Sauli Niinistö

Sauli Väinämö Niinistö
Sauli Väinämö Niinistö (9. března 2023)
12. prezident Finska
Úřadující
Ve funkci od: 1. března 2012
Předchůdce	Tarja Halonenová
Ministr financí Finska
Ve funkci: 2. února 1996 – 16. dubna 2003
Předseda vlády	Paavo Lipponen
Předchůdce	Iiro Viinanen
Nástupce	Antti Kalliomäki
Místopředseda vlády Finska
Ve funkci: 13. dubna 1995 – 30. srpna 2001
Předseda vlády	Paavo Lipponen
Předchůdce	Pertti Salolainen
Nástupce	Ville Itälä
Ministr spravedlnosti
Ve funkci: 13. dubna 1995 – 1. února 1996
Předseda vlády	Paavo Lipponen
Předchůdce	Anneli Jäätteenmäki
Nástupce	Kari Häkämies
Stranická příslušnost
Členství	Strana národní koalice
Rodné jméno	Sauli Väinämö Niinistö
Narození	24. srpna 1948 (75 let) Salo, Finsko Finsko
Choť	Marja-Leena Niinistö Jenni Haukio
Děti	3
Příbuzní	Kari Niinistö (sourozenec) Ville Niinistö (synovec)
Sídlo	Mäntyniemi (od 2012)
Alma mater	Univerzita v Turku (do 1974)
Profese	politik, advokát, soudce a účastník mezinárodního fóra
Náboženství	luteránství
Ocenění	komandér Řádu bílé růže (1996) Medal for Military Merits (2003) komandér Oranžsko-nasavského řádu (2005) velkokříž Norského královského řádu za zásluhy (2007) rytíř velkokříže Řádu za zásluhy o Italskou republiku (2008) … více na Wikidatech
Podpis
Webová stránka	www.niinisto.fi
Commons	Sauli Niinistö
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sauli Väinämö Niinistö (* 24. srpna 1948, Salo) je finský prezident a politik ze Strany národní koalice. Během vlády premiéra Paava Lipponena byl ministrem spravedlnosti, financí a místopředsedou vlády. V roce 2006 se zúčastnil prezidentských voleb ve Finsku, kde v druhém kole prohrál s Tarjou Halonenovou. Do prezidentských voleb kandidoval podruhé v roce 2012, kde vyhrál s 62,6 % hlasů proti Pekkovi Haavistovi.^[1] Do úřadu prezidenta oficiálně nastoupil 1. března 2012 jako 12. v pořadí. V roce 2018 svůj mandát obhájil, když vyhrál již v prvním kole voleb.

Od roku 2009 do zvolení prezidentem země stál v čele Finského fotbalového svazu.^[2]

Kariéra

Sauli Niinistö působil v letech 1977–1992 v komunální politice ve městě Salo. Do parlamentu byl zvolen ve volbách v roce 1987. V roce 1994 se stal předsedou Národní koaliční strany a o rok později místopředsedou vlády a ministrem spravedlnosti. Po ekonomické depresi v roce 1996 převzal úřad ministra financí, na nějž tehdejší ministr Iiro Viinanen rezignoval. Tuto funkci zastával Niinistö až do roku 2003, kdy odešel z parlamentu a stal se vicepředsedou Evropské investiční banky v Lucembursku.

V roce 2006 se zúčastnil prezidentských voleb ve Finsku. V prvním kole získal 24,1 % hlasů,^[3] a postoupil tak do druhého kola s Tarjou Halonenovou, kde obdržel 48,2 % hlasů a těsně prohrál.^[4] Téhož roku oznámil svoji kandidaturu do parlamentních voleb v roce 2007. Zde obdržel 60 563 preferenčních hlasů,^[5] což byl největší počet hlasů, který se kdy podařilo v parlamentních volbách získat.

V roce 2012 opět kandidoval do prezidentských voleb. S 37 % hlasů vyhrál 22. ledna první kolo voleb a dostal se tak do druhého kola spolu s Pekkou Haavistem.^[6] Druhé kolo voleb se konalo 5. února a Niinistö zde zvítězil s 62,6 % hlasů.^[1]

Prezidentský post obhájil i při volbách v roce 2018, kdy se ziskem 62,7 % hlasů zvítězil již v prvním kole. Jeho hlavní vyzyvatel, kterým byl opět Pekka Haavisto, obdržel jen 12,4 % hlasů.^[7] Znovu kandidovat již nemůže, takže v úřadu skončí nejpozději 1. března 2024.

Osobní život

Vystudoval práva na Univerzitě v Turku a před vstupem do politiky pracoval jako právník. Roku 1974 si vzal za ženu Marju-Leenu Alanko, která později v roce 1995 zemřela při autonehodě. Má s ní dva syny, Nuuttiho (nar. 1975) a Matiase (nar. 1980). Během svého působení ministra se sblížil s opoziční političkou Tanjou Karpelou, Miss Finska a pozdější ministryní kultury. V roce 2003 oznámili své zasnoubení, nicméně o rok později bylo zrušeno. Roku 2009 se oženil s o třicet let mladší Jenni Haukio.^[8]

Jeho synovcem je Ville Niinistö, někdejší předseda Zeleného svazu a ministr životního prostředí v letech 2011–2014.

Sauli Niinistö je také jedním z přeživších zemětřesení a tsunami v Indickém oceánu 2004.^[9]

Vyznamenání

• velkokříž Norského královského řádu za zásluhy – Norsko, 5. června 2007
• velkokříž Řádu zásluh o Italskou republiku – Itálie, 5. září 2008^[10]
• rytíř Řádu Serafínů – Švédsko, 17. dubna 2012
• velkokříž Řádu svatého Olafa – Norsko, 10. října 2012
• rytíř Řádu slona – Dánsko, 4. dubna 2013^[11]
• velkokříž Řádu Vitolda Velikého se zlatým řetězem – Litva, 24. dubna 2013^[12]
• velkokříž s řetězem Řádu islandského sokola – Island, 28. května 2013^[13]
• velkokříž Řádu čestné legie – Francie, 9. července 2013
• velkokříž s řetězem Řádu tří hvězd – Lotyšsko, 9. září 2013 – udělil prezident Andris Bērziņš^[14]
• Řád kříže země Panny Marie I. třídy s řetězem – Estonsko, 9. května 2014^[15]
• velkohvězda Čestného odznaku Za zásluhy o Rakouskou republiku – Rakousko, 2015
• rytíř Řádu bílé orlice – Polsko, 30. března 2015^[16]
• řetěz Řádu aztéckého orla – Mexiko, 26. května 2015
• rytíř Nassavského domácího řádu zlatého lva – Lucembursko, 10. května 2016
• velkokříž s řetězem Řádu zásluh o Italskou republiku – Itálie, 18. září 2017^[10]
• velkokříž speciální třídy Záslužného řádu Spolkové republiky Německo – Německo, 17. září 2018
• velkokříž Řádu cti – Řecko^[zdroj?!]
• velkokříž Řádu dynastie Oranžsko-Nasavské – Nizozemsko^[zdroj?!]

Politické názory

V květnu 2022 Niinistö společně s ministerskou předsedkyní Sannou Marinovou oznámili, že podporují vstup Finska do Severoatlantické aliance. Šlo o součást procesu, v němž země přehodnocuje svůj neutrální status v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu.^[17] Na národní úrovni završil vstup do Aliance 23. března 2023, kdy podepsal novely zákonů.^[18]

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Sauli Niinistö na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky

Zdroj