Skřivan polní

Jak číst taxoboxSkřivan polní
alternativní popis obrázku chybí
Skřivan polní
Zpěv skřivana polního
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád pěvci (Passeriformes)
Čeleď skřivanovití (Alaudidae)
Rod skřivan (Alauda)
Binomické jméno
Alauda arvensis
Linnaeus, 1758
Rozšíření skřivana polního (světle zeleně – hnízdiště, tmavě zeleně – celoroční výskyt, světle modře – migrace, modře – zimoviště, růžově – pravděpodobně vyhynul a zavlečen, žlutě – zavlečen)
Rozšíření skřivana polního (světle zeleně – hnízdiště, tmavě zeleně – celoroční výskyt, světle modře – migrace, modře – zimoviště, růžově – pravděpodobně vyhynul a zavlečen, žlutě – zavlečen)
Rozšíření skřivana polního (světle zeleně – hnízdiště, tmavě zeleně – celoroční výskyt, světle modře – migrace, modře – zimoviště, růžově – pravděpodobně vyhynul a zavlečen, žlutě – zavlečen)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Skřivan polní (Alauda arvensis) je malý druh zpěvného ptáka z čeledi skřivanovitých (Alaudidae).

Taxonomie

Rozlišuje se 13 poddruhů:[2][3]

  • A. a. arvensis Linnaeus, 1758 – většina Evropy
  • A. a. scotica Tschusi, 1903 – Britské ostrovy
  • A. a. guillelmi Witherby, 1921 – severní Portugalsko, severozápadní Španělsko
  • A. a. sierrae Weigold, 1913 – jižní Portugalsko, střední a jižní Španělsko
  • A. a. cantarella Bonaparte, 1850 – jižní Evropa od severovýchodního Španělska východně po Kavkaz
  • A. a. dulcivox Hume, 1872 – jihovýchod evropské části Ruska a západní Sibiř jižně po severozápadní Čínu a jihozápadní Mongolsko
  • A. a. harterti Whitaker, 1904 – severozápadní Afrika
  • A. a. armenica Bogdanov, 1879 – jihovýchodní Turecko, Írán
  • A. a. intermedia Swinhoe, 1863 – střední Sibiř po severovýchodní Čínu a Koreu
  • A. a. kiborti Zaliesski, 1917 – jižní Sibiř, severní a východní Mongolsko a severovýchodní Čína
  • A. a. pekinensis Swinhoe, 1863 – severovýchodní Sibiř, Kamčatka, Kurily
  • A. a. lonnbergi Hachisuka, 1926 – severní část Sachalinu
  • A. a. japonica Temminck & Schlegel, 1848 – jižní část Sachalinu, Kurily, Japonsko a Rjúkjú

Popis

O něco větší než vrabec (délka těla 16–18 cm). Opeření je u obou pohlaví nenápadné, svrchu a na hrudi šedohnědé, tmavě čárkované, na břiše bílé. Na temeni je vztyčitelná tupá chocholka (podobný chocholouš obecný má chocholku delší a špičatější). V letu jsou nápadné bílé lemy krajních ocasních per a bělavý zadní okraj křídla. Létá ploše vlnitě, za zpěvu vystoupá na třepetajících se křídlech do výšky 50–100 m, odkud zase pomalu klesá a nakonec padá k zemi s přitaženými křídly.

Hlas

Vábení je rozmanité, nejčastěji „príít“, „prrlyy“, „prry–yt“ aj. Zpěv tvoří dlouhá řada drnčivých, cvrlikavých a hvízdavých tónů, prokládaných imitacemi hlasů jiných druhů ptáků.[3][4]

Rozšíření

Druh s palearktickým typem rozšíření. Areál sahá od jižní Evropy a severozápadní Afriky východně po Kamčatku a Japonsko. Zavlečen byl také na Nový Zéland, do Austrálie a Severní Ameriky. Je částečně tažný, zimoviště ptáků ze severních populací leží v západní Evropě, Středomoří, severní Indii a jižní Číně. Stavy ve většině evropských zemích zhruba od 60. let 20. století silně klesají. Příčinou je silná intenzifikace zemědělství, spojená s větším používáním hnojiv a chemických látek, dokonalejšími technologiemi a vznikem rozsáhlých monokultur. I přesto, že východoevropské populace zůstaly stabilní, byl skřivan polní v Evropě charakterizován jako zdecimovaný.[3][5]

Hnízdí v otevřené zemědělské krajině, na podzim a v zimě se často vyskytuje na strništích a úhorech.

