Svatý rok 1750

Svatý rok 1750
Papež Benedikt XIV.,[1] vlastním jménem Prospero Lorenzo Lambertini, za jehož pontifikátu se slavil Svatý rok 1750
Papež Benedikt XIV.,[1] vlastním jménem Prospero Lorenzo Lambertini, za jehož pontifikátu se slavil Svatý rok 1750
Téma odpuštění trestů za hříchy
Místo Řím
Země Papežský stát
Pořadatel Katolická církev
Datum 1750
Účast poutníci do Říma
Předchozí Svatý rok 1725 (16. v pořadí)
Následující Svatý rok 1775 (18. v pořadí)
Web Jubilees throughout History (anglicky)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jubilejní Svatý rok 1750 (17. řádné univerzální jubileum), který navázal na předchozí řadu Svatých roků, byl vyhlášen 5. května 1749 bulou Peregrinantes a Domino. Podle dobových záznamů se do Říma sjelo více než milion poutníků, včetně několika velvyslanců a skupin z daleké Západní Indie, Egypta a Arménie. Příliv poutníků byl tak velký, že římské charitativní a špitální instituce byly nuceny pronajímat královské paláce, aby počet poutníků zvládly. Poprvé byla kupole svatého Petra a Berniniho kolonáda osvětlena tisíci hořících pochodní. Po celém městě bylo postaveno 3000 křížů.[2] Papež Benedikt XIV.[1] také zavedl v Koloseu velkopáteční Via Crucis, a posvětil tak slavný amfiteátr jako posvátný prostor vyhrazený k uctění památky mučednické smrti prvních křesťanů.[2]

Papež Svatého roku 1750

Voltaire (1694 – 1778)

V roce 1750 slavil Svatý rok papež Benedikt XIV., zvolený po desetiměsíčním konkláve v roce 1740. Během procesu o svatořečení sv. Jana Nepomuckého byl tzv. obhájcem ďábla, k svatořečení papežem Benediktem XIII.[3] došlo v roce 1729. Prosper Lambertini, jak znělo rodné jméno Benedikta XIV.,[1] byl předtím arcibiskupem v Bologni a proslul v celém tehdejším světě dvěma vynikajícími vlastnostmi: svou učeností a přitom rozšafným smyslem pro praktické věci. Už v Bologni ho nazývali „dobrým Lambertinim“. Sorbonna chtěla umístěním jeho obrazu ve velké univerzitní aule zase poctít jeho vzdělanost, odpovídající úrovni doby. I sám Voltaire složil k jeho poctě verše a Marie Terezie se o něm vyjádřila, že vyniká svou moudrostí.[4]

Horace Walpole kolem roku 1741, autor obrazu Rosalba Carriera

A syn anglického ministerského předsedy Horatius Walpole, sám přesvědčený anglikán, dal ve své vile postavit jeho sochu s nápisem: „Milován katolíky, ctěn protestanty, skromný a nezaujatý vládce, který nezná milce, papež, kterému je cizí nepotismus, přes své vědomosti a nadání skromný učitel, soudce, jemuž schází přísnost.“ Stejnojmenný příbuzný britského ministra Pitta si dal pořídit jeho bustu, pod niž složil následující nápis: „Jan Pitt, který neřekl nikdy nic dobrého o knězi římské církve, dal postavit tento památník k poctě papeže Benedikta XIV.“[4]

Sv. Leonard z Porto Maurizio, jeden z proslulých kazatelů Svatého roku 1750

Příprava na jubileum

To byl papež Svatého roku 1750, jejž silně poznamenal svou právní a pastorační zkušeností. Nunciům, biskupům a vládcům dal rozeslat 5. května 1749 oznámení o vyhlášení Svatého roku. V další konstituci pak velmi jasně shrnul celou dosavadní teologickou nauku jubilejních roků, obsaženou v bulách svých předchůdců, poprvé jasně vypočítal všechny podmínky k získání odpustků Svatého roku, mezi nimi na prvním místě zdůraznil upřímnou a kající zpověď.[4]

Nejenže dal opravit řadu římských chrámů pro nastávající jubileum významnými umělci, ale zorganizoval i duchovní přípravu věřících řadou katechetických kázání, jež se konala i během Svatého roku v různých římských bazilikách. K tomu účelu svolal do Říma i slavné kazatele různých řádů, mezi nimiž byl i později svatořečený kapucín Leonard z Porto Maurizio, který v různých částech Říma strhoval svou prostou výmluvností poutníky k pokání.[5]

Průběh Svatého roku

Nápis připomínající otevření a zavření Svaté brány papežem Benediktem XIV. k jubilejnímu roku 1750. Křížová chodba Lateránské baziliky.

