Pronásledování Židů během černé smrti

Znázornění masakru Židů v roce 1349, Antiquitates Flandriae (manuskript, 1376/1377, uložen v Belgické královské knihovně)

Pronásledování Židů během černé smrti sestávalo ze série násilných masových útoků a masakrů. Židovské komunity byly často obviňovány z vypuknutí moru v Evropě. V letech 1348 až 1351 došlo k násilnostem v Toulonu, Barceloně, Erfurtu, Basileji, Frankfurtu, Štrasburku a na dalších místech. Pronásledování vedlo k velké migraci Židů do jagellonského Polska a Litevského velkoknížectví. O masakrech Židů během moru existuje jen velmi málo svědectví zaznamenaných samotnými Židy.[1]

Pozadí

Oficiální politika církve, která byla částečně odůvodněna tím, že Ježíš byl Žid, byla chránit Židy.[2] V praxi se však Židé často stávali terčem křesťanské nenávisti.[3] Když se v polovině 14. století Evropou přehnal mor a vyhladil téměř polovinu populace, lidé měli jen málo vědeckých znalostí o nemocech a hledali pro tuto epidemii vysvětlení. Na rozdíl od západní Evropy nežila ve středověkém Rusu židovská populace, a tak když se černá smrt přehnala Ruskem, byli za viníky někdy veřejností označováni Tataři.[4]

Židé byli často používáni jako obětní beránci a mezi lidmi se šířila falešná obvinění, že nemoc způsobili úmyslnou otravou studní.[5][6][7] Bylo to pravděpodobně proto, že židovská komunita byla morovou epidemií zasažena méně než ostatní obyvatelstvo.[8] Navíc se někteří Židé rozhodli nepoužívat běžné veřejné studny, které se nacházely ve městech. Židé byli navíc v některých případech i mučením nuceni k přiznání, že studně otrávili.[3]

Pronásledování a masakry

Mapa střední Evropy, kde během epidemie došlo k pogromům

První masakr přímo související s morem se odehrál v dubnu 1348 v Toulonu, kde byla vypleněna židovská čtvrť a čtyřicet Židů bylo zavražděno ve svých domovech. Krátce nato vypuklo násilí v Barceloně a v dalších katalánských městech.[9] Další pogromy se odehrály ve Francii během vrcholící epidemie v dubnu a květnu 1348.[10] V roce 1349 se masakry a pronásledování Židů rozšířilo po celé Evropě. Došlo k masakru v Erfurtu, Curychu, Basileji a také v Aragonském království, ve Fuldě a ve Flanderském hrabství.[11][12] Dne 14. února 1349 bylo přibližně dva tisíce Židů upáleno zaživa při "valentýnském" masakru ve Štrasburku, kde mor ještě město ani nezasáhl. Zatímco popel ještě doutnal, křesťanští obyvatelé města prohledávali a shromažďovali cennosti zavražděných Židů, které nebyly zničeny požárem.[13][14] V září 1349 bylo na hradě Kyburg ležícím východně od Curychu upáleno 330 Židů.[15] V tomto období bylo zničeno mnoho stovek židovských komunit. Mezi Židy v tomto období docházelo i k sebevraždám, aby se vyhnuli pronásledování.[16]

Na jaře roku 1349 byla židovská komunita ve Frankfurtu nad Mohanem vyhlazena. Následovalo zničení židovských komunit v Mohuči a v Kolíně nad Rýnem. Třítisícová populace žijící v Mohuči se zpočátku bránila a podařilo se jí odrazit křesťanské útočníky. Křesťanům se však nakonec podařilo obyvatele židovského ghetta přemoci a všechny Židy povraždit.[13]

Ve Špýru byly mrtvoly Židů ukládány do sudů na víno a vhazovány do Rýna. Koncem roku 1349 nejhorší pogromy v Porýní skončily. Masakry Židů se však začaly zvyšovat v blízkosti hanzovních měst na pobřeží Baltského moře a ve východní Evropě. Do roku 1351 došlo k 350 případům protižidovských pogromů a bylo vyhlazeno 60 velkých a 150 menších židovských komunit.

