Timaliidae

Jak číst taxoboxTimáliovití
alternativní popis obrázku chybí
timálie kaštanovohlavá (Timalia pileata)
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád pěvci (Passeriformes)
Čeleď timáliovití (Timaliidae)
Vigors & Horsfield, 1827
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Timáliovití (Timaliidae) představují čeleď pěvců. Kdysi podstatně širší skupina v současném pojetí zahrnuje pouze deset rodů a více než 50 žijících druhů rozšířených především v lesních porostech jižní, východní a jihovýchodní Asie (včetně Malajského poloostrova). Opeření je černé, šedé nebo sytě hnědé, často s pruhovaným či skvrnitým vzorem, některé druhy vynikají zakřiveným, šavlovitým zobákem (rody Pomatorhinus a Jabouilleia).[1]

Potravu timáliovitých tvoří především hmyz, někdy i bobule, semena či nektar. Žijí v různých typech lesů (včetně bambusových), kořist sbírají z listů a větví. Svá kulovitá nebo klenutá hnízda z rostlinného materiálu si typicky budují na zemi nebo blízko země a jde o monogamní ptáky, přičemž o rodičovské povinnosti se dělí oba rodiče. Velikost snůšky činí 2 až 5 vajec, s většími snůškami v severnějších oblastech. Inkubační doba činí asi 12 dní.[1]

Systematika

Čeleď Timaliidae v současném užším pojetí (IOC World Bird List, v14.1) zahrnuje následujících deset rodů:[2][3]

  • Cyanoderma Salvadori, 1874
  • Dumetia Blyth, 1852
  • Erythrogenys Baker, 1930
  • Macronus Jardine & Selby, 1835
  • Melanocichla Sharpe, 1883
  • Mixornis Blyth, 1842
  • Pomatorhinus Horsfield, 1821
  • Spelaeornis David & Oustalet, 1877
  • Stachyris Hodgson, 1844
  • Timalia Horsfield, 1821

Systematika timálií však byla extrémně spletitá a ve starších zdrojích se tak podstatně liší vymezení této skupiny. Dlouhodobě totiž představovala spíše tzv. sběrný taxon pro vzájemně nepříbuzné formy. Německý ornitolog Ernst Hartert (1859–1933) o těchto ptácích prohlásil, že druhy, jež nelze jednoduše zařadit jinam, bývají označovány jako timálie.[4] Timálie se zároveň v historických systémech často uvádějí coby zástupci širší čeledi lejskovití (Muscicapidae), jež vyjma nich v této podobě zahrnovala i čeleď drozdovitých (Turdidae) či čeleď pěnicovitých (Sylviidae).[pozn. 1][5]

Podrobnou předmolekulární systematiku timálií představil francouzský ornitolog Jean Théodore Delacour na přelomu 40. a 50. let 20. století.[6][7] Delacour rozeznával šest tribů timálií, konkrétně Pellorneini, Pomatorhinini, Timaliini, Chamaeini, Turdoidini a Picathartini. Celkem klasifikoval 252 druhů ve 47 rodech, systém koncipoval tak, aby sledoval posloupnost od „primitivních“ (Pellorneini) až po „nejodvozenější“ taxony (Picathartini) a za sesterskou skupinu k timáliím považoval pěnicovité.[5]

Co se týče timálií, Delacour představoval několik dekád hlavní taxonomickou autoritu až do vydání Sibleyho a Ahlquistova systému ptáků[8] a monografie Sibley a Monroe (1990)[9]. Tyto průkopnické práce, založené na DNA-DNA hybridizaci, přinesly následující zjištění, resp. proměny systému:[4][5]

  • Naznačovaly, že v rámci timálií se odvozuje rod Sylvia (tj. pěnice). Timálie byly proto zařazeny do čeledi Sylviidae, v rámci níž byla rodům Garrulax a Liocichla (v Delacourově systému zástupci tribu Turdoidini) vyčleněna vlastní podčeleď Garrulacinae, zatímco ostatní timálie spadaly do podčeledi Sylviinae.
  • V rámci Sylviinae vystupoval v samostatném tribu Chamaeini rod Chamaea, zatímco ostatní timálie spadaly do tribu Timaliini. Třetí tribus, Sylviini, zahrnoval právě rod pěnic Sylvia.
  • Vranule rodu Picathartes (Delacourův tribus Picathartini) se ukázaly být timáliím zcela nepříbuzné.
  • Australasijské rody Garritornis a Pomatostomus se ukázaly být příbuzné s korvoidními zpěvnými, nikoli s timáliemi (vzájemnou příbuznost naznačovala podobnost s rodem Pomatorhinus, jež je tedy důsledkem konvergentního vývoje).
  • Samostatná čeleď kruhoočkovitých (Zosteropidae) vystupovala jako blízce příbuzná timáliím.[10]

