Basilejský masakr

Mapa z roku 1906 znázorňující podobu středověké Basileje

Basilejský masakr byl protižidovský pogrom, ke kterému došlo v lednu 1349 v Basileji v souvislosti s údajnou otravou studní, která měla způsobit epidemii černé smrti. Byl jedním z mnoha masakrů, ke kterým došlo během pronásledování Židů během morové epidemie. K masakrům nedocházelo pouze ve Švýcarsku, ale Židé byli pronásledováni na mnoha místech Evropy. Řada Židů byla během basilejského masakru upálena zaživa poté, co byli zavřeni v dřevěné konstrukci postavené na nedalekém ostrově na Rýně. Počty o takto zavražděných Židech se liší, podle dobých kronik bylo upáleno 300 až 600 lidí,[1] podle některých moderních historiků jich mohlo být 50 až 70. Židovské děti byly během masakru zřejmě ušetřeny, ale byly násilně pokřtěny a poslány do klášterů.[2]

Pozadí

Židé žili v Basileji přinejmenším od roku 1213, kdy místní komunita patřila k největším v Evropě.[3] Komunita se rozrůstala a do poloviny 14. století ji tvořilo 19 domů a synagoga. Poté, co jiná města provedla pogromy proti vlastním Židům, napsali jejich představitelé do Basileje, aby postupovala proti svým Židům stejně. S šířením moru ve 14. století docházelo k takovým pogromům napříč Evropou. Tyto pogromy byly reakcí na falešná obvinění Židů, že otravují studně, což ještě posílilo antisemitské postoje křesťanské většiny. Ačkoliv zvěsti o otravě studní jistě hrály roli i v podněcování protižidovských nálad v Basileji, důvody pro zdejší pronásledování se týkaly spíše sociálních a politických problémů. Někteří basilejští šlechtici byli skutečně dočasně vyhnáni z města na základě údajně falešných svědectví Židů (Ac quibusdam eciam nobilibus Basilee pro quandam iniura ludeis illata ad logum tempus bannitis). Nenávist nižších vrstev k Židům pramenila z jejich přesvědčení, že Židé byli "spojeni" se šlechtou, které často půjčovali peníze. Skutečnost, že prostí občané v tomto případě podporovali šlechtu, naznačuje složitost basilejské sociální struktury.[4] Již o Vánocích roku 1348, dříve než se mor dostal do Basileje, byl židovský hřbitov zničen a řada Židů z města uprchla.

Pogrom

Dav příslušníků cechů vtrhl do basilejské radnice a požadoval, aby se vyhnaní šlechtici mohli vrátit. Zdá se, že masakr Židů v Basileji byl předem promyšlený, jak naznačuje skutečnost, že dav nesl transparenty, což naznačuje, že akce byla předem promyšlená. Navíc i stavba dřevěné konstrukce, ve které měli být Židé upáleni, zabrala nějaký čas, což je další náznak toho, že se jednalo o předem připravený čin.[4]

Zastrašení městští radní jejich žádosti vyhověli a prohlásili, že žádný Žid se nebude moci do města vrátit po dobu dvou set let. Bez jakéhokoli soudu nebo vyšetřování poté městští radní nařídili vyhlazení basilejských Židů.[4] Židé byli odvedeni a zavřeni do připravené dřevěné konstrukce.[5] Ta byla postavena na nedalekém ostrově na Rýnu, ale přesná poloha není známa, ačkoli se pravděpodobně nacházela poblíž ústí řeky Birsig. Mohlo se také jednat o písečnou mělčinu.[4] Dne 16. ledna 1349 byla dřevěná stavba zapálena a Židé zavření uvnitř byli upáleni nebo se udusili.[1][6]

Současný kronikář Matyáš z Neuenburgu popisuje tuto událost takto:

"Proto byli všichni basilejští Židé bez právního rozsudku a kvůli křiku lidu upáleni na ostrově v řece Rýn v novém domě" (Cremati sunt igitur absque sentencia ad clamorem populi omnes Judei Basilienses in una insula Rheni in domo nova)[4]

Nově postavený dům byl pravděpodobně postaven s cílem v něm Židy upálit. Počet 600 obětí zmíněných ve středověkých pramenech se zdá být nadsazený, protože takový počet Židů mohl jen stěží žít v 19 domech místní židovské obce. Moderní historici považují za pravděpodobný počet 50 až 70 obětí. Židovské děti byly zřejmě ušetřeny. Byly však násilně pokřtěny a umístěny do klášterů. Podle seznamu židovských mučedníků sepsaného mnoho let po incidentu, bylo pokřtěno 130 z nich.[4] Zdá se, že byla ušetřena i řada dospělých Židů poté, co přistoupili na konverzi.

