Princ Bira

Princ Bira
Princ Bira v letecké uniformě, rok 1944
Princ Bira v letecké uniformě, rok 1944
Narození 15. července 1914
Bangkok
Úmrtí 23. prosince 1985 (ve věku 71 let)
Londýn
Národnost ThajskoThajsko Thajsko
Kariéra ve Formuli 1
Aktivní roky 1949 - 1954
Týmy Enrico Platé
Gordini
Connaught
Maserati
Závody 19
Mistr světa 0
Vyhrané závody 0
Stupně vítězů 0
Body celkem 8
Pole positions 0
Nejrychlejší kola 0
První závod Grand Prix Velké Británie 1950
Poslední závod Grand Prix Španělska 1954
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Princ Birabongse Bhanutej Bhanubandh, více známý jako princ Bira ze Siamu (15. července 1914 Bangkok23. prosince 1985 Londýn) byl thajský automobilový závodník, účastník mistrovství světa Formule 1.[1]

Osobní život

Princ Bira byl členem siamské královské rodiny – byl vnukem krále Mongkuta (Rámy IV.), který otevřel zemi západnímu vlivu koncem 19. století.[1] V roce 1927, když bylo princi 13 let, byl poslán na studia do Velké Británie na školu Eton College. Zatímco Bira studoval, Siamem otřásala revoluce a král Prajadhipok (Ráma VII.), princův strýc, byl nucen zemi opustit. Tyto události přinutily prince Biru, aby zůstal v Anglii a pokračoval tak ve studiu na univerzitě v Cambridge a potom začal studovat sochařství na Byam Shaw Art School.[2]

V roce 1939 byl Siam okupován Japonskem, proto byl Bira znovu nucen zůstat v Británii a přečkat válku v Cornwallu. Bira se připojil k k britské domobraně. Díky svému zájmu a zkušenostem pilota kluzáků se stal instruktorem u Air Training Corps, součásti RAF.[2]

Po ukončení závodní kariéry v roce 1955 se Bira vrátil na čas do Thajska, poté žil v Cannes. Byl také uznávaným sochařem a jeho umělecká díla lze vidět na základně fontány na trati Silverstone. Princ Bira zemřel na srdeční infarkt na stanici londýnského metra Barons Court a zemřel v nemocnici Charing Cross v londýnském Fulhamu, před Štědrým dnem 23. prosince 1985.

Princ Bira byl šestkrát ženatý.[3]

Závodní kariéra v automobilech a v jachtingu

Bira a jeho bratranec, princ Chula Chakrabongse, založili v roce 1935 závodní tým Chula's White Mouse team a Bira měl možnost si vyzkoušet řidičské umění. Závodit začal v roce 1935 s vozy Riley a MG Magnette. Princ Chula Chakrabongse Birovi k 21. narozeninám zakoupil vůz ERA.

V roce 1936 tým Chula's White Mouse Stable koupil vůz ERA a Bira se brzy stal jedním z nejúspěšnějších jezdců předválečné epochy. Zvítězil v Poháru knížete Rainiera v Monte Carlu. V letech 1935-1936 ve třídě Voiturette (do 1,5 l zdvihového objemu) dosáhl tří vítězství (JCC International Trophy, Grand Prix de Picardie a Albi Grand Prix). V roce 1937 startoval na Velké ceně Masarykově v Brně resp. v závodě slabší kategorie (Velká cena Brna) s vozem ERA B a obsadil 4. místo.[4]

Princ Bira ze Siamu, st. č. 2 na voze ERA skončil 4. ve Velké ceně Brna (1937)

V letech 1938 a 1939 závodil „Bira“ s továrně zakoupenými (ex works) vozy ERA-B resp. ERA-C s kompresorem a znovu dokázal vítězit např. Coronation Trophy (handicap na okruhu u Crystal Palace), Campbell Trophy, Cork (Voiturette), London GP (rovněž okruh u Crystal Palace), Nuffield Trophy (handicap v Doningtonu), Siam Challenge Trophy v Brooklands atd., což bylo to převážně v Británii, kde neměl konkurenci s nejnovějšími italskými vozy této kategorie (Maserati 4CM a 6CM).[5] V evropském šampionátu jezdců Grand Prix startoval s třílitrovým osmiválcem Maserati 8CM v týmu Squadra Sabauda ve Velké ceně Švýcarska a obsadil společně s E. Teagnem 14. místo.[6] V roce 1939 s tímto Maserati vyhrál JCC International Trophy handicap v Brooklands a 2. skončil v Campbell Trophy v Brooklands.

Ke konci války se Bira rozhodl obnovit tým Chula's White Mouse team, ale v Anglii se pořádaly jen malé závody. To byl důvod krachu týmu, ale Bira se nevzdal a odešel k týmu Enrica Plateho, později do továrního týmu HWM, posléze ke Gordini a OSCA, až si koupil vlastní Maserati AC, který byl v národních barvách Thajska – světle modrý se žlutým pruhem.