Příčiny

Existuje mnoho možných důvodů, proč byli Židé obviňováni ze zapříčinění moru. Ve 14. století byl rozšířený antisemitismus a v některých oblastech byl mor označován za dílo Židů jako odplata za zlé chování umírajících. Jako důvod bylo uváděno i ukrývání "nepřátel Krista". Někteří autoři tvrdili, že Židé, kteří nebyli zabiti, měli ve skutečnosti větší šanci mor přežít díky větší čistotě, hygieně a dodržování zákonů kašrutu. David Nirenberg, děkan Divinity School Chicagské univerzity a specialista na středověké židovské dějiny, pochyboval o tom, zda pro toto tvrzení existují věrohodné důkazy.[17] Dalším důvodem k odmítnutí této teorie je, že mor se šířil štípáním blechami, které by mytí rukou neovlivnilo. Komunity, které si práce Židů ve městě více vážily, Židy méně pronásledovali.[18]

Reakce vlád

V mnoha městech civilní úřady buď udělaly jen málo pro ochranu židovských komunit, nebo útočníkům přímo napomáhaly.[19] Útoky vedly k přesunu severoevropských Židů na východ do Polska a Litvy, kde zůstali dalších 600 let. Polský král Kazimír III. s nadšením poskytl Židům útočiště a ochranu. Což bylo v souladu s jeho předchozími edikty týkajících se Židů. Dne 9. října 1334 Kazimír III. potvrdil privilegia udělená Židům v roce 1264 Boleslavem V. Stydlivým. Pod trestem smrti zakázal únosy židovských dětí za účelem vynuceného křesťanského křtu a uložil přísné tresty za znesvěcení židovských hřbitovů. Král byl již tehdy Židům příznivě nakloněn.[20] Zajímal se také o využití ekonomického potenciálu Židů.[13]

Reakce církve

Papež Klement VI. (benediktin francouzského původu, jehož rodné jméno bylo Pierre Roger) se pokusil ochránit židovské komunity vydáním dvou papežských bul v roce 1348, a to 6. července a 26. září. Buly uváděly, že ti, kdo z moru vinili Židy, byli "svedeni tímto lhářem, ďáblem". Dále zdůraznil, že "nemůže být pravda, že Židé tak ohavným zločinem jsou příčinou nebo důvodem moru, protože v mnoha částech světa tentýž mor, skrytým Božím soudem, postihl a postihuje samotné Židy a mnoho dalších ras, které s nimi nikdy nežily." Naléhal na duchovenstvo, aby podniklo kroky na ochranu Židů, a nabídl jim papežskou ochranu ve městě Avignon. Klementovi pomohl výzkum jeho osobního lékaře Guye de Chauliac, který na základě vlastní léčby nakažených argumentoval, že Židé nenesou za mor vinu.[21]

Vliv Klementa VI. a církve na velkou část západní Evropy se ukázal jako omezený, a proto mnoho jejich pokusů o ochranu Židů bylo marných. To však nebyl případ v oblastech, kde měl papež podstatně větší vliv, například v Avignonu papež zachránil mnoho židovských životů.[22]

Důsledky

S tím, jak mor v roce 1350 ustupoval, ustupovalo i násilí páchané na židovských komunitách. V roce 1351 mor a zvýšené pronásledování Židů skončily, ačkoli základní úroveň pronásledování a diskriminace přetrvávala. Ziegler v práci z roku 1998 poznamenal, že "na masakrech nebylo nic jedinečného".[23] Například masakr v Bruselu v roce 1370, ke kterému došlo dvacet let po konci epidemie, vyhladil belgickou židovskou komunitu.[24] V roce 1401 došlo k masakru v Schaffhausenu.[25] V roce 1634 byly vydány příkazy k definitivnímu vyhoštění Židů z Curychu. Ty přispěly k masové migraci do východní Evropy. Poslední případ nastal poté, co byl Eiron (Aaron) z Lengnau obviněn a popraven za rouhání.[26]

Jedním z nejvýznamnějších dlouhodobých důsledků černí smrti v Evropě byla migrace Židů do Polska. Jejich migrace do Polska byla pokusem uniknout pronásledování, kterému byli vystaveni v západní Evropě. Tato událost je jedním z hlavních faktorů, které přispěly k existenci velké židovské populace v Polsku na počátku 20. století. V době nástupu Adolfa Hitlera k moci žilo v Polsku přibližně 3,5 milionu Židů.[27]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Persecution of Jews during the Black Death na anglické Wikipedii.

