Smrk pichlavý

Smrk pichlavý
Smrk pichlavý
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	rostliny (Plantae)
Podříše	cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení	nahosemenné (Pinophyta)
Třída	jehličnany (Pinopsida)
Řád	borovicotvaré (Pinales)
Čeleď	borovicovité (Pinaceae)
Rod	smrk (Picea)
Binomické jméno
Picea pungens Engelm., 1879
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Smrk pichlavý (Picea pungens) je jehličnatý strom z čeledi borovicovité. Také se mu říká "stříbrný" smrk. Jehličí je delší, tuhé a silně pichlavé. Vyskytuje se v Severní Americe. Je často vysazován v parcích a zahradách. Bývá používán jako vánoční stromeček.

Historie

Byl objeven v roce 1862 Charlesem Christopherem Parrym u Pikes Peak v USA a hned dalšího roku se semena dostala do Evropy, a to smíchaná s P. engelmannii, což v dalších letech zavdalo příčinu k záměnám obou druhů, oba mají sivé jehličí. Rozpoznáme je však snadno. P. pungens má silné, žlutohnědé a lysé větvičky a jehlice pichlavé na všechny strany odstávající. Silné a nepryskyřičnaté pupeny jsou obaleny šupinami, které bývají na špičkách zpět zahnuté. P. engelmannii má větvičky světlé a žlaznatě chlupaté a pupeny pryskyřičnaté s přitisklými šupinami. Jehličí má měkčí, ne tak pichlavé.

Popis a znaky stromu

Vždy zelený, velmi statný jehličnatý strom, dorůstající 30 m, vzácně až 50 m. Koruna je dosti hustě zavětvena vodorovnými, kuželovitými větvemi. Kmen dosahuje 70–120 cm v průměru, pokrytý je šedohnědou, silnou a brázditou borkou. Druh se dožívá 400–600 let. Jehlice jsou tuhé, 18–30 mm dlouhé, ostře přišpičatělé a bodavé, čtyřhranné, zakřivené a odstávající na všechny strany. Barvu mají matně zelenou, sivozelenou až stříbřitě bělavou, na každé straně mají 3–6 řad průduchů. Šišky jsou měkké, válcovitě podlouhlé, v mládí zelené, zralé světle hnědé.

Rozšíření

Smrk pichlavý pochází původně z jihozápadu Severní Ameriky. Z Colorada se rozšířil do Nového Mexika, Utahu a Wyomingu, kde roste ve výškách 2000–3300 m, roztroušeně na březích horských řek a také na bažinatých místech. Dnes existují ještě četné, nikdy však čisté porosty. Můžeme ho vidět i v Rusku, kde se pěstuje od Archangelsku až po Krym a Kavkaz. Na severu nezmrzá díky tomu, že raší pozdě. Daří se mu jak v půdách černozemních ve stepním pásu, tak i na rašelinových a zamokřených půdách.

Pěstování

Jedná se o jeden z nejoblíbenějších sadovnicky využívaných smrků, a to jak v parcích, tak i malých zahrádkách. Pěstuje se v mnoha kultivarech. Hlavně odrůdy se sivým nebo modrosivým jehličím jsou velmi dekorativní, zejména v mladém věku, tj. do 20–30 let. Roste poměrně dobře i v znečištěném ovzduší velkých měst a blízko továren, kde jiné jehličnany trpí. Díky pomalému růstu se hodí i do malých zahrádek. V 70. letech 20. století byl často vysazován jako náhradní dřevina v oblastech, kde byly lesy poškozeny exhalacemi. Tyto porosty jsou napadány patogenní houbou sypavkou smrku. Další nevýhodou těchto porostů je fakt, že spadané smolnaté jehličí se obtížně rozkládá, čímž dochází k degradaci půdy. Také dřevo smrku pichlavého nedosahuje kvality dřeva smrku ztepilého.

Smrk pichlavý je pro zbarvení jehlic vybraných jedinců na mladých výhonech také v ČR nazýván „smrk stříbrný“. Stříbrné zabarvení jehlic ale není jen výsadou pouze P. pungens, „stříbrné“ jsou také některé kultivary Picea engelmannii, Picea glauca, Picea mariana i dalších smrků a také douglasky Pseudotsuga menziesii.

Zajímavosti

Je státním stromem Utahu a Colorada.

Odkazy

Reference

Literatura

• PILÁT, Albert. Jehličnaté stromy a keře našich zahrad a parků. 3. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. 508 s. 
• KREMER, Bruno. Stromy. [s.l.]: Knižní klub, k.s, ve spolupráci s nakladatelstvím Ikar Praha, 1984. 287 s. 
• MUSIL, Ivan; HAMERNÍK, Jan. Jehličnaté dřeviny. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1567-9. S. 73–76. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu smrk pichlavý na Wikimedia Commons
• Galerie smrk pichlavý na Wikimedia Commons
• Taxon Picea pungens ve Wikidruzích

Zdroj