Aby během jubilejního roku bylo postaráno o duchovní potřeby poutníků, jmenoval k tomu účelu papež Benedikt zvláštní komisi kardinálů. Jiná měla zase pečovat o jejich hmotné potřeby. Svatou bránu svatopetrské baziliky otevřel papež podle tehdy vžitého zvyku v předvečer Vánoc 1749. Po celý rok střežila Svaté brány čestná stráž Rytířů svatých Petra a Pavla.[5]

Poštovní schránka z jubilejního roku 1750, instalovaná na zdi kostela sv. Salvátora (Piazza delle Coppelle, Řím), aby hoteliéři mohli hlásit nemocné poutníky.

I přes válečné nepokoje připutovalo do Říma mnoho poutníků, mezi nimiž tentokrát vzbudili velkou pozornost poutníci z daleké Arménie. Přišli do Říma s prapory, zpěváky, s dvěma biskupy a devíti kněžími. Papež sám je přivítal ve Svatopetrské bazilice a pak byli ubytování v hospici[p 1] Nejsvětější Trojice, který tehdy poskytl pohostinství 194.834 poutníkům. Na jejich vydržování značně přispěli i vévoda Salviati a kníže Odescalchi. Benedikt XIV. pokřtil 22. května v bazilice Panny Marie sopra Minerva 22 obrácených židů. Během Svatého roku dal se svolením papeže zřídit sv. Leonard z Porto Maurizio v Koloseu čtrnáct kapliček křížové cesty a uprostřed vztyčit vysoký kříž na počest křesťanských mučedníků, kteří tam pro Krista v prvních stoletích prolili svou krev.[5]

Když Benedikt XIV. uzavíral 24. prosince Svatou bránu, mohl být spokojen s duchovním užitkem, který přinesl poutníkům. Bylo jich méně než dříve, ale přišli s duchem usebranosti a modlitby. Také tehdy se Svatý rok obešel bez vnějších okázalostí. Jen kronikáři zaznamenali několik podrobností, jež spíše charakterizují papeže, jenž Svatý rok pečlivě připravil a šťastně uzavřel. Během Svatého roku se prý k němu přiblížil jakýsi starý kapucín, celý vzrušený a plačící. Benedikt XIV. se ho zeptal: „Co se stalo?“ Kapucín odpověděl: „Svatý Otče, měl jsem zjevení, že se narodil Antikrist. A papež se otázal: „Jak je starý?“ „Teď má tři nebo čtyři roky,“ odpověděl vzrušený řeholník. „Dobře, dobře, to už se týká mého nástupce,“ řekl mu dobrosrdečně papež.[5]

Na sklonku Svatého roku k němu přišli i dva přesvědčení luteráni. Papež se s nimi rozloučil slovy: „Synové, požehnání starých lidí je rozšířeno u všech národů. Žehnám vám a nechť vás Hospodin osvítí.“[6]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Termínem hospic (z latinského hospitium – „útulek“) jsou míněna ubytovací místa pro odpočinek poutníků, která vznikla již ve 4. století. Již za časů starého Říma a ve středověku existovaly přístřešky či útulky při cestách, kde si mohli poutníci odpočinout, těhotné ženy porodit a choří buď se uzdravit a pokračovat v cestě, nebo v klidu zemřít. Vyskytují se dokonce názory, že první hospic byl vlastně popsán již v biblickém podobenství o milosrdném Samaritánovi – Lk 10, 30–35 (Kral, ČEP). Pozdější význam hospice jako zdravotnicko-sociálního zařízení, které slouží k péči o nevyléčitelně a těžce nemocné osoby, tedy k tzv. paliativní péči, je až odvozený od starobylé praxe, kdy pomoc „poutníkům na cestě“ se začala chápat jako pomoc těm, kdo jsou na „cestě do věčného domova“.

Reference

  1. ↑ a b c CHENEY, David M. Prospero Lorenzo Lambertini † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b 1750: Benedict XIV [online]. iubilaeum2025.va [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ CHENEY, David M. Pietro Francesco (Vincenzo Maria) Orsini de Gravina, O.P. † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c POLC, Jaroslav V. Svaté roky (1300–1983). Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1999. 160 s. ISBN 80-7266-041-1. S. 74. 
  5. ↑ a b c d Polc, s. 75.
  6. ↑ Polc, s. 76.