Výskyt v Česku

V Česku hnízdí velmi početně od nížin až do alpínského pásma hor. V posledních desetiletích se jeho početnost snižuje; v letech 1985-89 byla velikost hnízdní populace odhadnuta na 800 000–1 600 000 párů, v období let 2001–03 na 700 000–1 400 000 párů.[3]

Potrava

Potrava je smíšená. Na jaře a v létě požírá hlavně hmyz, na podzim a v zimě převážně zelené lístky a semena. Mláďata krmí výhradně živočišnou stravou. Potravu hledá většinou na zemi, méně i pod jejím povrchem nebo na rostlinách.[3]

Hnízdění

Hnízdo skřivana polního s vejci

Hnízdí jednotlivě a teritoriálně. Samci se na hnízdišti objevují průměrně o 13 dnů dříve než samice a krátce nato začínají obsazovat hnízdní revíry, které vyznačují hlasitým zpěvem v letu. Často využívá stejné okrsky více let po sobě. Je sociálně monogamní, vzácně se vyskytují i případy polygamie. Hnízdo je na zemi v nízkém porostu, většinou u hustšího trsu. Samice na hnízdišti hloubí hned několik důlků, z nichž 4–5 začne vystýlat materiálem a v 1 postaví hnízdo. Vystláno je většinou jen suchou trávou, listy a kořínky, méně často i žíněmi, chlupy, mechem a několika pírky. Stavba prvního hnízda trvá 8–10 dnů, druhé je hotové již za 4–5 dnů.

Hnízdí 2–3x ročně od března do července. Snůška čítá 3–4 (1–5) šedavá, nahnědlá a zřídka i bělavá, hustě tmavošedě nebo tmavohnědě skvrnitá vejce o rozměrech 22,84 × 16,85 mm. Snášena jsou denně v ranních hodinách, sezení začíná před snesením posledního vejce. Inkubace trvá 10–12 dnů, sedí pouze samice. Mláďata se líhnou během několika hodin a jsou krmena oběma rodiči. Hnízdo opouštějí po 7–11 dnech a plné vzletnosti dosahují ve stáří 18 dnů. Po osamostatnění se shlukují do menších hejn. Roční úmrtnost mláďat od dosažení vzletnosti je 38 %, dospělých ptáků 33,5 %. Většina ztrát je způsobená predátory, hlavně krkavcovitými, motáky, liškami, lasicemi a kunami, a dále zemědělskými stroji. Pohlavní dospělosti dosahují ve 2. kalendářním roce, nejvyšší známý věk je 9 let a 5 měsíců.[3]

Ocenění

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ Juana, E. de; Suaréz, F.; Ryan, P.; Alström, P. & Donald, P. (2004): Family Alaudidae (Larks). In: del Hoyo, J.; Elliott, A. & Christie, D. A. (eds): Handbook of Birds of the World (Vol.9: Cotingas to Pipits and Wagtails). Lynx Edicions, Barcelona. ISBN 978-84-87334-69-6.
  3. ↑ a b c d e f HUDEC, Karel, a kol. Fauna ČR. Ptáci 3. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7. 
  4. ↑ SVENSSON, Lars, a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2. vyd. Praha: Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7. 
  5. ↑ CEPÁK, Jaroslav, a kol. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Aventinum, 2008. ISBN 978-80-86858-87-6. 

Literatura

  • DUNGEL, Jan; HUDEC, Karel. Atlas ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Academia, 2001. S. 160.
  • DIERSCHKE, Volker. Ptáci. Překlad Jan Robovský. Praha: Euromedia Group, 2009. S. 23. 
  • ŠŤASTNÝ, Karel; DRCHAL, Karel. Naši pěvci. Praha: SZN, 1984. S. 174.

Externí odkazy

Zdroj