Samo Bohdan Hroboň

Samo Bohdan Hroboň
Samo Bohdan Hroboň
Narození	27. srpna 1820 Liptovská Sielnica
Úmrtí	30. července 1894 (ve věku 73 let) Liptovská Sielnica
Pseudonym	Samoslav
Povolání	překladatel, básník, filozof a sběratel
Příbuzní	Adolf Petr Záturecký (bratr jeho švagrové) Adolf Záturecký (syn Adolfa Petra Zátureckého)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Samo Bohdan Hroboň (24. srpna 1820, Liptovská Sielnica – 30. července 1894, tamtéž) byl slovenský folklorista, překladatel, jazykovědec a básník s polskými kořeny. Byl představitelem mesiášské linie slovenského romantismu. Měl poměr s českou básnířkou německého původu Bohuslavou Rajskou.^[1]

Život

Narodil se v rodině evangelického faráře Jakuba Hroboně a Terézie Hroboňové, rozené Midielkové, jako nejmladší ze sedmi dětí. Z matčiny strany byl údajně potomkem polského šlechtického rodu. Od 1834 studoval na evangelické liceu v Levoči, kde se hned po příchodu zapojil do vlasteneckých aktivit starších spolužáků a postupně vedl i korespondenci s mnohými osobnostmi slovenského kulturního života. V letech 1835 až 1899 napsal do rukopisného sborníku Liber memorialis societas slavicae své první básně. Roku 1836 Samo poprvé vydává svůj první překlad z latiny a první folkloristický zápis. Ani ne o rok později jej přijali do Německého studentského samovzdělávacího spolku.

V roku 1839 přešel na evangelické lyceum do Bratislavy a začal si psát deník, který měl přes 8 000 stránek a v němž pokračoval až do své smrti. Aktivně se zapojoval do činnosti ve Spoločnosti česko-slovanské.

Se svou budoucí múzou, českou básnířkou Antonií Reissovou, známou pod literárním pseudonymom Bohuslava Rajská, se seznámil roku 1841. Roku 1842 začal se svým bratrem Ľudovítem studovat na německé univerzitě v Halle. Skrze sňatek svého bratra Ľudovíta s Milkou (Emílii) Zátureckou (1833–1877) se Hroboň dostal do příbuzenského vztahu se sběratelem lidové slovesnosti Adolfem Petrem Zátureckým. V Halle studoval teologii a filozofii, udržoval rozsáhlou korespondenci s Bohuslavou Rajskou, do níž se zamiloval. Sňatek by ale nejspíše neměl budoucnost a Samo by Rajské nedokázal život zajistit ani finančním zázemím.^[2][3]

„	Věcně drahá přítelkyně moje! Až tento lístek do rukou dostanete, tehdy již bude na cestě k vám Bohdan. Píšu jen proto, abych starost vaši trochu upokojil, že tak dlouho nepřicházím. Odpusťte, že nemohu slaviti s vámi den 23. května – den z mrtvých vstání! Ach! já bych na křídlech blesku letěl k vám, kdyby mne nevázala zem těžká. Ale přijde již konečně okamžení, kdež si budeme moci přátelsky stisknouti ruce. Posílám vám dva kvítečky z posvátné země tatranské, z ráje dětinstva mého – ze Sjelňického hájíka „Djela“, o kterém jsem v nejpěknějším věku svém zpíval. Pozřete do přílohy ku Květům z r. 1840 neb 1841 a najdete tam „listy pod hájem Djelom“. Ach! kéž bych kdysi všechny ty krásy ukázati mohl Bohuslavě, kéž ty blesk jejích pěkných očí vznášel se kdys nad běloskvoucími výšinami Tater a vábil květy z posněžených skalin! Pozdravuje vás Djel, pozdravují vás pěkné sny mého dětinství, pozdravují vás boží tajemstva duše tatranské, pozdravuje vás syn Tatry	“
— Bohdan Hroboň Bohuslavě Rajské v Sjelňici, dne 9. května 1844.

Roku 1844 ovdověl český básník František Ladislav Čelakovský. Jeho žena Marie mu náhle zemřela na tyfus. Zanedlouho ovšem Čelakovský požádá Rajskou o ruku, a jelikož se Rajská stydí nabídku sňatku odmítnout, vdá se za něj.^[4]

„	S Bohdanem jsem též mluvila, neboť mně jeho osud nejvíce na srdci leží. Doufám, že mladost a jarý duch jeho mu spomohou vybojovati mír v první lásce ztracený. Jakou touhu já v sobě cítím po pokoji a míru, nemohu ani říci a snad přece jednou mi bůh popřeje toho dosáhnouti.	“
— Bohuslava Rajská Boženě Němcové, Praha, 13. srpna 1844, po sňatku s Františkem Ladislavem Čelakovským

Hroboň se po návratu z Halle nezapojil do rušného národního života, ale žil společně se svou matkou, a po její smrti se starším bratrem Ľudovítem, knězem v Liptovské Sielnici. Založil tu Spolek mírnosti. Letá trávil na salaši pod Bielou skalou v Tatrách, v selnické Suché dolině.

Svou izolaci překonával korespondencí s různými kulturními osobnostmi, ale předevšem s českým patriotem a psychiatrem v Ústavu pro slabomyslné Karlem Slavojem Amerlingem, zakladatelem slovanského vzdělávacího ústavu Budeč. Obracel se na něj se svými přetrvávajícími zdravotními problémy, jež již měly příznaky schizofrénie. V roku 1854 psal milostná psaní Márii Števlíkové a dokonce i jistému sielnickému sedláckému děvčeti jménem Zuzka.

Postupne ztrácel zrak, psáti mohl pouze levou rukou. Roozsáhlé deníkové záznamy a jiné další rukopisy jsou proto takřka nečitelné. Zemřel opuštěn v Liptovské Sielnici. Literární vědec Edmund Hleba naznačil, že básník mohl spáchat i sebevraždu, když napsal, že našel svůj konec v prostoru mezi farou a kostelem. Dokumentární film Samo Bohdan Hroboň realizovala Slovenská televize v Bratislavě roku 2001 v rámci televizního cyklu Kultura a náboženství (scénář Vlastimil Kovalčík, režie Fedor Bartko).

Hrob Sama Bohdana Hroboně a jeho brata Ľudovíta Jána Hroboně (1817–1880) se nachází v Liptovské Sielnici.

Dílo

• 1857 - Slovenskje iskrice
• 1861 - Slovopieseň
• 1863 - Slovo o Goethem a Heglovi (filozoficko-estetická úvaha)
• 1872 - Svätopompej
• 1874 - Prosbopej slovenskjeho chorľavca-žobráka
• 1878 - Pejan víťazný
• 1861 - Slovopíseň
• 1863 - Slovo o Goethem a Heglovi (filozoficko-estetická úvaha)
• 1872 - Svatopompej
• 1874 - Prosbopej slovenskjeho chorľavca-žobráka
• 1878 - Pejan víťazný

Odkazy

Reference

Literatura

• RAJSKÁ, Bohuslava. Z let probuzení 1. Praha: [s.n.], 1839-1844. Dostupné online. 
• RAJSKÁ, Bohuslava. Z let probuzení 2. Praha: [s.n.], 1844-1845. Dostupné online. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Samo Bohdan Hroboň na Wikimedia Commons

Zdroj