Princ Bira ze Siamu v jeho Maserati před startem v Zandvoortu (1948)

V roce 1948 závodil s vozy F1 a F2 a zvítězil v Ulster Trophy. Následující rok závodí s vozy Maserati a Simca Gordini a dokazuje, že i po válce je stejně zdatný pilot. Triumfuje ve Švédsku s F2 i při GP Nizozemí. Od roku 1949 je členem týmu Enrico Plate a 6x je na stupních vítězů. Po 12 letech se vrátil do Brna, na Velkou cenu Československa 1949. Startoval s vozem Maserati 4CLT/48 a dosáhl nejlepšího času v kvalifikaci. Po startu se ujal vedení, ve 3. kole závodu však havaroval v zatáčce, která později byla nazvána Farinovou. Tam totiž již v 1. kole havaroval dr. Guiseppe Farina, pozdější 1. mistr světa ve formuli 1 (1950). Bira při havárii zůstal nezraněn.[7]

Rok 1950 je výzvou pro thajského prince a v nově založeném šampionátu patří mezi nejlepší. Hned v prvním závodě prokázal své řidičské umění a na startu je nejlepší z jezdců, kteří neřídí Alfu Romeo. V závodě je nucen pro technické potíže odstoupit. V Monaku, kde závod byl poznamenán hromadnou havárii v prvním kole, dokončil na 5. místě. Ve Švýcarsku je čtvrtý.

Následující rok začal pro Biru vítězstvím v Richmond Trophy, ale pro oficiální závody F1 není monopost připravený, a tak je Bira k vidění jen ve Španělsku, kde ho zradil motor OSCA. V roce 1952 se změnou pravidel Princ Bira závodil s vozem Simca a byla to sezóna frustrující. Proto pro rok 1953 uzavírá smlouvu s týmem Connaught a často usedá i za soukromý Maserati A6GCM, ale znovu se dostavil neúspěch. Bira byl prvním soukromým účastníkem, který získal zakázkový vůz Maserati 250F, se kterým slavil mnoho úspěchů. V roce 1954 s ním zvítězil v Grand Prix Frontieres a v roce 1955 v Grand Prix Nového Zélandu. Během své kariéry také 2x startoval na závodě 24 hodin v Le Mans. Ale ani jedenkrát závod nedokončil. V roce 1939 to bylo společně Raymondem Sommerem na Alfa Romeo 6C 2500 SS a v roce 1954 s Peterem Collinsem na Aston Martin DB3S Coupé.[8] Jeho poslední závod byl 7. května 1955 v Silverstone. Po sezoně 1955 ukončil závodní kariéru.

Startoval také na čtyřech olympiádách v jachtingu, nejlepším výsledkem bylo 12. místo ve třídě Star roku 1956.[3] To bylo na olympiádě v Melbourne 12. místo s lodí „Tichiboo“ ve třídě Star, potom 19. místo s „Siames-Cat“ ve třídě Star (Řím 1960), 22. místo s „Linglom“ ve třídě Dragon (Tokio 1964) a nakonec 21. místo ve třídě Tempest (Mnichov 1972).

Tituly

  • 1936 – BRDC Road Racing Gold Star
  • 1937 – BRDC Road Racing Gold Star
  • 1938 – BRDC Road Racing Gold Star

Vítězství

  • 1947 Grand Prix de Frontieres
  • 1948 Skarpnack F2
  • 1955 Grand Prix Nového Zélandu

Formule 1

  • 19 Grand Prix
  • 0 Vítězství
  • 0 Podium
  • 0 nej. kol
  • 0 pole positions
  • 8 bodů
  • Žlutě jsou vítězství
  • Modře jsou 2. místa
  • Červeně 3. místa
  • Zeleně bodoval
Rok 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 Pořadí Body
1950 GB

DNF

MON

5. místo

500 ŠVÝ

4. místo

BEL FRA ITA

DNF

* * * * 8. místo 5
1951 ŠVÝ 500 BEL FRA GB NĚM ITA ŠPA

DNF

* * * ** 0
1952 ŠVÝ

DNF

500 BEL

10

FRA

DNF

GB

11

NĚM HOL ITA * * * ** 0
1953 ARG 500 HOL BEL FRA

DNF

GB

7

NĚM

DNF

ŠVÝ ITA

11

* * ** 0
1954 ARG

7

500 BEL

6

FRA

4

GB

DNF

NĚM

DNF

ŠVÝ ITA ŠPA

9

* * 17. místo 3

Vozy

Reference

  1. a b HH Prince Birabongse Bhanutej. www.soravij.com [online]. 2021-05-26 [cit. 2024-02-03]. Dostupné online. 
  2. a b Princ Bira [online]. historicracing.com, 2021-07-15 [cit. 2024-02-03]. Dostupné online. 
  3. a b MALLON, B. Prince Bira [online]. 2014-06-16 [cit. 2024-02-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. SNELLMAN, Leif. VELKÁ CENA MĚSTA BRNA [online]. Leif Snellman, Hans Etzrodt, Felix Muelas, 2022-10-10 [cit. 2024-01-25]. Dostupné online. 
  5. SNELLMAN, Leif. "B. Bira" ( princ Birabongse Bhanutej Bhanubandh) [online]. Leif Snellman, 2023-05-16 [cit. 2024-02-03]. Dostupné online. 
  6. SNELLMAN, Leif; ETZRODT, Hans. V GROSSER PREIS DER SCHWEIZ [online]. Leif Snellman, Felix Muelas, Hans Etzrodt, 2023-02-24 [cit. 2024-02-03]. Dostupné online. 
  7. FABER, Jiří. Masarykův okruh - součást novolískovecké historie (2. část). Lískáček. 2009-09, čís. 9, s. 7-8. Dostupné online. 
  8. All Results of "B. Bira" [online]. RacingSportsCars, 2017 [cit. 2024-02-03]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Zdroj