Sýkora lužní

Jak číst taxoboxSýkora lužní
alternativní popis obrázku chybí
Sýkora lužní
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída ptáci (Aves)
Podtřída letci (Neognathae)
Řád pěvci (Passeriformes)
Čeleď sýkorovití (Paridae)
Rod sýkora (Poecile)
Binomické jméno
Poecile montanus
Conrad von Baldenstein, 1827
Rozšíření druhu sýkora lužní
Rozšíření druhu sýkora lužní
Rozšíření druhu sýkora lužní
      celoroční výskyt
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sýkora lužní (Poecile montanus, dříve Parus montanus) je malý druh pěvce z čeledi sýkorovitých.

Taxonomie

Rozlišuje se celkem 15 poddruhů. 9 z nich obývá asijskou a následujících 6 evropskou část areálu:[2]

  • sýkora lužní severoevropská (Poecile montanus borealis) – severní Evropa, na východ po západní Sibiř
  • s. l. středoevropská (P. m. salicaria) – střední Evropa
  • s. l. západoevropská (P. m. rhenana) – území západně od Rýna
  • s. l. anglická (P. m. kleinschmidti) – Velká Británie
  • s. l. alpská (P. m. montanus) – Alpy a Balkán
  • s. l. uralská (P. m. uralensis) – jihovýchod evropské části Ruska

Popis

  • Délka těla: 11,5 cm
  • Rozpětí křídel: 17–20 cm
  • Hmotnost: 11 g

Menší sýkora, s poměrně velkou hlavou a silnou šíjí. Opeření je převážně šedohnědé a špinavě bílé, s černou čepičkou a skvrnou pod zobákem. Pohlaví a věkové skupiny jsou stejné.[2][3]

Je velice podobná sýkoře babce, od které se dá spolehlivě poznat podle hlasu. Z dalších rozlišovacích znaků bývají nejčastěji uváděny: nelesklá, matně černá čepička, sahají přes týl až na horní hřbet (u sýkory babky lesklá, končící na týlu), větší, dole rozpitě (nikoliv ostře) zakončená černá skvrna na bradě a hrdle, bělavé, s krkem nekontrastující líce (u s. babky bílé s kontrastem mezi lícemi a krkem), široké světle krémové okraje praporů loketních (terciárních) letek kontrastující s tmavým pláštíkem (u s. babky okraje jen nepatrně světlejší, bez kontrastu) a více stupňovitý ocas (u s. lužní je pár krajních ocasních per o více než 4 mm kratší než špička složeného ocasu, u s. babky o méně než 5 mm). Řada z těchto znaků se však u obou druhů překrývá a některé z nich se dají zjistit pouze u ptáků v ruce. S dalším rozlišovacím znakem přišli v roce 2008 britští ornitologové, kteří zjistili, že oba druhy lze odlišit podle zbarvení okraje horní čelisti zobáku. Ten je u sýkory babky ostrý, přesahuje přes okraj dolní čelisti a při kořeni zobáku vytváří výraznou bílou skvrnu. U sýkory lužní takový okraj chybí a zobák je tak jednolitě černý. Spolehlivost tohoto znaku je značně vysoká; z několika desítek odchycených i vypreparovaných exemplářů obou druhů bylo s jeho pomocí správně určeno 98 % ptáků. Následně byla platnost znaku ověřena také v ČR, kde se tímto způsobem podařilo z celkem 58 jedinců obou druhů chycených na Třeboňsku, v Praze a na Rychnovsku určit všechny.[4][5]

Hlas

Při vábení nosové dlouze protažené „dé-dé-dé“ nebo „ci-ci-dé-dé“, při zpěvu řady jasných čistých tónů „cjy-cjy-cjy“ nebo „cí-cí-cí“ (zvuk poslech).

Rozšíření

Sýkora lužní má palearktický typ rozšíření. Obývá celou Evropu s výjimkou Španělska a rozsáhlé území Asie východně až po Kamčatku. Je stálá, pouze ptáci ze severních oblastí jsou tažní.[2][6]

Výskyt v Česku

V ČR hnízdí pravidelně na většině území, její rozšíření je však mozaikovité, s mezerami spíše v nížinách podél velkých vodních toků. Od 60. let 20. století se začala šířit a osídlovat i oblasti, kde nikdy předtím nehnízdila. Její stavy jsou v posledních letech stabilní; v letech 1985–89 i 2001–03 byla celková početnost odhadnuta na 40 000–80 000 párů.[2]

Prostředí

Hnízdí v bažinatých lužních lesích či pobřežních porostech s břízami, olšemi, topoly a vrbami, také ve vlhčích smíšených a jehličnatých lesích. Mimo hnízdní období se vyskytuje i v blízkosti lidských sídel.

Hnízdění

Poecile montanus

Hnízdí jednotlivě, teritoriálně a monogamně, páry spolu setrvávají po více let a obvykle využívají i stejná teritoria. Hnízdo staví oba ptáci v dutině stromu, kterou zpravidla sami vytesávají ve ztrouchnivělém dřevě, zřídka může hnízdit i v budce nebo hnízdě veverky či střízlíka. Vytesání nového hnízda trvá průměrně 12,5 dne a probíhá nejčastěji v kmenech nebo silnějších větvích bříz a vrb. Stavebním materiálem jsou rostlinná vlákna, kůra, suchá tráva, srst a peří (mech v hnízdě obvykle chybí, čímž se liší od sýkory babky). Hnízdí zpravidla jednou ročně s případnou náhradní snůškou, ve střední Evropě připadá začátek hnízdění na duben. Snůška čítá 5–9 bílých, červenohnědě skvrnitých vajec o rozměrech 16,1 × 12,3 mm. Délka sezení je 17–19 dní, sedí pouze samice, které samec přináší potravu. Mláďata jsou krmena oběma rodiči a hnízdo opouštějí po 17–18 dnech. Samostatná jsou 15–20 dní po vyvedení a poprvé hnízdí ve 2. kalendářním roce. Nejvyšší známý věk je 11 let a 4 měsíce.[2]

Potrava

Na jaře a v létě se živí hlavně hmyzem a pavouky, na podzim a v zimě bobulemi a semeny. Potravu hledá převážně na stromech a keřích, v zimě často ve smíšených hejnech s jinými druhy sýkor, brhlíky a šoupálky. Na zimu si vytváří zásoby potravy, které ukrývá mezi lišejníky, za kůrou apod. Ročně takto uschová až 15 kg semen, hmyzu a pavouků.[2]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ a b c d e f HUDEC, K. a kol. Fauna ČR. Ptáci 2. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1113-7. 
  3. ↑ SVENSSON, L. a kol. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. 2.. vyd. Praha: Ševčík, 2012. ISBN 978-80-7291-224-7. 
  4. ↑ CEPÁK, J. Babka nebo lužka? Problém vyřešen!. Kroužkovatel. 2011, roč. 11. Dostupné online. 
  5. ↑ BROUGHTON, R. K.; HINSLEY, S. A.; BELLAMY, P. E. Separation of Marsh Tit Poecile palustris from Willow Tit Poecile montana using a bill criterion. Ringing & Migration. 2008, roč. 24. Dostupné online. 
  6. ↑ CEPÁK, J. a kol. Atlas migrace ptáků České a Slovenské republiky. Praha: Aventinum, 2008. ISBN 978-80-86858-87-6. 

Související články

Další druhy sýkor vyskytující se na území ČR:

Externí odkazy

Zdroj