Svatý rok 1300

Svatý rok 1300 (Jubilejní rok) je první ze Svatých roků, které se konaly v dějinách římskokatolické církve. Byl založen na myšlence pocházející z konce 13. století, že kdo v roce 1300 navštíví baziliku sv. Petra v Římě, dosáhne úplného odpuštění hříchů. Proto se v tento rok do Říma vydaly davy poutníků. Pozoruhodné bylo, že se tak dělo spontánně bez popudu ze strany církevní hierarchie.

Průběh

Dne 22. února 1300, papež Bonifác VIII. zveřejnil bulu „Antiquorum habet fida relatio“,[1] ve které, s odkazem na nejasný precedens milých dob, prohlašuje, že znovu udělí „velké odpuštění a prominutí hříchů (plnomocné odpustky)“, pro ty, kdo „navštíví město Řím a baziliku apoštolských knížat“ (sv. Petra a sv. Pavla). Dále detailně upřesňuje, že odpouštění bude „nejen plné a hojné, ale nejplnější s opuštěním všech hříchů“, pro ty, kteří splní určité stanovené podmínky. Mezi ně patří, aby nejprve kajícník vyznal své hříchy a poté navštívil baziliky sv. Petra a sv. Pavla, alespoň 1× denně na určitou dobu. V případě obyvatel Říma se jednalo o třicet dní, u poutníků přišlých do Říma se počet návštěv v bazilikách zkrátil na 15 dní.

V papežské bule se v této době neobjevuje zmínka o požadavku svatého přijímání jako podmínky pro získání odpustků (doporučení častého svatého přijímání je až novověké) a papež spíše hovoří o oslavách, které se mají konat jednou za sto let. Nicméně doboví autoři jak římští, tak i z jiných zemí, používají výraz Annus jubileus, jako označení Svatého roku. Objevují se i u některých autorů výrazy jako „zlaté období“.

Účastníkem tohoto prvního Svatého roku byl pravděpodobně i Dante Alighieri, který Jubileum pak použil ve svém díle Božská komedie v díle Peklo, kde je zmiňován obrovský počet hříšníků, což odkazuje na množství poutníků, kteří připutovali o jubilejním roce do Říma. Tito poutníci přecházeli v Dantově díle most Malebolge v opačném směru, tak jako poutníci most u Andělského hradu v Římě na cestě ze svatopetrské baziliky. Podobně byl i kronikář Giovanni Villani ohromen při této příležitosti pohledem památky Říma a velikým množstvím lidí, kteří se tam během Svatého roku na tato místa nahrnuli. Přitom se rozhodl vytvořit svou velkou kroniku, aby podal svědectví o tom, čeho byl účastníkem. Mezi významnými účastníky jubilejního roku byli i umělci jako Cimabue a Giotto, stejně jako Karel I. z Valois, bratr francouzského krále.[2]

Rozdíl mezi odpuštěním hříchu a odpuštěním trestu za hříchy

Villani popisuje odpuštění spojené s tímto jubileem jako úplné a celé odpuštění všech hříchů – viny a trestu (it. di culpa e di pena). Zároveň si všímá velkého pokoje a pořádku, který při Svatém roku vládne, navzdory tomu, že v Římě pobývá průměrně dvě stě tisíc poutníků denně. Povšiml si také, že odpuštění je nejen od viny a trestu (lat. a culpa et a poena), jak se běžně používá při jubilejním roce či jiných podobných odpustkových událostech, ale že se nyní chápe jako plné odpuštění. Znamenalo to, že každý římský zpovědník má fakultu rozhřešovat ty hříchy, které byly předtím vyhraženy (rezervovány) pouze některým kněžím tzv. papežské rezerváty. Tato svoboda volby zpovědníka byla považována za privilegium. Tato praxe ještě nebyla vědecky dostatečně zhodnocena a nebyla teology běžně využívána. Rozhodně to však neznamenalo, jak někteří později podsouvali, že by to znamenalo, že odpustek sám o sobě znamená odpuštění viny (za kterou člověk mohl být potrestán peklem), ale znamenalo to opuštění trestu za vinu (za což je člověk obvykle poslán do očistce). Vina je prominuta v katolické církvi na základě svátostného vyznání ve zpovědi tehdy, má-li lítost ze spáchaného hříchu. Papežové nikdy netvrdili, že by došlo k rozhřešení (absoluci) bez vyznání hříchů při zpovědi. „Všichni teologové“, jak poznamenává Maldonatus, „jednomyslně bez jediné výjimky odpovídají, že odpustky jsou odpuštěním trestu za hříchy, nikoliv odpuštěním hříchů“.[2]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jubilee (Christianity) na anglické Wikipedii.

  1. ↑ CHISHOLM, Hugh. Jubilee Year. In: Encyclopædia Britannica. [s.l.]: Cambridge University Press, 1911. Dostupné online. Svazek 15 (11. vydání). S. 534. (angličtina)
  2. ↑ a b POLC, Jaroslav V. Svaté roky (1300-1983). Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1999. 160 s. ISBN 80-7266-041-1. S. 13–18. 

Literatura

  • PERALI, P. In: Cronistoria dell Anno Santo MCMXXV. Appunti storici, dati statistici, atti ufficiali con appendice storico-bibliografica. Řím: Generální sekretariát Ústředního výboru Svatého roku 1925, 1928. S. 1055 a násl.. (italština)

Studie a články

  • Anni Santi (Gli). Torino: [s.n.], 1934. (italština) 
  • BARGELLINI, Piero. L'Anno Santo nella storia, nella letteratura e nell' arte. Florencie: [s.n.], 1974. 318 s. (italština) 
  • CASTELLI, Giulio. Gli Anni Santi. Il grande perdono. Rocca S. Casciano: [s.n.], 1949. (italština) 
  • CECCHETTI, I.; FREDIANI, G. The Sublime City. Washington – Řím: Frediani G., 1950. (angličtina) 
  • CECCHETTI, I. Roma nobilis. L'idea, la missione, le memoria. Il destino di Roma. Řím: Cechetti I., 1950. (italština) 
  • Storia e typografia dell' Anno Santo. Vatikán: Comitato centrale per l'Anno Santo, 1974. (italština) 
  • DE BLASI, Jolanda. Giubileo. Racconto di sei secoli e mezzo (1300-1950). Florencie: Del Turco Ed., 1950. 624 s. (italština) 
  • DI MEGLIO, S. Breve storia dell'Anno Santo. Siena: [s.n.], 1973. (italština) 
  • GORDINI, G.D. Storie dei pellegrini, di briganti e di anni santi. Torino: [s.n.], 1974. (italština) 
  • MARONI LOMBROSO, M.; MARTINI, A. Le confraternite romane nelle loro Chiese. Řím: [s.n.], 1963. (italština) 
  • MARTIRE, E. Santi e Birboni. Luci ed ombre nella storia dei giubilei. Milano: [s.n.], 1950. (italština) 
  • Mostra documentaria degli Anni Santi (1300-1975). Vatikán: [s.n.], 1975. (italština) 
  • SCHMIDT, H. Bullarium Anni Sancti. Řím: [s.n.], 1949. (latina) 
  • Storia e topografia dell´Anno Santo. Vatikán: Comitato centrale per l´Anno Santo, 1974. (italština) 

Související články

Zdroj