Literatura

  • PERALI, P. In: Cronistoria dell Anno Santo MCMXXV. Appunti storici, dati statistici, atti ufficiali con appendice storico-bibliografica. Řím: Generální sekretariát Ústředního výboru Svatého roku 1925, 1928. S. 1055 a násl. (italsky)

Studie a články

  • Anni Santi (Gli). Torino: [s.n.], 1934. (italsky) 
  • BARGELLINI, Piero. L'Anno Santo nella storia, nella letteratura e nell’ arte. Florencie: [s.n.], [1974]. 318 s. (italsky) 
  • CASTELLI, Giulio. Gli Anni Santi. Il grande perdono. Rocca S. Casciano: [s.n.], 1949. (italsky) 
  • CECCHETTI, I. The Sublime City. Washington – Řím: Frediani G, 1950. (anglicky) 
  • CECCHETTI, I. Roma nobilis. L’idea, la missione, le memoria. Il destino di Roma. Řím: Cechetti I., 1950. (italsky) 
  • Storia e typografia dell’ Anno Santo. Vatikán: Comitato centrale per l’Anno Santo, 1974. (italsky) 
  • DE BLASI, Jolanda. Giubileo. Racconto di sei secoli e mezzo (1300–1950). Florencie: Del Turco Ed., 1950. 624 s. (italsky) 
  • DI MEGLIO, S. Breve storia dell’Anno Santo. Siena: [s.n.], 1973. (italsky) 
  • DUMEIGE, G. L’accueil de Rome aux pelegrins du Jubilé de 1575 (přednáška v Centre d’Études saint Louis de France, 10. prosince 1974). [s.l.]: [s.n.] (francouzsky) 
  • DVPRÉ THESEIDER, E. Roma dal Comune del popolo alla Signoria pontificia (1252–1377). [s.l.]: [s.n.], 1952. (italsky) 
  • FRUGONI, A. La devozione dei Bianchi del 1399. In: L’attesa dell’età nuova nella spiritualità della fine del medio evo. [s.l.]: Todi, 1962. S. 232–248. (italsky)
  • GALUZZI, A. Gli Anni Santi nell’età moderna, v: Schede di storia della Chiesa nell’età moderna. Řím: [s.n.], 1994–19952. S. 265–324. (italsky) 
  • GORDINI, G. D. Storie dei pellegrini, di briganti e di anni santi, (Chiesa sotto inchiesta, 3). Torino: [s.n.], [1974]. (italsky) 
  • MARONI LOMBROSO, M; MARTINI, A. Le confraternite romane nelle loro Chiese. Řím: [s.n.], 1963. (italsky) 
  • MARTIRE, E. Santi e Birboni. Luci ed ombre nella storia dei giubilei. Milano: [s.n.], 1950. (italsky) 
  •  MELIS, F. Movimenti di popoli e motivi economici nel giubileo del 1400; v: Miscellanea Gilles Gerard Meerseman, I,. Padova: [s.n.], 1970. S. 343–367. (italsky) 
  • Mostra documentaria degli Anni Santi (1300–1975). Vatikán: [s.n.], 1975. (italsky) 
  • PASTOR, L., von. Storia dei papi dalla fine del medio evo ..., 20 sv.. 1950–1963 (fototypické vyd. 1971). vyd. Řím: [s.n.] (italsky) 
  • POLC, Jaroslav Václav. De origine festi Visitazione. Řím: (Coronas Lateranensis, 9A), 1967. (italsky) 
  • POLC, Jaroslav Václav. La festa della Visitazione e il Giubileo del 1390. Rivista di storia della Chiesa in Italia 29. 1975, s. 149–172. (italsky) 
  • SCHMIDT, H. Bullarium Anni Sancti. Řím: [s.n.], 1949. (latinsky) 
  • SECRET, F. Le „Tractatus de anno Jubilaei de Lazaro da Viterbo. Grégoire XIII e la Kabbale chrétiénne, Rinascimento“, serie II., 6. 1966, s. 305–333. (italsky) 
  • Storia e topografia dell’Anno Santo. Vatikán: Comitato centrale per l’Anno Santo, 1974. (italsky) 

Periodika

  • Acta Sanctae Sedis (–1904). Acta Apostolicae Sedis. (–1904). (latinsky) 
  • Anno Santo, Řím. 1973–1975. (italsky) 
  • Civiltà Cattolica (La), Řím (italsky) 
  • Jubilaeum. Ephemerides Anni Sancti, Città del Vaticano. [1974/1975]. 
  • Nový život, Řím
  • L'Osservatore Romano, Città del Vaticano (italsky)

Související články

Externí odkazy

Zdroj