Saxothuringikum

Saxothuringikum (neboli Sasko-durynská oblast) je geologická jednotka Českého masivu, která tvoří jeho severozápadní okraj. Většina oblasti se nachází v Německu, pouze její jihovýchodní okraj zasahuje do Česka a tvoří většinu Krušných hor, Chebska a Karlovarska. Nachází se zde slabě až silně metamorfované (přeměněné) a magmatické (vyvřelé) horniny. Podle saxothuringika se také nazývá sasko-durynská zóna variského horstva.[1]

Termín saxothuringikum zavedl rakousko-německý geolog a paleontolog Franz Kossmat[2], podle německých oblastí Sasko a Durynsko.

Umístění

Saxothuringikum je na jihovýchodě omezeno krušnohorským zlomem, za kterým je překryto třetihorními podkrušnohorskými pánvemi. Na severovýchodě je od lugika oddělono labskou zlomovou zónou, kontakt obou jednotek je z velké části překryt sedimenty české křídové pánve. Na severozápadě je překryto čtvrtohorními a triasovými sedimentárními vrstvami a na jihozápadě je ohraničeno franckými zlomy, za kterými pokračují triasové sekvence.

Někteří autoři začleňují pod sasko-durynskou oblast i lugikum (západosudetská oblast) kvůli vzájemné návaznosti geologických jednotek[3], většina autorů však tyto dvě oblasti odděluje.[1][4][5][6]

Charakteristika

Oblast saxothuringika vznikla díky významným horotvorným procesům, označovaným jako variské (hercynské) vrásnění v období středního devonu až spodního permu[4][1]. Vyznačuje se příkrovovou stavbou vzniklou během variského vrásnění, protknutou variskými granitoidy a granulity. Autochton (neboli spodní patro, na které byly nasunuty příkrovy) je tvořen neoproterozoickými až karbonskými sedimenty a vulkanity. Nachází se v severozápadní části oblasti a v geologické literatuře se označuje jako tzv. sasko-durynský vývoj. Na toto autochtonní pásmo jsou nasunuty dva typy příkrovů[1]:

  1. Příkrovy krušnuhorsko-smrčinského krystalinika
  2. Příkrovy bavorského vývoje

Geologické koncepce stavby českého masivu jsou stále předmětem vědeckého výzkumu. Interpretace stavby saxothuringika byly v minulosti několikrát přehodnoceny a momentálně přijímaná interpretace příkrovové stavby se rovněž může v čase měnit.

Sasko-durynský vývoj

Sasko-durynský vývoj nacházející se na severozápadě saxothuringika byl během variského vrásnění zvrásněn do podoby velkého synklinoria, v němž rozlišujeme několik menších synklinál a antiklinál od jihovýchodu severozápadu: vogtlandská synklinála, bergská antiklinála, teuschnitzká synklinála a schwarzburská antiklinála. Sedimentace zde probíhala pravděpodobně konkordantně, či s pouze malými hiáty, od neoproterozoika po spodní karbon.[1][7]

Bavorský vývoj

Bavorský vývoj je zachován ve svrchním příkrovu (neboli alochtonním patře) spočívajícím na autochtonním sasko-durynském vývoji. Tento příkrov je z velké části oderodován a zachovaly se nám z něj jen drobné zbytky – tektonická bradla – nazvaná podle místních názvů: Münchberg, Wildenfels a Frankenberg. Z nich je plošně nejrozsáhlejší tektonická kra Münchberg, která se vyznačuje příkrovovou stavbou a dobře zdokumentovanou inverzní metamorfózou. To znamená, že nejméně metamorfované jsou spodní vrstvy a metamorfóza postupně stoupá do vrchnějších vrstev. Rovněž stáří stoupá od spodních ([spodní karbon) do vrchních pater (neoproterozoikum).[1][8]

Krušnohorsko-smrčinské krystalinikum

Krušnohorsko-smrčinské krystalinikum je pravděpodobně dalším metamorfovaným příkrovovým systémem nasunutým na méně metamorfované horniny sasko-durynského vývoje. Celkově představuje jednu velkou antiklinálu, jejíž osa je nakloněna k jihozápadu. Proto jsou na jihozápadě odkryté strukturně vyšší a méně metamorfované horniny (fylit, svor, amfibolit), zatímco na severovýchodě se nachází hlubší erozní část s vysoce metamorfovanými horninami (pararula, ortorula, migmatit, eklogit, granulit). Stáří metamorfózy (přeměny) je variské, zatímco stáří protolitu není vždy zcela jasné, ale pravděpodobně se pohybuje od neoproterozoika po spodní paleozoikum, podobně jako u ostatních částí saxothuringika.[1][9]

Saxothuringikum na českém území

Saxothuringikum na českém území tvoří především Krušné hory a česká část Smrčin. Metamorfované horniny v Krušných horách jsou sdružovány pod pojmem krušnohorské krystalinikum předpokládaného proterozoické stáří. U Smrčin se pak hovoří o smrčinském krystaliniku. Nedostatek paleontologicky datovaných sérií krystalinika brání určení geologického stáří a metamorfismu výchozích hornin.[10] Předpokládané proterozoické stáří se opírá především o nepřímé důkazy, a to stratigrafickou pozicí v podloží paleozoika, doloženou na německé straně.[11] Do struktur saxothuringika vnikají intruse variských granitoidů. Mezi ně patří především karlovarský žulový pluton, rozdělený na dva samostatné celky, kde oherský rift odděluje Krušné hory od Slavkovského lesa.[12]