Následné práce již řešily příbuzenské vztahy timálií prostřednictvím molekulární fylogenetiky založené na sekvencích DNA. Jednu z prvních poskytla studie Cibois (2003), jež některé rody z timálií vyloučila (Pteruthius, Kakamega), ale podle výsledků se v rámci timálií odvozovaly jak pěnice (Sylvia), tak kruhoočka (Zosterops).[5] Navazující hypotézy příbuzenských vztahů poskytli např. Gelang & kol. (2009)[11], Moyle & kol. (2012)[12] a Cai & kol. (2019)[10]. Molekulárně-fylogenetické analýzy nakonec vyprofilovaly pět holofyletických linií, dnes hodnocených na úrovni samostatných čeledí, tj. Sylviidae, Zosteropidae, Timaliidae, Pellorneidae a Leiothrichidae.[1][10] Rody řazené do timáliovitých v užším smyslu shrnuje úvod této kapitoly. Oddělení většího množství samostatných čeledí dává smysl i z toho důvodu, že jak taxon Sylviidae Leach, 1820, tak taxon Timaliidae Vigors & Horsfield 1827 patří mezi dlouhodobě zaužívané (ačkoli jejich vymezení se široce měnilo).[11] Komplexní studie Cai & kol. (2019) vymezila ještě samostatnou čeleď pro rod Alcippe (Alcippeidae). Následující kladogram znázorňuje předpokládané příbuzenské vztahy:[10]

 
 
 

Pycnonotidae

 
 
 
 

Sylviidae

 
 

Paradoxornithidae[pozn. 2]
 
 
 
 

Zosteropidae

 
 
 

Timaliidae

 
 
 

Pellorneidae

 
 
 

Alcippeidae

 
 

Leiothrichidae

 
 
 
 
 
 
 
 

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Pěnicovití sami představovali problematický, sběrný taxon.
  2. ↑ Jindy řazeni přímo v rámci Sylviidae, historicky součást timáliovitých v širším smyslu

Reference

  1. ↑ a b c WINKLER, David W.; BILLERMAN, Shawn M.; LOVETTE, Irby J. Tree-Babblers, Scimitar-Babblers, and Allies (Timaliidae), version 1.0. Birds of the World. 2020. Dostupné online [cit. 2024-03-23]. ISSN 2771-3105. DOI 10.2173/bow.timali1.01species_shared.bow.project_name. (anglicky) 
  2. ↑ Babblers, scimitar babblers, ground babblers, Alcippe fulvettas. IOC World Bird List, v14.1 [online]. [cit. 2024-03-24]. Dostupné online. 
  3. ↑ timáliovití [online]. BioLib [cit. 2024-03-24]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b HUTCHINS, Michael; JACKSON, J. A.; BOCK, W. J.; OLENDORF, D, 2003. Birds III. 2. vyd. Farmington Hills, MI: Gale. (Grzimek's Animal Life Encyclopedia; sv. 10). S. 505. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d CIBOIS, Alice. Mitochondrial DNA Phylogeny of Babblers (Timaliidae). The Auk. 2003, roč. 120, čís. 1, s. 35–54. Dostupné online [cit. 2024-03-24]. ISSN 0004-8038. DOI 10.2307/4090138. 
  6. ↑ DELACOUR, J. Les Timaliinés. L’Oiseau. 1946, s. 7–36. 
  7. ↑ DELACOUR, J. Les Timaliinés: Additions et modifications. L’Oiseau. 1950, s. 186–191. 
  8. ↑ SIBLEY, C. G.; AHLQUIST, J. E. Phylogeny and classification of birds: a study in molecular evolution. New Haven: Yale University Press, 1990. 
  9. ↑ SIBLEY, C. G.; MONROE, B. L. Distribution and Taxonomy of Birds of the World. New Haven: Yale University Press 
  10. ↑ a b c d CAI, Tianlong; CIBOIS, Alice; ALSTRÖM, Per. Near-complete phylogeny and taxonomic revision of the world’s babblers (Aves: Passeriformes). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2019-01, roč. 130, s. 346–356. Dostupné online [cit. 2024-03-24]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/j.ympev.2018.10.010. 
  11. ↑ a b GELANG, Magnus; CIBOIS, Alice; PASQUET, Eric. Phylogeny of babblers (Aves, Passeriformes): major lineages, family limits and classification. Zoologica Scripta. 2009-05, roč. 38, čís. 3, s. 225–236. Dostupné online [cit. 2024-03-24]. ISSN 0300-3256. DOI 10.1111/j.1463-6409.2008.00374.x. (anglicky) 
  12. ↑ MOYLE, Robert G.; ANDERSEN, Michael J.; OLIVEROS, Carl H. Phylogeny and Biogeography of the Core Babblers (Aves: Timaliidae). Systematic Biology. 2012-07-01, roč. 61, čís. 4, s. 631–651. Dostupné online [cit. 2024-03-24]. ISSN 1076-836X. DOI 10.1093/sysbio/sys027. (anglicky) 

Externí odkazy

Zdroj