Romance pro křídlovku (opera)

Romance pro křídlovku
Žánr lyrická komorní opera
Skladatel Miloš Vacek
Libretista Naďa Mauerová (Naděžda Gajerová)
Počet dějství 2 (+ epilog)
Originální jazyk čeština
Literární předloha František Hrubín: Romance pro křídlovku
Datum vzniku 1980–1981
Premiéra 24. října 1983, Československý rozhlas / 18. prosince 1987, České Budějovice, Jihočeské divadlo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Romance pro křídlovku je lyrická komorní opera o dvou dějstvích a epilogu českého skladatele Miloše Vacka z let 1980–1981.[1] Libreto napsala jeho manželka, herečka a spisovatelka Naděžda Gajerová (pod svým dívčím jménem Naďa Mauerová) podle známé stejnojmenné básnické povídky básníka Františka Hrubína z roku 1961. Premiéru opery uvedlo 18. prosince 1987 Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích.

Vznik, charakteristika a historie

Romance pro křídlovku je třetí operou Miloše Vacka. Ten se po své první opeře Jan Želivský z 50. let 20. století věnoval v následujícím desetiletí především vznikajícímu českému muzikálu a baletu, aby se v 70. letech vrátil k operní tvorbě nejprve revizí Jana Želivského, pak operou Bratr Žak, Romancí pro křídlovku a Kocourem Mikešem; libretistkou mu ve všech případech byla jeho manželka Naďa. Romance pro křídlovku – podle známé Hrubínovy předlohy, jejíž popularita byla zdůrazněna úspěšnou stejnojmennou filmovou adaptací Otakara Vávry z roku 1966 – vznikla v letech 1980 až 1981 na počest 100. výročí otevření Národního divadla na jeho objednávku.[2][3] Podle skladatelových vzpomínek jej k námětu přitáhly už vlastní vzpomínky na zvuk křídlovky, na kterou hrával jeho otec, když vyučoval v Kamenici nad Lipou, a který hocha „magicky připoutával“.[4] Národní divadlo Vackovu operu sice do programu nezařadilo, poskytlo však své síly, aby ji – v poněkud krácené podobě a s mluveným komentářem – natočil Československý rozhlas v Plzni s dirigentem Bohumírem Liškou a s Lilkou Ročákovou, Brigitou Šulcovou, Alfrédem Hamplem, Jaroslavem Součkem, Karlem Bermanem, Daliborem Jedličkou a Jiřím Zahradníčkem. Tato verze měla svou premiéru 24. října 1983 na stanici Vltava.[3] Scénicky ji pak uvedlo o čtyři roky později Jihočeské divadlo.

Muzikoložka Jarmila Brožovská v časopise Scéna odhadovala, že důvodem, proč Jihočeské divadlo uvedlo Romance pro křídlovku, bylo, že tato opera „by měla být přitažlivá známou (a úspěšně zfilmovanou) Hrubínovou předlohou i dramatickou atmosférou ideálů, muk i váhání prvního milostného vzplanutí a dospívání v konfliktu světa „solidních“ zásad a světoběžnictví pouťových komediantů.“[5] To se snažila libretistka zachytit i v textu opery, i když se změnami, které byly pro divadelní ztvárnění potřebné. Při transformaci básnického námětu, v němž vzpomínky a snové vidiny nejsou řazeny chronologicky, do souvislého děje řadu řešení převzala z Vávrova filmu. Podle něj doplnila některé postavy (Františkova otce, Terininých rodičů), navíc pak některé dějové motivy (pokus o útěk mladých milenců, konflikt a rvačku mezi Františkem a Viktorem).[6][7] Postavám Teriny a zejména Tonky připsala mnoho textu; rovněž Terinka v opeře neumírá prozaicky na záškrt, ale na jakousi sentimentální trudnomyslnost.[7] Výsledek přijala kritika s rozpaky; muzikolog Vilém Pospíšil v Hudebních rozhledech soudil, že nejlépe dopadlo zpracování tam, kde se drželo básníkova textu (většinou ve Františkových monolozích), hůře pak v připsaných scénách, zejména s postavou Viktora.[6] Brožovská vyčítala této opeře „dramatickou roztříštěnost jevištní adaptace, z níž nutně vyprchala hrubínovská poetika, těžko zachytitelný opar mladého roztoužení, citového těkání a dozrávání v konfrontaci životních snů a drsné reality“.[5] Hudební kritička Helena Havlíková v kulturním časopisu Tvorba varovala diváky: „Nehledejme tedy v libretu svébytnou lyričnost a poetičnost Hrubínových veršů, byli bychom zklamáni.“[7]