  1. ↑ RASPE, Lucia. The Black Death in Jewish Sources: A Second Look at Mayse Nissim. Jewish Quarterly Review. 2004, roč. 94, čís. 3, s. 471–489. Dostupné online [cit. 2025-05-20]. ISSN 1553-0604. doi:10.1353/jqr.2004.0001. 
  2. ↑ SIMONSOHN, Shlomo. The Apostolic See and the Jews - History. Toronto: Pontifical Institute for Medieval Studies, 1991. 493 s. (Studies and Texts). ISBN 978-0-88844-109-6. 
  3. ↑ a b ZAHLER, Diane. The Black Death. Minneapolis: Twenty-First Century Books, 2009. 160 s. (Pivotal moments in history). ISBN 978-0-8225-9076-7. S. 64. 
  4. ↑ ALEXANDER, John T. Bubonic plague in early modern Russia: public health and urban disaster. Oxford: Oxford Univ. Press, 2003. 385 s. ISBN 978-0-19-515818-2. S. 14. 
  5. ↑ Barzilay, Tzafrir. Poisoned Wells: Accusation, Persecution and Minorities in Medieval Europe, 1321-1422, Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2022.
  6. ↑ Anna Foa (2000). The Jews of Europe After the Black Death s. 146
  7. ↑ Richard S. Levy (2005). Antisemitism s. 763
  8. ↑ ASTOR, Berel Wein adapted by Yaakov. The Black Death. www.jewishhistory.org [online]. 2011-08-30 [cit. 2025-05-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. ↑ Anna Foa (2003).The Jews of Europe after the black death . s. 13.
  10. ↑ Shatzmïller, Joseph (1974). "Les Juifs de Provence pendant la Peste noire". Revue des études juives (in French). 133 (3): 462–463. doi:10.3406/rjuiv.1974.1785. ISSN 0484-8616.
  11. ↑ Codex Judaica: chronological index of Jewish history; s. 203 Máttis Kantor (2005).
  12. ↑ John Marshall (2006). John Locke, Toleration and Early Enlightenment Culture; s. 376
  13. ↑ a b c GOTTFRIED, Robert S. Black Death. Riverside: Free Press, 2010. ISBN 978-1-4391-1846-7. S. 74. 
  14. ↑ See Stéphane Barry and Norbert Gualde, «La plus grande épidémie de l'histoire» ("The greatest epidemic in history"), in L'Histoire magazine, n° 310, June 2006, s. 47 (francouzsky)
  15. ↑ Winkler, Albert (2007). The Approach of the Black Death in Switzerland and the Persecution of Jews, 1348–1349. Brigham Young University. s. 20–21 Dostupné online
  16. ↑ Durant, Will. "The Renaissance" Simon and Schuster (1953), s. 730–731 ISBN 0-671-61600-5
  17. ↑ FREEDMAN, Dan. Why Were Jews Blamed for the Black Death? [online]. 2020-03-31 [cit. 2025-05-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ Pandemics and the persecution of minorities: Evidence from the Black Death. CEPR [online]. 2020-05-03 [cit. 2025-05-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ Howard N. Lupovitch Jews and Judaism in world history s. 92 (2009)
  20. ↑ "In Poland, a Jewish Revival Thrives – Minus Jews". The New York Times. 12 July 2007.
  21. ↑ GETZ, Faye Marie. Inventarium sive Chirurgia Magna. Vol. 1, Text. Bulletin of the History of Medicine. 1998, roč. 72, čís. 3, s. 533–535. Dostupné online [cit. 2025-05-20]. ISSN 1086-3176. 
  22. ↑ Winkler, A. (2005). The Medieval Holocaust: The Approach of the Plague and the Destruction of Jews in German, 1348-1349. Federation of East European Family History Societies, vol. XIII, 6-24.
  23. ↑ Philip Ziegler (1998). The Black Death
  24. ↑ The Shengold Jewish Encyclopedia Mordecai Schreiber (2011).
  25. ↑ Wie 1401 ein Gerücht allen Juden in Schaffhausen das Leben kostete | Schaffhauser Nachrichten. web.archive.org [online]. 2023-04-18 [cit. 2025-05-20]. Dostupné online. 
  26. ↑ Zurich, Switzerland. www.jewishvirtuallibrary.org [online]. [cit. 2025-05-20]. Dostupné online. 
  27. ↑ SMITH, Craig S. In Poland, a Jewish Revival Thrives — Minus Jews. The New York Times. 2007-07-12. Dostupné online [cit. 2025-05-20]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 

Zdroj