Významným vyvřelým komplexem je tzv. teplický porfyr, který zasahuje na české území ze Saska. Vystupuje na povrch v okolí Dubí ve východní části Krušných hor a pokračuje do podloží terciérní Mostecké pánve.[13]

Krystalinikem Krušných hor i Smrčin pronikají na mnoha místech neovulkanity.[14] Jsou vázány na zlomy a jejich překřížení. Na řadě lokalitách je vyvinuta sloupcovitá odlučnost. Některé z nich, tzv. čedičové varhany, jsou chráněné jako přírodní památky. Příkladem jsou například rotavské varhany, čedičové varhany u Ryžovny. Neovulkanity jsou v úzkém vztahu k Doupovským horám.[15]

Od dalších oblastí Českého masivu je saxothuringikum na českém území moldanubika a bohemika (Tepelsko-barrandienská oblast) je odděleno tepelskou suturou, v převážné míře skrytou pod křídovými a terciérními sedimenty a neovulkanity oherského riftu.[16]

Reference

  1. ↑ a b c d e f g CHÁB, Jan, et al. Stručná geologie základu Českého masivu a jeho karbonského a permského pokryvu. 1. vyd. Praha: Česká geologická služba, 2008. 284 s. ISBN 978-80-7075-703-1. 
  2. ↑ KOSSMATT, Franz. Gliederung des varistischen Gebirgsbaues.. Lipsko: Abhandlungen des Sächsischen Geologischen Landesamts (Listy saského geologického úřadu), 1927. 39 s. (německy) 
  3. ↑ KACHLÍK, Václav. Geologický vývoj území České republiky. Praha: SURAO, 2003. 65 s. 
  4. ↑ a b CHLUPÁČ, Ivo et al. Geologická minulost České republiky. Praha: Academia, 2002. 436 s. ISBN 80-200-0914-0. S. 204. Dále jen Chlupáč. 
  5. ↑ Lugikum - západosudetská oblast [online]. [cit. 2023-08-13]. Dostupné online. 
  6. ↑ CHLUPAC, Ivo; VRANA, Stanislav. Regional geological subdivision of the Bohemian Massif on the territory of the Czech Republic (Report of the Working Group for Regional Geological Classification of the Bohemian Massif at the former Czechoslovak Stratigraphic Commission). Journal of Geosciences. 1994, roč. 39, čís. 1, s. 127–144. Dostupné online [cit. 2023-09-20]. ISSN 1802-6222. DOI 10.3190/JCGS.545. [nedostupný zdroj]
  7. ↑ LINNEMANN, Ulf; GERDES, Axel; HOFMANN, Mandy. The Cadomian Orogen: Neoproterozoic to Early Cambrian crustal growth and orogenic zoning along the periphery of the West African Craton—Constraints from U–Pb zircon ages and Hf isotopes (Schwarzburg Antiform, Germany). Precambrian Research. 2014-05-01, roč. 244, čís. Precambrian Supercontinents, s. 236–278. Dostupné online [cit. 2023-09-25]. ISSN 0301-9268. DOI 10.1016/j.precamres.2013.08.007. 
  8. ↑ KOGLIN, Nikola; ZEH, Armin; FRANZ, Gerhard. From Cadomian magmatic arc to Rheic ocean closure: The geochronological-geochemical record of nappe protoliths of the Münchberg Massif, NE Bavaria (Germany). Gondwana Research. 2018-03-01, roč. 55, s. 135–152. Dostupné online [cit. 2023-09-25]. ISSN 1342-937X. DOI 10.1016/j.gr.2017.11.001. 
  9. ↑ FARYAD, S. W.; KACHLÍK, V. New evidence of blueschist facies rocks and their geotectonic implication for Variscan suture(s) in the Bohemian Massif. Journal of Metamorphic Geology. 2013-01, roč. 31, čís. 1, s. 63–82. Dostupné online [cit. 2023-09-25]. ISSN 0263-4929. DOI 10.1111/jmg.12009. (anglicky) 
  10. ↑ ŠKVOR, Vladimír. Geologie české části Krušných hor a Smrčin. Praha: Ústřední ústav geologický, 1975. 119 s. S. 10. Dále jen Škvor. 
  11. ↑ Chlupáč, s. 49
  12. ↑ PETRÁNEK, Jan et al. Encyklopedický slovník geologických věd. Svazek 1 A-M. Praha: Academia Československá akademie věd, 1983. 851 s. S. 628–629. 
  13. ↑ Chlupáč, s. 189
  14. ↑ Škvor, s. 22
  15. ↑ Škvor, s. 97– 98
  16. ↑ Saxothuringikum [online]. [cit. 2023-08-13]. Dostupné online. 

Zdroj