Pokud jde o hudbu, recenzenti zdůrazňovali zejména Vackovo melodické nadání a kompoziční zručnost. Helena Havlíková psala: „Miloš Vacek je skladatel, který suverénně ovládá kompoziční řemeslo, jeho devízou je melodický fond a přirozená muzikálnost.“[7] Zhudebnění Romance pro křídlovku bylo konzervativní, Vacek usiloval především o „širokou sdělnost“ (V. Pospíšil)[6] a sázel „na tradicí ověřené postupy ve formálním členění s častými návraty příznačných motivů stejně jako v důrazu na melodickou složku“ (H. Havlíková)[7]. I proto si zvolil hudebně atraktivní prostředí vesnické pouti; komedianty charakterizují jednak navracející se „výrazná, účinně rozvíjená melodie“ titulní křídlovky, která „má v opeře klíčovou funkci“, jednak „odrhovačka“ aristonu hrající z magnetofonového záznamu[8][6][7]. Recenze chválily rovněž Vackovu charakterizaci postav: melodická deklamace a především líbivý, pěvecky vděčný valčík pro Terinu, podobně lyrická „cudná zpěvnost“ pro Františka – dialogy obou milenců přirovnal Pospíšil k Debussyho Pelleasovi a Melisandě, zatímco Terinina rivalka Tonka je charakterizována „temnou, agresivní figurou a opakovanými, nápěvkově stylizovanými výbuchy smíchu“.[6][7] Hudba vhodně vystihuje situace, nedokázala však podle recenzentů dodat Romanci pro křídlovku dramatičnost, která scházela už i libretu, takže opera sestává především z „lyrických zastavení“.[7]

Vacek kladl velký důraz na přednost zpívaného slova, přičemž „brilantní instrumentaci“[6] vyhradil pro nezpívaná místa, což Pospíšil označil „citlivé zacházení se zpěvní linkou vzhledem k orchestrální sazbě“[6], zatímco Havlíkové naopak vadila „velice těsná, až popisná vazba slova a hudby“[7]. I soustředění hudby na melodický aspekt si vysloužilo určitou kritiku: Pospíšil mínil, že „pregnance melodických nápadů a jejich rozvíjení mají své hranice“, jež jsou navíc vyčerpány tím, že „každý melodický nápad je využit do krajnosti“ (což připisoval vlivu Vackových zkušeností s muzikály).[6] Podobné výhrady vyjádřila Havlíková: „Zastánci tzv. melodické opery by mohli být spokojeni, těm, kteří si výrazové možnosti hudby představují moderněji, různoroději a bohatěji, Vackova přímočarost stačit nebude.“[7]

Podle recenze Viléma Pospíšila byl ohlas první premiéry srdečný a skladatel i libretistka se děkovali, druhá premiéra „byla při prořídlém hledišti přijata už značně vlažněji“.[6] I podle Heleny Havlíkové Romance pro křídlovku v operní podobě „při poloprázdném hledišti vřelejší odezvu nenašla“. Podle ní se ukázalo, že „ani atraktivní, všeobecně známý literární námět, pokud jeho adaptace není umělecky zcela průkazná, není pro publikum přitažlivý a operu zachránit nemůže“.[7] I tak si ředitel družebního divadla ve východoněmeckém Meiningenu vyžádal Romancí pro křídlovku k hostování a Jihočeské divadlo ji tam také dvakrát odehrálo.[9] Jihočeské divadlo se s touto operou prezentovalo rovněž na Operní žatvě roku 1987; v hodnocení celé přehlídky ji Helena Havlíková označila za „značně problematickou“[10] a domnívala se, že na ni byla „vyplýtvána cenná energie souboru“[11].

Osoby a první obsazení

osoba hlasový obor premiéra (18. prosince 1987)[12]
František tenor Miloslav Veselý
Terina soprán Miroslava Málková
Tonka soprán Eva Jarolímková
Viktor baryton Josef Průdek
Dědeček bas Oldřich Jakubík
Tatínek bas Robert Wolek
Terinin otec, komediant tenor Otakar Dubský
Terinina matka, komediantka mezzosoprán Věra Zabilková
Obecní blázen němá role Jan Štěch
Mládež u kolotoče na vesnici
Dirigent: Karel Nosek
Režie: Milan Fridrich
Scéna: Vladimír Landa
Kostýmy: Helena Anýžová

Děj opery

Do vsi Netvořic se vrací na prázdniny František, syn místního zedníka. Studuje na učitele, ale k otcově nelibosti si studia nehledí a rád se toulá. Protože Františkův tatínek nyní přes týden pracuje v blízkém městě, dělá František nyní společnost starému a pomatenému dědečkovi, který je po těžké mrtvici upoután na lůžko a hovoří se svými mrtvými známými. Přitom udržuje milostný vztah s hezkou, smyslnou a poněkud hrubou děvečkou ze statku Tonkou.

Do Netvořic přijeli komedianti s kolotočem a střelnicí; vesnicí se rozléhá každý večer zvuk jejich aristonu. Mezi komedianty Františka zaujme mladičká Terina, jejich vyvolávačka, a student se do ní bezhlavě zamiluje. Zavrhuje kvůli ní Tonku, jenže Terina je předurčena za nevěstu protřelému komediantovi Viktorovi, který vystoupení artistů doprovází na křídlovku.

