Simon Lehnhart von Lenningsfeld

Simon Lehnhart von Lenningsfeld
Prezident Námořní kontrolní technické komise
Ve funkci: 1899 – 1901
Předchůdce	Wladimir Khittel von Bialopior
Nástupce	August Schweisgut
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	kontradmirál (1902), kapitán řadové lodi (1897), fregatní kapitán (1894), korvetní kapitán (1890)
Ocenění	Řád červené orlice
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Simon Lehnhart von Lenningsfeld (11. září 1844 Vídeň – 15. dubna 1919 Vídeň) byl rakousko-uherský admirál. U c. k. námořnictva sloužil od roku 1862, v mládí se zúčastnil několika válek, později absolvoval cesty kolem světa, zastával velitelské posty na různých válečných lodích a v roce 1893 byl povýšen do šlechtického stavu. Působil v námořní administraci i jako pedagog, služební postup završil jako prezident Námořní technické kontrolní komise (1899–1901). V roce 1902 odešel do penze v hodnosti kontradmirála.

Pocházel z vídeňské měšťanské rodiny, byl synem ekonoma Simona Lehnharta (1798–1864). Po absolvované reálce studoval jeden rok na vídeňské Polytechnice a v roce 1862 vstoupil k námořnictvu. Prošel průpravou na výcvikových lodích a v roce 1863 se stal kadetem, o rok později se na lodi SMS Kaiser zúčastnil dánsko-německé války (1864). Během války s Itálií se na fregatě SMS Donau zúčastnil bitvy u Visu (1866).^[1] Kromě služby na dalších lodích působil také u námořnho arzenálu v Pule a jednotek námořní pěchoty.^[2] Mezitím v roce 1869 získal hodnost praporčíka.^[3]

V letech 1874–1876 se jako navigační důstojník na korvetě SMS Erzherzog Friedrich zúčastnil dvouleté cesty kolem světa.^[4] Cílem této expedice bylo navázání obchodních vztahů s Japonskem a Siamským královstvím, ale také astronomické pozorování přechodu Venuše mezi Zemí a Sluncem. Z domovského přístavu v Pule se výprava vydala přes nově vybudovaný Suezský průplav kolem břehů Indie a Číny. V Tokiu byla posádka lodi přijata k audienci císařem císařem Mucihitem. Z východní Asie pokračovala cesta přes Tichý oceán k břehům severní Ameriky se zastávkou v San Franciscu. Během další cesty kolem jižní Ameriky následovala další zastávka ve Valparaísu, přes Atlantský oceán s přistáním na Azorech a Alžíru se výprava vrátila v červnu 1876 do Puly.^[5] Po návratu z cesty byl přidělen k dělostřelecké komisi v Pule^[6] a v letech 1880–1881 byl prvním důstojníkem na staniční lodi SMS Taurus v Istanbulu.^[7]

V letech 1883–1886 působil v nižších funkcích v námořní sekci na ministerstvu války ve Vídni^[8][9] a mezitím postupoval v hodnostech (poručík II. třídy 1879,^[10] poručík I. třídy 1882).^[11] V letech 1886–1887 byl přidělen ke štábu eskadry^[12] a dalších několik let byl prvním důstojníkem na cvičné lodi SMS Novara. K datu 1. května 1890 získal hodnost korvetního kapitána^[13] a krátce velel obrněné lodi SMS Kronprinzessin Erzherzogin Stephanie (1891). Dále vystřídal pozice šéfa štábu cvičné eskadry (1891–1892) a ředitele Centrálního námořního archivu (1894–1895).^[14] Mezitím byl povýšen na fregatního kapitána (1. května 1894)^[15] a jako velitel fregaty SMS Donau vedl plavbu kadetů C. k. námořní akademie (1896). V letech 1897–1898 byl přidělen k Námořnímu technickému výboru^[16] a ke dni 1. listopadu 1897 byl povýšen na kapitána řadové lodi.^[17] Od května 1898 do května 1899 byl velitelem bitevní lodi SMS Budapest^[18] a nakonec zastával funkci prezidenta Námořní technické kontrolní komise (1899–1901).^[19] Na jaře 1901 byl odeslán na dlouhodobou dovolenou, k datu 1. května 1902 byl penzionován a při té příležitosti obdržel hodnost kontradmirála.^[20]

Po odchodu do výslužby se trvale usadil ve Vídni.^[21][22] Zemřel 15. dubna 1919 ve věku 74 let a byl pohřben na hřbitově ve vídeňské čtvrti Hernals.

V roce 1878 se oženil s Marií Galimberti, z manželství se narodili dva synové. Starší Friedrich Josef (1879–1933) sloužil u c. k. námořnictva, ale ještě před první světovou válkou odešel do USA, kde se uplatnil jako manažer v průmyslu.

V roce 1893 byl povýšen do šlechtického stavu s predikátem Edler von Lenningsfeld.^[23] Během služby u námořnictva se stal nositelem několika vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[24]

• Válečná pamětní medaile (1864)
• Medaile za statečnost (1866)
• Válečná medaile (1873)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1885)
• Vojenská záslužná medaile (1895)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Vojenský záslužný kříž (1902)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)

• Řád Osmanie IV. třídy (1882, Osmanská říše)
• Řád Medžidie II. třídy (1897, Osmanská říše)
• Řád červené orlice II. třídy (1899, Německo)

• SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die Österreichischen Admirale, díl II. 1896–1914; Biblio Verlag Osnabrück, 2000; s. 118–121 (heslo Simon Lehnhart von Lenningsfeld) ISBN 3-7648-2519-7

Zdroj