Podobené pogromy se odehrály ve Freiburgu (30. ledna 1349) a ve Štrasburku (14. února 1349). K masakru v Basileji došlo ještě před tím, než se do města rozšířil mor. Když během dubna a května 1349 skutečně propukl, byli konvertovaní Židé stále obviňováni z otravy studní. Basilejští úředníci vynesli rozsudek nad některými pokřtěnými Židy a 4. července 1349 byli čtyři z nich mučeni na kole poté, co se "přiznali", že otrávili basilejské studny (Juden... Offenlich vor gerichte verjahen und seiten, das si die brunnen ze unserre state etlich vergift hettent).[4] Zbývající konvertovaní Židé byli částečně popraveni, částečně vyhnáni. Do konce roku 1349 byli všichni místní Židé pryč (vyhnáni nebo zavražděni), jejich hřbitov byl zničen a všechny dluhy vůči Židům byly prohlášeny za vyrovnané.[7]

Důsledky

Po vyhnání Židů v roce 1349 se Basilej veřejně rozhodla, že po dobu nejméně dvou set let nevpustí zpět do města žádné Židy. Nicméně o necelých patnáct let později se Židům po katastrofálním zemětřesení v roce 1356 umožnil návrat do města, protože k obnově města byly potřeba půjčky a finanční prostředky.[4] Do roku 1361 tak Židé opět v Basileji žili, v roce 1370 jich bylo asi 150 z celkového počtu asi 8 tisíc obyvatel.[8]

Žili tam však pouze do roku 1397, kdy byla opět vznesena obvinění z otravy studní. Židé město opustili a byly vydány městské dekrety, které jim měly zabránit v návratu.[4] Následně byli Židé v roce 1427 vyhnáni z Bernu a v roce 1436 z Curychu.[9] Později v 16. století bylo dovoleno v Basileji žít několika Židům, kteří pracovali pro hebrejské tiskaře.[3][4] Židovští obchodní měli dále povolen vstup do města jednou měsíčně.[10] Trvale se Židé vrátili do Basileje až v roce 1805.[11]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Basel Massacre na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b This Week in History: The Jews of Basel are burnt. The Jerusalem Post | JPost.com [online]. 2011-01-14 [cit. 2025-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ The first Zionist Congress in 1897: causes, significance, topicality. Příprava vydání Heiko Haumann. Basel ; New York: Karger 402 s. ISBN 978-3-8055-6544-8. 
  3. ↑ a b Switzerland Virtual Jewish History Tour. www.jewishvirtuallibrary.org [online]. [cit. 2025-05-24]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j Winkler, Albert (2005). The Medieval Holocaust: The Approach of the Plague and the Destruction of Jews in Germany, 1348-1349. Brigham Young University. s. 15–25. Dostupné online
  5. ↑ BATTEGAY, Caspar; LUBRICH, Naomi; SCHUMAN, Rebecca. Jüdische Schweiz: 50 Objekte erzählen Geschichte = Jewish Switzerland: 50 objects tell their stories. Basel: Christoph Merian Verlag 231 s. ISBN 978-3-85616-847-6. 
  6. ↑ ASTOR, Berel Wein adapted by Yaakov. The Black Death. www.jewishhistory.org [online]. 2011-08-30 [cit. 2025-05-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ Haumann, Erlanger; Kury, Meyer; Wichers, Heiko; Simon, Patrick; Werner, Hermann (1999). Juden in Basel und Umgebung Zur Geschichte einer Minderheit. Darstellung und Quellen für den Gebrauch an Schulen. Schwabe Verlagsgruppe AG Schwabe Verlag.
  8. ↑ NOLTE, Achim. Jüdische Gemeinden in Baden und Basel. [s.l.]: Duncker & Humblot, 2019. 424 s. Dostupné online. ISBN 978-3-428-50848-8. S. 71. (německy) 
  9. ↑ Geburtskultur: jüdische Zeugnisse aus der ländlichen Schweiz und dem Umland: Peter Stein gewidmet = Birth culture: Jewish artifacts from rural Switzerland and environs: dedicated to Peter Stein. Příprava vydání Naomi Lubrich. Basel: Schwabe Verlag 1 s. ISBN 978-3-7965-4651-8. 
  10. ↑ BURNETT, Stephen. From Christian Hebraism to Jewish Studies: Johannes Buxtorf (1564-1629) and Hebrew Learning in the Seventeenth Century. 1st ed. vyd. Boston: BRILL 1 s. (Studies in the History of Christian Traditions Series). ISBN 978-90-04-10346-7, ISBN 978-90-04-47355-3. 
  11. ↑ Katia Guth-Dreyfus, 175 Jahre Israelitische Gemeinde Basel (1980).

Zdroj