Dědeček dostane nový záchvat a František posílá otci telegram, aby přijel. Cestou z pošty se potkává u kolotočů s Terinou, a přestože to znamená, že se musí vyhnout žárlivému sledování Viktora, smlouvají si schůzku na odpoledne. Při nádherné procházce si pak vyznají lásku a chystají se spolu utéci. Avšak Viktorovi jejich setkání neušlo a přichází do Františkovy chalupy varovat studenta před vztahem s Terinou. František mu odporuje, ale Viktor ho v potyčce – před vyděšeným dědečkem – hravě přemůže. Když pak Terina večer s uzlíkem šatstva dorazí na místo, kde se měla setkat s Františkem, nachází Viktora, který ji odvádí do maringotky k rodičům.

Dědečkovi se zatím tělesně přitížilo, ale šok z Františkovy rvačky s Viktorem má na chvíli vrátil čisté vědomí. Poznává opět Františka a diví se, jak dospěl; dává mu svou břitvu na holení jako odznak mužství. Poté v tichosti a usmířen umírá. Františkův otec přichází již pozdě. František ho nechává samotného s mrtvým dědečkem a spěchá na místo, odkud měli s Terinou utéci, ale tam už čeká Viktor a zpráská ho bičem. Vzápětí se maringotky pohnou a komedianti Netvořice opouštějí. – František rozčilený všemi dnešními událostmi hledá uklidnění v nočním lese, kde narazí na Tonku, avšak odmítá její smyslné dotírání a běží hlouběji do lesa... Teprve nad ránem se vrací do chalupy a usedá do postele k mrtvému dědečkovi. Celá zkušenost pro Františka znamená bolestné rozloučení s bezstarostným mládím.

V epilogu po dvaceti letech se František náhodou opět v Netvořicích. Je pozdní večer a na návsi skončila pouť; zestárlý Viktor uklízí střelnici. Oba bývalí sokové v lásce spolu hovoří bez zášti a vzpomínají na Terinu. Od Viktora se František dozvídá její osud – jeho první opravdová láska zemřela v zimě poté, co se setkali, na nedostatek vůle k životu.

Instrumentace

Dvě flétny, dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty; dva lesní rohy, dvě trubky, pozoun, tuba; tympány, bicí souprava, xylofon, celesta; mandolína, harfa, cembalo, klavír; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy); magnetofonový záznam.[1]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b DILIA: Katalog – Díla – FLUGELHORN ROMANCE / ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU [online]. Praha: DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agentura, z.s. [cit. 2021-12-19]. Dostupné online. 
  2. ↑ VACEK, Miloš. Má životní capriccia. Praha: Petrklíč, 2007. 188 s. ISBN 978-80-7229-202-8. S. 180. 
  3. ↑ a b (JT). Romance pro křídlovku. Před vyhlášenou premiérou opery M. Vacka. Pravda. 1983-10-21, roč. 64, čís. 249, s. 5. Dostupné online [cit. 2021-12-22]. ISSN 1803-1633.  (omezený přístup)
  4. ↑ Vacek, c. d., s. 172.
  5. ↑ a b JARMILA, Brožovská. Jaké máte problémy?. Scéna. 1988-10-31, roč. 13, čís. 21x22, s. 4. Dostupné online [cit. 2021-12-22]. ISSN 0139-5386.  (omezený přístup)
  6. ↑ a b c d e f g h i POSPÍŠIL, Vilém. Vackova operní premiéra v Českých Budějovicích. Hudební rozhledy. 1988-02-05, roč. 41, čís. 4, s. 167–168. Dostupné online [cit. 2021-12-22]. ISSN 0018-6996.  (omezený přístup)
  7. ↑ a b c d e f g h i j k HAVLÍKOVÁ, Helena. Romance pro křídlovku jako opera. Tvorba. 1988-03-02, roč. 31, čís. 9, s. 12. Dostupné online [cit. 2021-12-22]. ISSN 0139-5513.  (omezený přístup)
  8. ↑ Vacek, c. d., s. 133.
  9. ↑ VÁCHA, Vladimír; KOVÁČ, Peter. Hledání uměleckých cest. Ze Společných dnů kultury ČSSR–NDR. Rudé právo. 1988-05-20, roč. 68–69, čís. 117, s. 5. Dostupné online [cit. 2021-12-22]. ISSN 0032-6569.  (omezený přístup)
  10. ↑ HAVLÍKOVÁ, Helena. Tečka za divadelní žatvou. Tvorba. 1988-11-16, roč. 31, čís. 46, s. 16. Dostupné online [cit. 2021-12-19]. ISSN 0139-5513.  (omezený přístup)
  11. ↑ HAVLÍKOVÁ, Helena. Cesta hledání dobré opery. Scéna. 1988-12-14, roč. 13, čís. 25–26, s. 3. Dostupné online [cit. 2021-12-19]. ISSN 0139-5386.  (omezený přístup)
  12. ↑ Virtuální studovna – Inscenace – Romance pro křídlovku [online]. Praha: Institut umění - Divadelní ústav [cit. 2021-12-19]. Dostupné online. 

Literatura

Zdroj