Theo Heemskerk

Theo Heemskerk
Theo Heemskerk (1927)
Theo Heemskerk (1927)
Narození 20. července 1852
Amsterdam
Úmrtí 12. června 1932 (ve věku 79 let)
Utrecht
Alma mater Univerzita v Leidenu
Delftská technická univerzita
Povolání advokát, politik a vysokoškolský učitel
Zaměstnavatel Svobodná univerzita v Amsterdamu
Ocenění komandér Řádu nizozemského lva
rytíř velkokříže Oranžsko-nasavského řádu
Politická strana Antirevoluční strana
Nábož. vyznání Reformed Churches in the Netherlands
Choť Lydia Heemskerk-von Zaremba
Rodiče Jan Heemskerk Azn.
Příbuzní Jan Frederik Heemskerk (bratr)
Funkce člen Druhé komory Generálních stavů (1888–1891)
člen Druhé komory Generálních stavů (1893–1894)
člen Druhé komory Generálních stavů (1894–1897)
člen Druhé komory Generálních stavů (1901–1905)
člen Druhé komory Generálních stavů (1905–1908)
… více na Wikidatech
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Theodorus Heemskerk (20. července 1852 Amsterdam12. června 1932 Utrecht) byl nizozemský politik. V letech 1908–1913 zastával funkci předsedy vlády. Byl v úřadě 5 let, 6 měsíců a 17 dní. Vedl nejdéle sloužící kabinet od roku 1848. Držel i řadu jiných vládních funkcí: ministr spravedlnosti (1910, 1913, 1918–1925), ministr vnitra (1908–1913), ministr kolonií (1908). Byl reprezentantem konzervativní Antirevoluční strany.

Život

Narodil se v remonstrátské (později se stal reformovaným) a politické rodině, jeho otec Jan Heemskerk byl nizozemským premiérem v letech 1874–1877 a 1883–1888. Theo vystudoval práva na Univerzitě v Leidenu, absolvoval roku 1876. Poté se živil jako právník. Vstoupil do Antirevoluční strany a v roce 1883 se za ni stal členem provinční rady Severního Holandska. Roku 1888 byl prvně zvolen do sněmovny (působil v ní až do smrti v roce 1932). Byl i radním Amsterdamu (1889 až 1895, 1900 až 1908).[1]

Problémem jeho politické kariéry byly osobní antipatie mezi ním a vůdcem strany Abrahamem Kuyperem. Již Heemskerkův otec byl ostatně velkým oponentem Kuyperovy strany a vstup mladého Thea k Antirevolucionářům byl všeobecným překvapením, zvlášť když stranu v mládí také kritizoval (jeho příklon ke straně snad souvisel s názory jeho první ženy, šlechtičny Marie Hartsenové).[2] Rozcházeli se s vůdcem strany i ideově, Kuyper byl vůdcem konzervativního, Heemskerk liberálnějšího křídla. V roce 1901 kvůli tomu Heemskerk odmítl sloužit pod Kuyperem v jím vedeném kabinetu. Proti spolupráci se postavila i Heemskerkova druhá manželka (polsko-ruská šlechtična Lydie von Zaremba), která vyhrožovala, že v takovém případě odjede do zahraničí. Kuyper to dlouho vnímal jako zradu, pozice Heemskerka se ve straně ale značně zlepšila, když Kuyper prohrál volby v roce 1905 a nedostal se ani do sněmovny. Po této potupné porážce dokonce dosti dlouho pobýval v zahraničí.

Když se roku 1908 Heemskerk dostal k sestavení vlastního kabinetu, bylo to proti Kuyperově vůli a Kuyper do vlády nebyl pozván, ač se kvůli naději na vládní post narychlo vrátil ze zahraničí. Hanil poté Heemskerka v řadě úvodníků deníku De Standaard, ale jeho pozice byla již tak slabá, že nedokázal nový kabinet torpédovat (prý Heemskerkovi odpustil na smrtelné posteli, nicméně vzhledem k tomu, že od roku 1919 byl v nedobré psychické kondici, není tomuto obratu dávána velká váha; sám Heemskerk spor prožíval dle všeho smířlivěji, o čemž svědčí, že roku 1920 promluvil na Kuyperově pohřbu).[1]

Heemskerk v pozici premiéra prosadil revidovaný chudinský zákon (1912) a zákon o očkování (1911). Přijal také přípravná opatření pro revizi ústavy, v níž byla zvláštní pozornost věnována finanční rovnosti veřejného a soukromého vzdělávání. Jeho kabinet udělal také první kroky k zavedení sociálních služeb, ačkoli Heemskerk během svého premiérství opakovaně prohlašoval, že je proti tomu, aby se stát staral o chudé a nezaměstnané - to měla v jeho očích dělat církev. V sociální oblasti se jeho konzervatismus projevoval nejčistěji.

Po volební porážce v roce 1913 Heemskerk rezignoval a stal se členem Státní rady. Roku 1918 se znovu hovořilo o možnosti, že by byl pověřen sestavením kabinetu, ale nestalo se tak kvůli odporu královny. Získal v nové vládě aspoň post ministra spravedlnosti a držel ho sedm let. Ve funkci připravil nový trestní řád (1921), revidoval námořní právo (1924) a připravil různé novely občanského zákoníku (dědictví, svědecké výpovědi). V roce 1930 působil jako předseda Konference pro kodifikaci mezinárodního práva, která se konala v Haagu pod záštitou Společnosti národů.

Oficiální stránky nizozemského parlamentu v jeho profilu uvádějí: "Měl pověst člověka, který bere věci příliš lehce, ale vždy se dokázal udržet v debatách díky svému intelektu a řečnickým schopnostem. Jeho lehkomyslné jednání vyneslo jeho vládě přívlastek 'veselé křesťanství'."[3]

Reference

  1. a b Heemskerk, Theodorus (1852-1932). Huygens Institut [online]. [cit. 2025-07-14]. Dostupné online. 
  2. 20 juli jarig: Theo Heemskerk. IsGeschiedenis [online]. 2013-07-20 [cit. 2025-07-14]. Dostupné online. (nizozemsky) 
  3. Mr. Th. (Theo) Heemskerk. Parlement.com [online]. [cit. 2025-07-14]. Dostupné online. (nizozemsky) 

== Externí odkazy ==

  • Obrázky, zvuky či videa k tématu Theo Heemskerk na Wikimedia Commons

Zdroj