postupně vymírali, když se nedokázali přizpůsobit změnám podnebí. Udabnopithecus zároveň významně rozšiřuje areál výskytu podčeledi Dryopithecinae.
Literatura
- BEGUN, D. R. European hominoids. In: HARTWIG, W. C. The primate fossil record. Cambridge: Cambridge University Press, 2002. Kapitola 20, s. 339–368.
- BEGUN, D. R. Miocene hominids and the origins of the African apes and humans. Annual Review of Anthropology. 2010, roč. 39, s. 67–84.
- BERNOR, R. L. New apes fill the gap. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2007, roč. 104, s. 19 661 – 19 662.
- CASANOVAS-VILAR, I., ALBA, D. M., GARCÉS, M., ROBLES, J. M., MOYÀ-SOLÀ, S. Updated chronology for the Miocene hominoid radiation in Western Eurasia. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2011, roč. 108, s. 5554–5559.
- GABUNIA, L., GABASHVILI, E., VEKUA, A., LORDKIPANIDZE, D. The late Miocene hominoid from Georgia. In: BONIS, L.; KOUFOS, G.; ANDREWS, P. Hominoid evolution and environmental change in the neogene of Europe 2. Cambridge: Cambridge University Press, 2001. S. 316–325.
- KOUFOS, G. D. Potential hominoid ancestors for Hominidae. In: HENKE, W. C.; TATTERSALL, I. Handbook of palaeoanthropology 3. Berlín: Springer, 2007. S. 1347–1377.
- KOUFOS, G. D. Palaeoenvironment of the eastern Mediterranean Miocene hominoids. Επιστημονική Επετηρίδα του Τμήματος Γεωλογίας. 2010, roč. 39, s. 207–208.
- RICHMOND, B. G. Eurasian Hominoid Evolution. Evolutionary Anthropology: Issues, News, and Reviews. 1999, roč. 7, s. 194–196.
